Hlavně držet spolu

Je sobota, dvě odpoledne, volební místnosti se definitivně zavřely a statistici začínají počítat, z jaké politické nabídky se bude skládat příští česká vláda. Čím žijí chvíli poté ti, kdo měli v minulých hodinách její osud na chvíli ve vlastních rukou? Vydali jsme se to zjistit směrem na sever od hlavního města.

 Brzy to zalomím

Na liduprázdném náměstí severočeského městečka Dubá ve volební sobotu nic nenaznačuje, že právě skončila předvolební kampaň. Jediný poutač tu zve k nákupu ve stavebninách. V hospodě U Nováků právě Václav Moravec z plazmové obrazovky hlásí, že je sečteno třicet procent hlasů, není tu ale nikdo, koho by to zajímalo. Jen barman občas vykoukne zpoza pultu a zkontroluje graf v rohu televize, zakroutí nesouhlasně hlavou a dál čeká, až někomu ze čtyř štamgastů u jediného obsazeného stolu dojde pivo nebo si řekne o rum. Čtyři hosté, všichni kolem šedesátky, se ztlumeným volebním zpravodajstvím nenechávají vyrušit z obvyklé sobotní siesty, která spočívá ve vyprávění historek: jak si jejich soused koupil bečku a pak v ní našel myš nebo jak jakýsi zedník vynášel při práci v pivovaru kradené lahváče schované mezi nářadím. Jeden z hostů na vteřinu sklouzne pohledem k obrazovce, ale hned ho stočí zpátky ke spolustolovníkům: „Je to jedno, lump jako lump, jedni gauneři odešli, jiní přijdou.“ Odpovědí jsou stesky na marnost existence. Tři z hostů jsou už v důchodu, nejmladší dojíždí za prací do výrobny fólií v deset kilometrů vzdálených Doksech a nelíbí se mu ani to dojíždění, ani ta práce. Z městečka bývalých Sudet dnes jezdí lidé za prací hlavně do čtyřicet kilometrů vzdálené automobilky v Mladé Boleslavi a ženy do České Lípy vyrábět ve firmě Johnson potahy na auta, takže deset kilometrů do Doks se nezdá zase tak moc. „To ne, ale nebaví mě to. Za čtyři roky to zalomím do důchodu a bude pokoj,“ těší se pán v maskáčové bundě. Spolustolovníci ho chápou: jim se sice nijak zle nedaří a i jejich děti jsou zabezpečené a mají práci, ale pamatují doby, kdy se cítili mnohem líp. Za komunistů se za prací nemuselo nikam dojíždět – v obci měla sídlo továrna na punčochové zboží Elite a přes tisíc lidí zaměstnávalo zemědělské družstvo. „Pak to šlo z kopce. Všechno, kde jsem pak dělal, skoupili Němci a časem to zavřeli,“ říká nejmladší štamgast a začne vypočítávat: loděnice v Mělníku, výrobnu strojů na sila v Pardubicích, kovárnu v České Lípě… „Počkej, to rozkradli ještě naši,“ opravuje ho soused.