Osvětimská knihovnice

Na začátku románu Osvětimská knihovnice stála drobná zmínka v jiné, pozoruhodné knize kanadsko-argentinského autora Alberta Manguela Knihovna v noci. Vyprávělo se v ní o tajné dětské knihovničce ve vyhlazovacím táboře Osvětim, na dětském bloku č. 31, v tzv. rodinném táboře českých Židů BIIb. Obsahovala jen osm knih, jejich cena ale byla nevyčíslitelná. V koncentračním táboře bylo totiž vlastnictví knih přísně zakázáno a jejich skrývání mohlo stát vězně život. „To, čeho se neúprosní strážci Říše tolik bojí, jsou obyčejné knížky. Staré knihy v chatrné vazbě a s vytrženými listy, které sotva drží pohromadě,“ říká hlavní hrdinka románu Osvětimská knihovnice, čtrnáctiletá dívka Dita.

Dnes je Ditě Krausové osmdesát čtyři let. Shodou okolností se s ní zkontaktoval španělský autor Antonio G. Iturbe, když přes internet sháněl knihu jejího manžela, Oty B. Krause (Můj bratr dým). Brzy mu došlo, že jde o onu strážkyni malé knihovny, o níž se nedávno dočetl v Manguelově knize. Posléze si začali psát a pak se i osobně setkali v Praze. Na základě jejího vyprávění pak španělský autor sepsal působivou a fascinující knihu, která nahlíží hrůzy holocaustu z překvapivého pohledu. Nejde v ní ovšem jen o hrdinství osvětimské knihovnice. Příběh Dity Krausové se tu těsně proplétá s osudy dalších statečných lidí, které její život zásadně ovlivnily či nasvítily z jiných, nečekaných úhlů.

Silnější než kulomety

Historický kontext románu líčí mladá Dita zprvu prostřednictvím útržků vzpomínek na šťastnou dobu před válkou, kdy žila ve velkém pražském bytě s milujícími rodiči. Vzpomínky se občas stočí i na Terezín, kam byla s rodinou deportována. A tady se také setkala s druhou klíčovou postavou románu Alfredem Hirschem, jehož nevšední osud tvoří druhou linii Iturbeho knihy.

Alfred Hirsch byl mladý německý Žid a homosexuál, rodák z Cách, který po zavedení norimberských zákonů odešel v roce 1935 do tehdejšího Československa. Nadaný atlet a organizátor sportovních a kulturních akcí pro děti pak působil zejména v proslaveném židovském sportovním areálu Hagibor v Praze. Po okupaci Československa nacisty byl deportován do Terezína a později do Osvětimi. Zasadil se tu o vznik tzv. rodinného tábora, v němž mohli být čeští Židé pohromadě se svými rodinami a jejich děti se mohly přes den tajně vzdělávat na bloku č. 31. V tomto táboře, který existoval od září 1943 do července 1944, se tedy odehrává příběh Dity (v knize Adlerové) a jejích osmi knih.

Skutečná Dita Krausová si z nich vybavuje už jen jeden konkrétní název – Stručné dějiny světa od H. G. Wellse. „Byly to náhodné tituly, nehodily se přímo na čtení, snad jen některé, už nevím. Ale učitelé z nich děti učili číst abecedu,“ upřesnila v rozhovoru pro Českou televizi. V Osvětimské knihovnici však mají knihy přesné názvy. Jednou z nich jsou třeba Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, které Dita čte tajně na latrínách, protože pobuřuje některé židovské učitelky. Ona ale díky Haškově knize nachází vůli k životu, probouzí v ní kratičké chvíle dávno zapomenutého smíchu. A stejně tak i u dalších spoluvězňů. Stručné dějiny světa je přenášejí do vzdálených civilizací, Ruská gramatika organizuje uzly lidského dorozumívání a třeba Budoucí vyhlídky psychoanalytické terapie od jakéhosi profesora Freuda jim umožňují přiblížit se k vlastní duši, o níž si mnozí mysleli, že ji už dávno ztratili.

Za přechovávání těchto knih byla smrt. Přesto se Dita každý den vydávala do kumbálu Alfreda Hirsche, aby tam z tajné skuliny v podlaze knihy vyndala a půjčila učitelům, kteří si je u ní předem objednali. Večer knihy opět vracela do tajné skrýše. „Na tom ponurém místě, kde se lidstvo propadalo do svého vlastního stínu, byla přítomnost knih poslední stopou po méně chmurných a zhoubných časech, v nichž slova ještě mohla znít silněji než kulomety,“ píše Iturbe.

Spravedlnost pro Fredyho Hirsche

Osvětimská knihovnice tedy není přesnou biografií Dity Krausové, „je vystavěna ze skutečných materiálů, které se na jejích stránkách pospojovaly maltou fikce“, jak v doslovu píše autor. Jeho záměr je krystalicky průzračný. Chce nás provést světem hrůzy a hledat v té temnotě kousky světla. A světlo vydávají právě knihy, poslední připomínky lidské důstojnosti.

Statečná Dita přenáší svoje knihy v tajných kapsářích, má neustálý strach z chladných očí Josefa Mengeleho a den za dnem bojuje se všudypřítomnou atmosférou totální beznaděje. Její neohroženost se však téměř zhroutí po smrti Fredyho Hirsche. Tajné podzemní hnutí v Osvětimi se totiž dozvědělo o brzké likvidaci rodinného tábora a požádalo jej, aby se postavil do čela povstání vězňů. Byl zárukou, že za ním půjdou všechny znesvářené frakce hnutí. Hirsch si vzal hodinu na rozmyšlenou, ale poté ho našli v agonii po otravě prášky. Oficiální verze zní, že spáchal sebevraždu. Tomu však Dita ani mnoho dalších lidí nechtěly uvěřit. Bylo to v příkrém rozporu s Hirschovou povahou a dodnes je jeho smrt předmětem spekulací.

Jedna z nich mluví o tom, že lékaři-vězni, kteří se vzpoury báli, předávkovali Hirsche lékem luminal, když je v oné osudné hodině požádal o prášky proti bolesti hlavy. Autor v závěru píše: „Nechť je tato knížka též aktem spravedlnosti pro Fredyho Hirsche. (…) Fredy Hirsch nespáchal sebevraždu. Nikdy by své děti neopustil. Byl kapitánem. Býval by šel ke dnu se svou lodí. Mělo by se na něj vzpomínat jako na bojovníka mimořádné odvahy.“

Obnovené spojenectví

Osvětimská knihovnice není napsána poetickým ani příliš naturalistickým jazykem. Věrně odráží myšlenkový svět čtrnáctileté dívky a střídá jej s prostřihy osudů jiných odvážných – kromě Hirsche třena dvou vězňů, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout, Rudiho Rosenberga alias Rudolfa Vrbu a Fredyho Wetzlera, nebo desátníka SS Viktora Pesteka, jenž dezertoval a stálo ho to život.

Pokud je Iturbeho kniha v kontextu šoa literatury něčím výjimečná, pak především díky popisům zázraku obyčejného života v rodinném táboře. Ten je nepopiratelně tragický, nicméně není líčen velkými slovy a hutnými estetizujícími obrazy, jak je tomu u některých jiných autorů, třeba Arnošta Lustiga v případě jeho pozdějších knih. Antonio G. Iturbe je mimo jiné významný kulturní novinář, a tak je jeho styl publicisticky věcný, přímočarý a příjemně doslovný.

Možná čtenáři, stejně jako autor románu, dosud na hrdiny nevěřili, ale po přečtení Osvětimské knihovnice tomu bude jinak. A možná v sobě alespoň na chvíli znovuobjeví jakýsi druh tajného spojenectví s knihami, „jež některým lidem umožňuje, aby si vytvořili z několika svázaných listů celý jeden velký svět pro sebe“.

Autorka je spisovatelka.

Antonio G. Iturbe: Osvětimská knihovnice
Přeložil Štěpán Zajac, Akropolis, 452 stran