Jak se mají politici postavit protiromské vlně

Před volbami se zdá, že politici se dělí na dvě skupiny. Na ty, kdo se vezou na rasistické protiromské vlně, a na ty, kdo mají panický strach se vůči protiromskému rasismu ohradit. Co byste zejména těm druhým poradili?

Erik Tabery: Pro přesnost bych dodal, že je ještě třetí kategorie, kde je jedna strana, Strana zelených. Ti na vlně nejedou, naopak. Radit si netroufám, ale minimálně by měli zvážit, že jednou se jich historie zeptá (jako se ptala těch, kteří mlčeli, když se útočilo na Židy nebo černochy), co jsi tehdy dělal. Aby mě někdo nechytil za slovo, míním tu útoky ještě před holocaustem, takže nesrovnávám nesrovnatelné.

Nora Grundová: Protiromští rasisté jsou hlupáci, těm nic radit nebudu. Těm, kdo by chtěli problém poctivě řešit a přinést ho jako téma do voleb, bych poradila, aby ho vnímali, řešili i lidem představovali nikoli jako problém rasistický, ale sociální.

Miloš Čermák: Mám pocit, že otázka zahajuje diskusi trochu moc návodně. To se tady rovnou můžeme ujišťovat, že oba přístupy jsou špatně, z toho žádná přestřelka nebude. Asi jako kdyby se napsalo, že se před blížící se bouřkou (povodní atd.) lidé dělí na ty, kdo se vezou na vlně paniky a zneužívají toho, a na ty, kdo v panické hrůze popírají, že bouřka vůbec bude. Asi se shodneme na tom, že musíme vědět, jestli vůbec nějaká bouřka hrozí, jak velká, co se proti tomu dá dělat. Obecná debata mi moc nedává smysl, konkrétní příklad by nebyl?

Miloš Čermák: Jinak Erik nabídl dobrou paralelu, Židy si tedy nejsem tak jistý, Německo a Evropa nebyly ve třicátých letech demokratickým prostorem, ale mám pocit, že americká politika se se vztahem k černochům a rasismu vyrovnávala dlouho a velmi bolestně. Moc o té době nevím, leda z filmů a knih, možná by bylo zajímavé přizvat nějakého amerikanistu.

Erik Tabery: Já vidím potíž v tom, že politici i mnohá média ten problém nafukují. Je to nejbezpečnější téma pro kampaň, všichni proti Romům. Z problému se tak dělá monstrproblém a přijímá to tak i většina společnosti, která Romy ani normálně nevidí. Je to v zemi, kde se rozkrádají stamiliardy. Ale protože nemůžeme na Řebíčky, Janoušky atd., chceme si to vyřídit aspoň s někým. A Romové jsou na ráně, protože jsou snadno identifikovatelní a útok na ně znamená ocenění sousedů.

Erik Tabery: A ještě dodatek, Miloši, myslel jsem i situaci u nás. Jak to řekl Masaryk v Hovorech: „Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel pár ulic, než abych šel podle jejich stavení… A vidíte, po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý: proto se říkalo, že s nimi držím. Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“

Petr Honzejk: Pro pořádek dodávám, že proti latentním pogromům se silně ohradil Miloš Zeman. Tady zafungoval jako prezident. Jinak myslím, že před volbami těžko bude nějaká strana říkat, co většina společnosti prostě nechce slyšet… Věřím ale, že na hledání rozumných, nepopulistických řešení (třeba problému ubytoven, ze kterých vznikne vyloučené ghetto přibližně do deseti minut od otevření) přijde čas po volbách.

Martin M. Šimečka: Samozřejmě že Romové jsou zástupný problém, něco jako únikový program pro české politiky. Na pětimilionovém Slovensku žije čtyři sta tisíc Romů (to je nové sčítání na žádost OSN), tedy téměř osm procent obyvatel. A přesto je rasismus slovenských politiků spíše mírnější než těch českých. Možná právě proto, že problém je skutečný, ne zástupný.

Petra Pospěchová: Eriku, záleží, kterým směrem myslíte nafouknutý. Pokud jde o to, jak moc je česká společnost rasistická ve vztahu k Romům a jak výrazně se na stranu někdejších náckovských part v tomhle ohledu přidává majorita, tak to média fakt nenafukují. Občas to někdo někde zmíní, to je celé.

Petra Pospěchová: Respekt v tomhle nejde brát jako vzorek.

Nora Grundová: Není to tak, že většina lidí Romy normálně nevidí. To je takový nešťastný názor. Romové jsou tam, kde žijí, opravdu viditelní a citelní - a opakuju, že to není z rasových důvodů, ale sociálních. A co se týká médií, možná by nebylo od věci zmínit, že česká média mají zase často silně proromskou, vůči Romům až patronskou tendenci, která však také není zdravá. A škodí Romům úplně stejně jako opak.

Petra Pospěchová: Jinak pokud jde o tu radu vyptanou na začátku: třeba by si někdo z politiků mohl v rámci kampaně vozit cikánskou cimbálovku. Tu by snad snesla i ta většina, která do dotazníků říká, že by nechtěla romského souseda. Taková tichá osvěta. Černoši se etablovali přes basket, Romové přes housle?

Petr Honzejk: Myslím, že soudy o zástupných problémech jsou příliš rychlé. Opravdu existují lidé, kteří mají se soužitím s minoritou vážný problém a nemusí ho uměle nafukovat. Průšvih je zoufalé neřešení problému z centrální úrovně, jež nahrává komunálním populistům typu Čunek nebo Řápková.

Petra Pospěchová: Jenže oni nemají potíže s minoritou, ale s konkrétními lidmi, kteří jim halekají pod okny.

Nora Grundová: Chápu, co říká Petra, ale já už bych s těmi kapelami à la Gypsy Kings radši skončila. A ani bych – být terénním pracovníkem – do toho netlačila romské děti. Aby ty děti nechtěly být romskými muzikanty, ale spíše chtěly učit, právničit, řídit tramvaje… Ty kapely, které vždycky dorazí do Prahy, tak jen budují další stereotyp.

Petra Pospěchová: Právě tohle zobecňování, které konáš ty i oni, je cesta do pekla.

Miloš Čermák: „Černosši se etablovali přes basket“… nevím, já slyšel, že M. L. King dribloval poměrně dost mizerně.

Petr Honzejk: A k tomu úvodu: rada stranám? Cimbálovka to asi moc nevyřeší. Ale pár Romů na kandidátce, to by bylo něco jiného.

Petra Pospěchová: Nemyslím Gypsy Kings, myslím smíchovské Bengas!

Jindřich Šídlo: Jo jo, znám.

Nora Grundová: Jsem z Mostu, mám tam rodinu a řadu přátel a dost často tam jezdím. A proto třeba vím, jak je to s tou Řápkovou. Ona totiž neříká šílené věci, jen je říká šíleným způsobem. Myslím, že dobrým příkladem, jak se k problému postavit, je starostka Duchcova.

Martin M. Šimečka: Mravní minimum českých politiků před volbami by asi bylo se k Romům nevyjadřovat, když už nemají co pozitivního říct. Ale po volbách by odvahu najít měli.

Petra Pospěchová: Zjednodušuju, což sama nesnáším. Řekla jsem to špatně. Etablovali se TAKY přes basket. Nechci vypadat jako úplný prosťáček, ale když si někdo pozve cimbálovku s cikánským primášem na svatbu, může to způsobit, že poprvé bude mluvit s ***Cikánem???. A přitom zjistit, že je to normální chlap, nežere děti, nelohne mu peněženku na počkání a ještě hraje jako Bůh. Klíč je komunikace na běžné denní úrovni, ne místa na kandidátkách. Tak jsem to myslela.

Nora Grundová: Ono je to citlivé. Myslím, že by se politici měli zaměřit také na práci s neromskými lidmi v těch regionech. Jde o lidi, které ale životní styl některých romských rodin skutečně frustruje. Nemyslím tím, že si společně zanadávají a diskuse se zvrhnou v trapnou rasistickou demonstraci, ale že budou také vyslechnuti. A že na tom, co pořád opakují, může něco být.

Petr Honzejk: A proč ne místa na kandidátkách? Proč ne Romové v parlamentu? Jsou to přece pozitivní identifikační vzory na jedné straně a prostředek poznání, že jsou normální součástí společnosti na straně druhé. To přece může vést k opuštění segregační mentality, která požírá společnost jako celek.

Petr Honzejk: Nic proti cimbálovce tedy.

Petra Pospěchová: Z principu ani nic proti kandidátkám. Jenom je to asi tak účinné jako fakt, že marketingová ředitelka nejdražšího pražského hotelu je Romka. Majorita ji prostě označí za „výjimku“ a většina Romů ani neví, že to tak je.

Jindřich Šídlo: A znáte někdo z hlavy číslo „romských“ poslanců po roce 1992?

Petr Honzejk: Dva. Body, Horáková.

Jindřich Šídlo: Přesně. Komunista a jedna poslankyně za Unii svobody.

Petr Honzejk: Hotel je kulhavý příklad. O zastoupení ve sněmovně mluvím proto, že je to viditelné místo, koncentrát veřejného prostoru.

Nora Grundová: Mým favoritem je jeden romský podnikatel, který píše blog na iDNES.cz. Nemůžu zrovna nikde najít jeho jméno. Při povodních sepsal text, kde vyzval Romy, ať vystoupí z role oběti a jdou pomáhat. Sám nakoupil dezinfekční a čisticí prostředky a jel to kamsi odevzdat. To je on. A neoznačuje se za výjimku. Protože natočit reportáž o tom, že i Romové pomáhají, dívejte se, je ve výsledku kontraproduktivní.

Petra Pospěchová: OK, vezměme si romské redaktory ČT (není jenom jeden, že ne?) Stejný princip.

Nora Grundová: Petře, mně je teda většina obsahu sněmovny neznámá. Romové musí prosáknout na jiné pozice. Do denního života.

Martin M. Šimečka: Marně si představuji politickou stranu, která by si dala na přední místo kandidátky Roma. Snad jen zelení by to byli schopni udělat, kdyby na to mysleli.

Petra Pospěchová: Ať Romáky taky jenom nehájím: aby byl někdo na prvním místě kandidátky, měl by být výrazná osobnost. A takovou mezi Romy moc nevidím. Leda by Gipsy kandidoval za piráty nebo tak něco.

Jindřich Šídlo: No udělala to Unie svobody v roce 1998, myslím, že v tom byl ještě zbytek respektismu v myšlení Vladimíra Mlynáře.

Martin M. Šimečka: Jenže to byla doba, kdy to ještě některé politické strany myslely se společností vážně.

Petr Honzejk: Souhlas s Petrou. Segregační mentalita má bohužel i ten výraz, že řada Romů na vysokých pozicích (právníci, lékaři) se ke svému původu nehlásí. Prostě není tady žádný M. L. King, ať už umí driblovat nebo ne.

Miloš Čermák: Když někdo řekne něco proti Romům, tak se to hned smete jako stereotyp či předsudek. Ale já si myslím, že člověk mnohem víc vychází ze zkušeností a prožitků. Vidím to dobře třeba na synovi. Na základce v Praze obdivoval Vietnamce a Číňany, protože uměli dobře matiku, a ještě s nimi byla sranda. Na střední v Americe měl polovinu kamarádů a spoluhráčů černochy, v podstatě se stal „blonďatým černochem“, vkusem na muziku i přízvukem. Nevyrostl v rodině, která by proti Romům měla sebemenší předsudky, a nikdy jsme s nimi neměli ani žádný problémy (typu hluční sousedé atd.).

Nemyslím si, že načerpal nějaký stereotypy z českých médií, dokud je sledoval, tak ho zajímaly počítače a basket, a poslední čtyři roky česká média vůbec nesleduje. Ale když přijede do Prahy na prázdniny a půjdou proti němu dva tři Romové večer na ulici, přejde na druhý chodník (je mu dvacet, docela v kondici a měří 207 centimetrů), protože má zafixováno, že by s nimi mohly být problémy. A pamatuje si, jak na sídlišti kolem základky, kam kdysi chodil, dělali bordel a občas se s někým porvali. Je to rasismus?

Petra Pospěchová: Tři roky v Brně jsme bydleli na Cejlu. Tam jsem se naučila přecházet na ten chodník, kde Romáci stojí. Třeba abych svému tehdejšímu chlapovi (198 cm) ukázala, že mě nesežerou zaživa. Třeba abych sobě dokázala, že nejsem rasistka. Přecházet na druhý chodník není řešení, sorry, Miloši. Takže to asi rasismus je.

Miloš Čermák: Vidím, že tahle debata spěje v obecné rovině tam, kam jsem měl podezření, že dospěje. Rozdělíme se na „osvícené“ a „rasisty“ a bude to vyřešené. Výborně, to se bude v Respektu dobře vyjímat.

Petr Honzejk: Miloši, sorry, to je moc zkratkovitý. Jde přece o to, že to každý nějak v sobě řeší. Ne že nálepkuje druhého. A to je vlastně asi nejdůležitější, protože když se s něčím nesrovnáme sami, tak politika a cokoli zvnějšku nepomůže.

Petra Pospěchová: Když řeknu, že přecházet na druhou stanu ulice není řešení, tak něco rozděluju? Jen mně přišlo podstatné říct, že mám celkem dlouhou zkušenost (nejen ty tři roky) s tím žít vedle Romů, podobně jako váš syn. Akorát to řeším naopak a přijde mi to důležité. Právě kvůli komunikaci, o níž jsem mluvila.

Miloš Čermák: Ne, vy jste psala, že je to rasismus. A já tvrdím, že chovat se racionálně (podle předešlých zkušeností) rasismus není. Beru to, že to není řešení, ale můj syn tím nic neřeší. Řešení bude, až bude mít hezké odvážné děvče jako vás, které ho třeba k těm Romům taky dotáhne. Ale proč by to teď dělal? Nejde po ulici, aby vyřešil rasový problém, ale aby se dostal z bodu A do bodu B. A abych přidal trochu sarkasmu, tak mně teda přijde mnohem rasističtější tvrdit, že „černoši se etablovali přes basket“. To je esence rasismu v jednom bonmotu. Nehledě na to, že basket v Americe prosadili a jako první hráli chudí Židé.

Petra Pospěchová: Jej, s tím basketem jsem si pěkně naběhla. Paralely jsou zrádné a zkratky ještě víc. Já si prostě myslím, že i když jdu z bodu A do bodu B (i když jedu v šalině, i když stojím v bufetu a dávám si gulášovou polívku) a v okolí se objeví nějaký Romák, můžu reagovat dvojím způsobem. A jak hezky říká Fromm: Malá každodenní rozhodnutí nakonec vedou k těm velkým. (A už zase zjednodušuju.) Nejsem odvážné děvče. Jenom nechci žít ve světě, kde lidé přecházejí na druhou stanu, protože na chodníku stojí Rom.

Petra Pospěchová: A se změnami, jak známo, je třeba začít u sebe. Tak to přecházení jiných kompenzuji opačným přecházením.

Petr Honzejk: Zajímavá výměna – směřuje k problému, do jaké míry je člověk jen individuum (pohled Miloše) a do jaké součástí společnosti (pohled Petry). Myslím, že právě to, že u nás převažuje první přístup, respektive není kompenzován dostatkem druhého, máme problémů víc než málo a nejen ve vztahu minorita–majorita. Doufám, že teď někdo řekne, že mluvím jako bolševik :). Možná neobratně mířím někam, kde začíná občanská společnost a pojímání se (i) jako její součást.

Miloš Čermák: Tahle debata je nefér k mýmu synovi a mně je líto, že jsem ho sem do toho zatáhl. Já nemůžu mluvit za něj, nevím, jak o těch věcech přemýšlí, vlastně jsem s ním o tom nikdy pořádně nemluvil (ano, čekám výstřel, že to je moje chyba) a to, že přejde na druhou stranu chodníku, byla jen moje zkratkovitá metafora. Já tím chtěl demostrovat SVŮJ názor, že většina z nás se prostě darwinisticky chová podle svých zkušeností. A ano, můžeme si vzít jako životní cíl bojovat za dobro, lásku atd., ale mnozí z nás jsou příliš zaměstnaní tím, aby dělali dobře svou práci, živili rodinu, přesunuli se z bodu A do bodu B atd. Stydím ze za sebe, ale patřím mezi ty druhé. Mého syna z toho pojďme vynechat.

Petra Pospěchová: Syn je v tom nevinně, za vynechání jsem všemi deseti. Je to prostě figurant, obecný člověk, jakých je mezi body A a B spousta. Já to neberu jako „za tohle se mám stydět“. Mě by na konci téhle debaty potěšilo, kdyby Miloš řekl, že ve všem tom frmolu každodenního života najde občas moment na to být mimochodem bojovníkem za dobro a podobná zvířata a přejde se mnou přes chodník. Nebo to udělá sám.

Petra Pospěchová: … v úctě vaše dobroláskařka :-).

Miloš Čermák: OK, beru to jako pozvánku na rande. V pátek v sedm večer se sejdeme před karlínským newsroomem.

Petra Pospěchová: V pátek večer už jsem doma na Kopanicích. Tam se přechází přes silnici, jenom když člověk vidí ožralého močícího souseda. Příští týden jdeme některý večer korzovat.

Nora Grundová: Cítím, že se úplně do téhle konverzace nehodím. Mám totiž z Mostu příliš mnoho přímých zkušeností s Romy. Z reálného života. Proto se mi třeba špatně píše to, že většina lidí, kteří remcají na Romy, nejsou rasisté, ale mají jen příliš mnoho špatných zkušeností. Znám vyhlášeného Roma, který bydlí na konci naší ulice, říká se mu Žába, hodně pracovitý a podnikavý člověk, jistý čas zaměstnával i mého bratra. Nikdo by proti jeho etnicitě neřekl ani slovo. Prostě to není téma. Dva Romové nám kdysi stavěli krb, výborní fachmani a nikdo s nimi jejich romství neřešil. Opravdu to není téma. Ale hodně zkušeností, které s Romy mám, je prostě nedobrých. To se mi také velice špatně píše a věřte mi, že nejde o rasismus. Nejde totiž o rasu, o etnicitu, ale o životní strategii a sociální nápodobu, která je mezi nimi (aspoň v Mostě) rozšířená.

Petra Pospěchová: Člověče, mně právě vadí to rozdělování – Rom-Nerom. Když se k nám na Cejl přistěhovali nějací východňári, kteří vzápětí vybrali bráchovi byt, byla naše domovnice paní Horváthová první, kdo stál u baráku a říkal: Cikáni špinaví, dělají nám ostudu. A to už je potom ten šuplík „Cikán“ dotaženej do absurdna, když to říká i Romačka. Nejsem za nějakou hyperkorektnost, ale prostě mě nebaví dělit lidi na černé a bílé. Prostě někdo dělá bugr a jiný ne, někdo krade a jiný ne. A jestli je proužkovaný nebo tečkovaný… Jak jsi psala na začátku, je to problém sociální. Problém vyloučených lokalit. Já k tomu dodávám problém nedostatku komunikace.

Nora Grundová: Řadě Romů se v Mostě například vyplácí lež. A moje romské spolužačky mi už na základce říkaly, že si to prostě v Chanově říkají. Že odrbat gadža je OK. V jeden moment jsem si myslela, zda nejde i z jejich strany o rasismus. Ale došlo mi, že ne, že jde prostě jen o nekomplikovanou životní strategii v prostředí, které to umožňuje.

Petra Pospěchová: Nedělá to samý white trash? „Odrbat stát je OK…“

Nora Grundová: Určitě ano. Je to prostě strategie. Snažím se jen pojmenovat to, proč frunstrovaní Neromové říkají shodné věci v Mostě, Ostravě, Duchcově… A pak se objeví nehorázné sčítání romských dětí na praktických školách. TOHLE je cejchování.

Petra Pospěchová: Kdybych měla děti, nahlásím je ve škole jako Romy. Kolega Malecký už něco takového hlásil. Tenhle dánský model se mně líbí.

Nora Grundová: To je dobrý nápad!

Erik Tabery: Tedy ta debata popolétla. Jen se musím lehce vrátit výš. Když jsem psal, že se to nafukuje, tak jsem myslel přestupky Romů. Naopak vzrůstající rasismus a xenofobie se podceňuje. Já bych možná jednu radu politikům měl. Přijde mi dobré, když se navrhují věci, které platí univerzálně, tedy že se nemluví o tom, aby bylo něco proti někomu. Nejde přece o to stíhat nezaměstnané, ale navrhovat kroky, jež nezaměstnanost sníží. Nejde o to, jestli někdo něco zneužívá, jde o to, aby fungoval systém. Naopak bych cíleně pomáhal skupinám, které propadají, někde jsou to národnostní menšiny, někde lokality, kde mizí práce. Tam je podle mě třeba hledat řešení přímo na místě.

Nora Grundová: Souhlasím. Myslím, že by se politici mohli inspirovat tím, co dělá v těch lokalitách Člověk v tísni.

Martin M. Šimečka: Konečně rozumná řeč. Proč se vždy každá debata o Romech zvrhne na osobní zkušenosti s nimi? Mám pocit, že takovým přístupem z nich děláme pokusné králíky našeho vlastního svědomí.

Nora Grundová: Osobní zkušenosti jsou přece zásadní. Vlastně nic jiného v našem životě neexistuje.

Petra Pospěchová: Martine, když oni takoví králíci vlastně jsou, se vší nadsázkou. Jinak řešení na místě samozřejmě ano. Jenže o to se víc stará Člověk v tísni než politici. Samsing rong, jak říkali svého času naši španělští redisegnéři.

Petr Honzejk: Tomu moc nerozumím. Když mám osobní zkušenost s vlajkonoši Sparty, jsou pokusným králíkem mého svědomí? Předesílám, že nejsem slávista.

Nora Grundová: Možná by ČvT mohl připravit nějaký seminář pro politiky, jak se v onom prostředí chovat. Protože když do těch lokalit přijedou, potkají tam jen samé lidi s nějakými zkušenostmi. ČvT má chytrý Program sociální integrace. Full respect.

Petra Pospěchová: No, jenže vlajkonošem Sparty se nerodíš. Jde to docela snadno umýt a vysvléct. Králíci jsou ti, kdo si svoji identitu nevybrali. Ale to už zase odbočujeme. ČvT v tomhle supluje stát. Je otázka, proč státní správa není schopná zaměstnat stejně agilní lidi jako ČvT. Odpověď je bohužel nejspíš ta, že politici to řešit nechtějí, neb jim to nenažene hlasy. Takže začarovaný kruh. Nějaký nápad, jak ho rozetnout?

Petr Honzejk: Odpověď je taky ta, že když chce člověk zachraňovat svět, zřídka míří do státní správy. Tím nechci říct, že všichni v ČvT mají mesiášský komplex. Ale tenhle typ nadšení je dost často podmínkou pro tuhle práci.

Nora Grundová: Ano, taky si myslím, že svět je nastavený tak, že jisté práce dělají obecně prospěšné společnosti a církve. A je to tak moc dobře.

Petra Pospěchová: Na druhou stranu ze zkušenosti vím, že nadšení lidé někdy do státní správy jdou. A za rok dva sbalí fidlátka, protože je nebaví, jak jim furt někdo hází klacky pod nohy. Byrokracie, jak je hezky popsáno v sociologii, má za hlavní cíl opodstatňovat svou existenci, ne skutečně fungovat. Nadsázka jen lehká tentokrát. Ve výsledku dost zničující pro témata jako Romové. Ta se totiž bez nadšení neobejdou. Za Čechy to musí řešit ostravský Ind. Shame on us.

Petr Honzejk: Zas bych se tak nebičoval. Charity a ČvT naopak pomáhají v centrální Africe a neříkáme, že se tamní amharové ci surmové mají stydět.

Petra Pospěchová: Jsi na nás hodný, ale to srovnání, myslím, kulhá. Tohle není otázka peněz, spíš vůle.

Nora Grundová: Ještě jsem chtěla říci, že by politici měli o Romech mluvit pěkně. A nežertovat o stereotypech.

Petr Honzejk: Klára Samková navrhovala zřízení ministerstva pro Romy, aby se agendy netříštily, vytvořily se rozumné koncepce a daly na ně slušné peníze. Říkám proč ne?

Petra Pospěchová: Za sebe bych k otázce vpředu chtěla ještě dodat, že by o tématu prostě měli mluvit, a ne se ho štítit a bát. Diskutovat o něm s voliči, rozebírat ho v televizi. Neodbývat ho banalitami. Když se o věcech mluví, mraky se začnou trhat samy od sebe.

Nora Grundová: Ministerstvo pro Romy? Klára Samková je Romům velice nebezpečná osoba.

Martin M. Šimečka: Souhlasím, že politici by měli o tématu mluvit, jenže v Česku jsme si odvykli žít s menšinami a musíme se to znovu učit, včetně jazyka, jakým o nich mluvit. Je to složitější, než se zdá.