Dopisy

Přelet nad vrchlabským hnízdem

RESPEKT 39/2013

Během četby článku jsem si se smutkem v duši uvědomil, že popisované praktiky pacifikace „neposlušného“ pacienta jsou asi širším, ne-li obecným problémem našeho zdravotnictví. Mám obdobnou zkušenost se vztahem zdravotnického personálu k mojí osmaosmdesátileté mamince na interně českobudějovické nemocnice. Provázel jsem ji od příjmu, kdy byla o francouzských holích chodící nažehlená starší dáma s oteklýma nohama, nicméně duševně zdatná, až po propuštění po necelých čtyřech tý-
dnech v podobě ležícího pacienta těžko schopného zvednout se na posteli, jen s velkými obtížemi artikulujícího, s plenkami a v nemocničním „andělíčkovi“. Pravda, nohy už oteklé nebyly. Po šestnácti hodinách od propuštění doma zemřela. Během čtyř týdnů návštěv v nemocnici jsem zažil přerod svébytného člověka v duševní trosku a praktiky personálu popisované ve vašem článku včetně kurtování k posteli, zabránění možnosti opustit postel pomocí zvednutých postranic a skoro jistě i psychofarmak.

Bohužel, mám respekt k odborným stránkám medicíny a domníval jsem se, že tato opatření jsou nutná a k dobru pacienta, používaná pouze a výhradně v případě ohrožení jeho života a pro jeho prospěch. Postupem času mi dochází, že od okamžiku, kdy pacient podepíše souhlas s hospitalizací, je mu „vyvlastněno“ tělo a příslušné orgány jsou podrobeny terapii, ať už hlava a duše protestují či ne. Podle zásady: Vždyť léčíme tělo, ne duši! Že nejlepší pacient je takový, který leží, neprochází se po chodbě, protože by mohl spadnout, a se kterým není nutné chodit na záchod – takže cévka a plenkové kalhotky. Je opravdu nezbytné lidsky degradovat seniora na batole? Máme skutečně tak málo zdravotnického personálu? Nebo je ten personál přezaměstnán jinými, třeba administrativními úkoly a na pacienty nemá čas?

Jiří Šantrůček, učitel na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity

Food porno s příběhem

DĚLNÍCI KULTURY, 22. 10.
WWW.RESPEKT.CZ

Tento článek je již příliš. Ve vašem profilu je uvedeno, že jste nastoupil do redakce Respektu a zřejmě jste jejím členem, ale ze zmíněného článku sálá vše kromě respektu. Úcta k druhému člověku by měla být základním stavebním kamenem společnosti, a pokud toto pravidlo nebudeme respektovat, nemáme šanci na zlepšení.
Neznám váš osobní příběh – dětství, jak se stravujete atd. Ale jak chcete někoho posuzovat, když píšete články s takovým obsahem a máte na profilu takovou fotku. To je skutečně bláhový počin.
Na místě slečny Pecháčkové by mi z článku bylo nanic, protože není fér sejmout někoho, kdo se snaží. Možná není dokonalá, ale věří tomu, co dělá, a dělá to s láskou. Myslím, že by bylo vhodné zvážit nápravu či omluvu, a také více nadhledu v dalších článcích.

Silvie Šavrňáková