Francouzský švindl svobody. Francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích

Ve Frankreychu dějí se nyní věci, které svou důležitostí daleko Tureckou i Švédskou vojnu převyšují,“ napsal V. M. Kramerius ve svých novinách po pádu Bastily 1. srpna 1789. Bylo to tvrzení prozíravé. Francouzská revoluce byla opravdu událost, která měla způsobit trvalé změny nejen ve Francii, ale i v habsburské monarchii. Třebaže tam, alespoň naoko, zůstalo vše „při starém“. Právě o těchto změnách je soubor studií českých historiků mladší generace, jejž sestavily Claire Madl a Daniela Tinková.  Jmenuje se Francouzský švindl svobody, s podtitulem Francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích.

Kniha díky širokému záběru a bohatství pramenů poskytuje podrobnou představu o tom, jak monarchie fungovala na přelomu 18. a 19. století a jak budovala svůj obranný systém proti myšlenkám, které mohly „narušit klid věrného a počestného národa“. Vlastně lze říci, že manipulace s informacemi, propaganda, tajná policie ve vládních službách, to vše se zrodilo právě v reakci na přízrak „svobody“ a „rovnosti,“ které hlásala Francouzská revoluce.

Citované prameny jsou rozmanité: německy, česky i francouzsky psané tiskoviny, pamflety, knihy, státní dekrety, policejní zprávy, přepisy výslechů, korespondence. „Hlas lidu“ zaznívá v jazykově rozkošných záznamech venkovských písmáků, zatímco hrabě J. M. Windischgrätz komentuje porevoluční dění z opačného konce kulturního spektra. Předem je nutno říci, že ať pán či kmán, žádné sympatie s ideály Francouzské revoluce tu nenajdeme. Zaznívá jen a jen kritika, případně nářky.

Pozor na psané slovo!

Pro rakouskou monarchii představovala nákaza „francouzskými“ myšlenkami svobody a rovnosti nebezpečí, na které reagovala zásahy do informační sféry. V tom se nijak nelišila od moderních totalitních států.

Z příspěvku Claire Madl se dozvídáme, jak vzaly za své mnohé z výdobytků vlády Josefa II., který uvolnil cenzuru a podpořil dovoz knih a tiskovin. Díky reformě školství také umělo už mnoho lidí v monarchii číst. Zprávy o revolučních událostech vpadly na naše území v době čtenářského a informačního boomu: zakládaly se čtenářské spolky, knihovny, veřejné čítárny. Četlo se i ve stále populárnějších kavárnách. V roce 1788 se v Praze odebíralo 27 německých novin, osm francouzských, šest italských, tři anglické a vedle toho 15 různých časopisů! Vzkvétala knihkupectví a obchod s knihami se formoval jako podnikatelské odvětví. Ještě v první polovině devadesátých let, píše Claire Madl, si mohl čtenář v českých zemích sehnat dost informací na to, aby si utvořil vlastní názor. Později už to bylo těžší. Přituhla cenzura, byly zrušeny knihovny i čítárny, došlo k zákazu spolků. Mezinárodně napojení vzdělanci si informace opatřovali nadále, ale kulturně slabší obyvatelé zůstali odkázáni na propagandu.

Jak taková oficiální produkce vypadala, si lze udělat představu z příspěvku Tomáše Dufka a Daniely Tinkové. Dufek se zabývá způsobem, jakým o revoluci referovaly česky psané tiskoviny, hlavně již zmíněné Krameriovy noviny. Na příkladu popravy krále Ludvíka a Marie Antoinetty ukazuje, jak zacházení s informacemi a s jazykem vedlo k vytvoření kýženého účinku na čtenáře. Tinková zase přináší přehled o protirevolučních brožurách a všímá si zajímavého úkazu: jejich autoři se snažili se čtenáři „diskutovat“. Místo toho, aby jen kázali, odvažují se argumentovat a vyjasňují pojmy – především „svobody“ a „rovnosti“. Tinková vidí v takových rozpravách nástup nové formy politické kultury a zárodek „veřejné sféry“ jako prostoru utváření veřejného mínění.

Nebezpečnější než tiskoviny

Možná větší hrůzu než z tištěných slov měla monarchie z cizinců, hlavně Francouzů, kteří by, jak se píše v nařízení dolnorakouské vlády z roku 1793, mohli mezi lidmi šířit „ducha svůdnosti“.

Již před revolucí tu byli cizinci pod dohledem, samotná imigrace však byla vnímána pozitivně. Přistěhovalci přinášeli státu prospěch. Zájem byl, jak píše ve své studii Zdeňka Stoklásková, stejně jako dnes, hlavně o odborníky. To se po roce 1789 změnilo. Cizinci začali být vnímáni jako narušitelé, špioni nebo – v době válečného strádání – hospodářská zátěž. Ohromná vlna emigrace ve válečné Evropě vedla k růstu omezení, formalit, a dokonce, v roce 1801, k zavedení jednotného pasového formuláře. Téměř jako groteska se čte popis Lucie Jílkové o sledování hraběte Pourtalése, který roku 1805 pobýval měsíc na území Čech. Třebaže nebylo zjištěno nic podezřelého, jeho špehování zaměstnávalo desítky úředníků a policejních agentů.

Ve své ostražitosti měl rakouský stát pomocníka, který jej horlivostí předčil, totiž katolickou církev. Duchovní dodávali protirevoluční propagandě vyšší autoritu (kdo je proti králi, je proti Bohu) a využívali situace k tomu, aby se vypořádali s vlastními nepřáteli. Církevní kampaň proti svobodným zednářům v Košicích popisuje Martin Javor. Dočteme se tu také o historii zednářského hnutí v habsburské monarchii, o jeho rozkvětu pod vládou Josefa II. a následném pádu v nemilost, která vyvrcholila zákazem.

Další skupina, jež nárokem na svobodu vyznání narušovala katolickou hegemonii, byli evangelíci. Sixtus Bolom-Kotari popisuje rebelii na českomoravském pomezí, kdy se skupina mužů helvetského vyznání skryla v lesích, aby se vyhnula odvodům. „Vrchnost“ vinila z neposlušnosti poddaných duchovní autority, konkrétně superintendanta Michaela Blažka. Byl nařčen z nedostatku patriotismu a vyslýchán, o svém procesu napsal dokonce báseň. Podle Bolom-Kotariho měly porevoluční perzekuce na svědomí uzavření evangelíků do izolace, z níž se jim už nikdy nepodařilo plně vystoupit.

Na samostatné pojednání by vydal každý ze zbývajících příspěvků. Črta o zahořklém hraběti Windischgrätzovi, kterému revoluce překazila vědecké plány a chápal ji jako zradu osvícenství od Martiny Ondo Grečenkové. Studie Miroslava Svobody, v níž se z vesnických kronik dozvídáme, jak viděli revoluci i následnou „vojnu“ písmáci na Moravě, či bohatě dokumentovaný text Jiřího Kacetla o málo známé bitvě u Znojma a okupaci Znojemska napoleonskou armádou.

Lze říci, že čím více autoři používali dobové materiály a drželi se třeba i úzkého tématu, tím jsou texty čtenářsky přitažlivější. Popisy vlastních pracovních metod, například výčet textologických přístupů v eseji Tomáše Dufka, působí v kontextu knihy nadbytečně. Ale takových obtížně stravitelných míst je tu opravdu málo a je radostné zjišťovat, že mladší generace českých vědců umí psát nejen tak, aby jim i nehistorik rozuměl, ale aby jej navíc čtení o historii bavilo.

Claire Madl, Daniela Tinková (ed.): Francouzský švindl svobody. Francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích
Argo, 318 stran