Kouzelná průkazka

Více než 40 stran a téměř 300 tisíc znaků má česká verze rozhodnutí Evropského parlamentu ze začátku října. Kupa písmen a právních formulací se jmenuje evropský profesní průkaz a jde o krok směrem ke kontinentu, na němž lze navzdory mnoha bariérám pracovat kdekoli, aniž by kdokoli jen pomyslel na někdejší státní hranice. Cesta k tomuto snu však rozhodně nevede jen přes dokumenty.

Automatická profese

Pro začátek krátký příklad. Jste stavbař a řeknete si, že byste v budoucnosti chtěl stavět české domy ve Švédsku. Na to, aby měla švédská strana jistotu, že svůj úkol zvládnete, si dnes musíte nechat uznat kvalifikaci a doložit vysokoškolský diplom a zpravidla i pracovní zkušenosti. Když už se vám povede dostat všechny doklady na sever, počkáte si zhruba 60 dní na odpověď. Do dvou let, kdy by měl začít fungovat evropský profesní průkaz, by měla být vaše situace jednodušší: v Česku si necháte udělat elektronickou průkazku. Zde doložíte všechny doklady a později, když budou ve Švédsku nebo kdekoli jinde schvalovat vaši kvalifikaci, zadají vaše jméno do systému a ten zobrazí vše potřebné. Díky rychlosti, s jakou se dá taková operace provést, se vaše čekací doba může snížit o polovinu. Rychlost přitom nemá být jedinou výhodou nového systému. „Zdravotníci nebo pedagogové odsouzení za zločiny v jednom členském státě se k práci ve stejném oboru lehko nedostanou. Upozorní na ně poplašný systém,“ popisuje další schválené novinky Gediminas Vilkas z komunikačního odboru Evropského parlamentu.

Vystavení je dobrovolné a za poplatek, který si určí členský stát. Jediné povolání, jehož se změna nedotkne, jsou notáři jmenovaní vládou daného státu. Notáři však nepatří mezi pracovníky, kteří by houfně překračovali hranice. Podle údajů Evropské komise se vítězi loňské soutěže v migraci pracovníků staly zdravotní sestry následované doktory. Patří mezi sedm takzvaných harmonizovaných profesí (povolání, kde je kvalifikace uznávána automaticky), a přesouvání je tedy pro ně jednodušší než pro jiné profese.

Velké změny

Volný pohyb pracovní síly po kontinentu je už od konce šedesátých let jedním z nejdůležitějších projektů Evropské unie. Nese v sobě všechny myšlenky integrace, vzájemné spolupráce a pomoci, které by Evropská unie chtěla představovat a jež jsou přímo uchopitelné každým občanem Evropy. Kromě toho, že ve spojení se schengenským prostorem je nejviditelnějším aspektem spojení kontinentu, má i výraznou ekonomickou motivaci – odlehčení státům s vysokou nezaměstnaností a přesun pracovních sil tam, kde v daném okamžiku chybějí. To je klíčové třeba pro Španělsko, kde nezaměstnanost mladých dosáhla rekordních 56 procent a bez možnosti migrace za prací by země tak velký nápor nezaměstnaných absolventů jen těžko zvládla.

Celkově dnes pracuje mimo svůj domovský stát zhruba deset milionů Evropanů. Sen o lékařích, stavbařích a prodavačích, kteří pracují napříč zeměmi, narazil v posledních letech na řadu překážek – zejména s rozšířením Unie o státy střední a východní Evropy. Za všechno mluví britské nebo francouzské novinové titulky, jež hlásají strach z „kradení práce“ a využívání sociálního systému. Kromě obav způsobených soužitím různorodých komunit má evropská migrace i další problémy – 15 procent Evropanů podle průzkumu Eurobarometru by práci v jiné zemi ani nezvažovalo, jelikož mají pocit, že proti nim stojí příliš mnoho překážek. Evropské byrokracii nelze upřít alespoň snahu při jejich odstraňování – změny patrné například v systému důchodů. Občané Unie mohou nyní pracovat v jakémkoli státě, aniž by jim to ovlivnilo důchod. Na ten se složí všechny státy, v nichž zaměstnanec platil sociální pojištění, podle jeho výšky a délky.Pravidla umožňují i vzájemné uznání odpracovaných let – pokud máte nárok na invalidní důchod až po odpracování pěti let, ale v zahraničí pracujete pouze dva, berou se v úvahu i tři roky, které jste předtím pracovali v Česku. A zdravotní pojišťovna vám podle dohody může proplácet zdravotní péči nejen ve státě, kde pracujete, ale také ve státě, kde máte bydliště.

Evropský profesní průkaz navíc připravuje půdu pro automatické uznání dalších profesí kromě zdravotních sester, lékařů nebo architektů. Jednodušších podmínek by se tak mohli dočkat třeba elektrikáři, u nichž počet žádostí o uznání kvalifikace v jiném členském státě stoupl v průběhu posledních tří let téměř trojnásobně na loňských 3062 (viz graf). A podle Gediminase Vilkase Evropský parlament v současnosti vyjednává s Evropskou radou o nových pravidlech i pro sezonní pracovníky ze zemí mimo Evropskou unii. Tím se jim dostane stejných výhod jako občanům Evropské unie – minimální mzdy, garantované pracovní doby i svátků. To může znamenat zcela zásadní změnu pro více než 20 milionů států v Evropské unii, kteří jsou občany zemí mimo EU,a pro řadu dalších sezonních pracovníků, kteří na území Evropské unie za svoji práci pobírají mnohem nižší plat než její občané.

Všechny změny vypadají na papíře skvěle, Evropanům se však do stěhování za prací až tak moc nechce – 90 procent z nich nikdy nepracovalo v jiném členském státě. V porovnání se Spojenými státy, Kanadou či Austrálií je mobilita obyvatel starého kontinentu zhruba poloviční. Své způsobuje i ekonomická krize, která v roce 2008 sice nebývale nastartovala migraci lidí za prací, zároveň ale změnila její směřování. Zatímco před rokem 2008 mířila část pracovníků z nových členských států do zemí jako Itálie nebo Španělsko, dnes drtivá většina z nich cestuje mnohem severněji – včetně samotných Italů a Španělů. A ani to ne v počtech, jež by si Unie představovala. Podle časopisu The Economist byla počátkem letošního roku nezaměstnanost mladých ve Španělsku 56 procent a v Řecku 58 procent, zatímco v Německu byla nezaměstnanost stejné skupiny pouze osm procent, doplněná o nedostatek kvalifikované pracovní síly. Místo pro přesun tedy teoreticky je a migrace mladých jižanů opravdu stoupá – v absolutních číslech jich však během prvního loňského půlroku bylo jenom 6900 z Řecka a 3900 ze Španělska.

Musíte se domluvit

Je důležité připomenout, že hlavní překážkou v budování jednotného evropského trhu není primárně byrokracie. „Jazyk nahradil pracovní víza v roli hlavní překážky mobility,“ píše The Economist a své tvrzení podkládá faktem, že největší skupinu migrantů do Německa tvoří Poláci, kteří se na školách učí německy. Jazyková znalost je prostě klíčová. Své o tom vědí společnosti, které zprostředkovávají práci pro lékaře v Německu. „Pokud nemá lékař němčinu alespoň na úrovni B2, tedy pokud se nedokáže plynně domluvit, žádnou práci nedostane,“ říká Zuzana Remišová z německéspolečnosti Medbörse,jež zprostředkovává práci lékařů v Německu. A nepomůže ani automatické uznání kvalifikace. Podle britských The Times je nyní zájem o kurzy němčiny v jižních zemích enormní a jenom madridský Goethe-Institut zaznamenal za poslední tři roky sedmdesátiprocentní nárůst posluchačů. Podle Zuzany Remišové je odmítání i vysoce kvalifikovaných lékařů, kteří se nedokážou domluvit, zcela běžnou záležitostí.

Evropský profesní průkaz je v takové situaci spíše motivací a signálem pro Evropany, ať ve svém snažení nepolevují. Byrokratické ulehčení nedokáže nikomu najít práci. Zpráva o něm však možná dodá Evropanům sílu otáčet další a další stránky v jazykových učebnicích.