Tekutá láska. O křehkosti lidských pout

Jestliže nástup moderních časů ztělesňoval Musilův „člověk bez vlastností“, který zpochybnil dobovou morálku a ztratil smysl pro skutečnost, pak obrazem současnosti je člověk bez pout, tvrdí ve svém eseji Tekutá láska sociolog Zygmunt Bauman. Jeho náhled na současnou společnost je značně kritický. Vztahy se podle něj proměnily v nezávaznou hru, jejich kvalitu jsme nahradili kvantitou, sdílení identity sdílením zájmů. Nemizí jen láska, ale i touha, kterou vytlačují krátkodechá přání. Kormidelníky našich vztahů se stávají samozvaní terapeuti a poradci ochotní vždy poskytnout návod, jak milovat. Rodina, partnerství a vlastně veškeré společenské vztahy a struktury, jak jsme je donedávna znali, se hroutí. Tradiční pouta nahrazují vztahové sítě, v nichž jde navázat i přerušit spojení, kdy a jak se nám zlíbí.

Všechno to zní sugestivně a v některých ohledech i výstižně, podle mnoha odborníků to ale tak zlé není: známý britský sociolog Anthony Giddens ve své knize Sociologie (nedávno ji vydalo nakladatelství Argo) cituje kritiky, kteří považují empirický základ Tekuté lásky dokonce „za velmi slabý“.

Rodina se nehroutí

Zygmunt Bauman byl vždy více sociologem-filozofem než sociologem-empirikem. Své práce z posledních let však zakládá stále více na svém umění vhledu, pozorovatelském talentu a výjimečné inteligenci, méně už na shromažďování a analýze dat. K takovému přístupu ho opravňují bohaté zkušenosti, obdivuhodné dílo i kmetský věk – v době, kdy vydal Tekutou lásku, mu bylo skoro 80, letos oslaví 88. narozeniny. Zároveň se nemůže vyhnout tomu, že mladší generaci někdy ne úplně dobře porozumí.

V učebnicích sociologie je Bauman uznáván hlavně pro své objevné příspěvky ve dvou velkých tématech. Prvním je moderní, účelová racionalita, jejímž vyústěním se staly vyhlazovací tábory jako symptom – a nikoli exces – moderní doby. V devadesátých letech pak obrátil svou pozornost k aktuálním změnám ve společnosti, kdy důraz na produkci vystřídal důraz na spotřebu, pevné organizace vytlačily flexibilnější struktury, společnost práce se proměnila ve společnost volného času. Tyto společenské pohyby shrnul pod označení „tekutá modernita“: žijeme v době, kdy nic není pevné, skutečnost protéká mezi prsty. Do stejné situace jsme se uvrhli i ve věcech lásky a lidských pout.

První problém Baumanovy knihy Tekutá láska spočívá v tom, že své úvahy neopírá ani tak o dostupné datové zdroje jako spíše o lifestylové časopisy, telenovely, reality show a vztahové příručky. Ty samozřejmě vypovídají o symptomech současné společnosti, ale spíše je zveličují, zaměřují se na mediálně přitažlivé výjimky a výstřednosti. Navíc Bauman si z nich vybírá jen příklady, které se mu hodí pro jeho argumentaci.

Anthony Giddens upozorňuje na to, že nejasnosti vzbuzuje už poněkud nostalgické vztahování se k tradičnímu partnerskému vztahu a rodině, jež Bauman (a jemu podobně naladění autoři) vlastně nedefinuje. Nejspíš proto, že by museli uznat, že je chápou jako romantický ideál, který se objevil až na konci 18. století a nikdy se ho nepodařilo všeobecně naplnit. Víme, že v předmoderní době se manželství uzavíralo jako majetková dohoda, „romantická“ láska se považovala za slabost, v horším případě za jistou pomatenost. Kvůli vysoké úmrtnosti také běžná délka trvání manželství nepřesahovala dvanáct let. Ženy ze středních vrstev byly víceméně zavřené doma, a zatímco jejich povinností bylo být ctnostnými, mnozí muži běžně docházeli do nevěstinců a manželský sex byl chápán jako činnost určená k plození potomků, a ne k potěšení. Manželé toho v tradiční společnosti tedy ve skutečnosti moc společného neměli.

To se sice po druhé světové válce a v důsledku sexuální a feministické revoluce změnilo. Podle Giddense mladší generace chápou manželství spíš jako svobodně přijatou odpovědnost a za hlavní věc v partnerském vztahu považují aktivní tvorbu a udržování vztahů. Otázkou ovšem zůstává, nakolik se jim daří takový ideál naplňovat.

Rozhodně nemá smysl ohlížet se zpátky do minulosti nebo mytických dob. Ženy se nevrátí zpátky k plotnám, lidé se nevzdají svého potěšení ze sexu a objevených možností seberealizace. Rodinné struktury jsou jistě různorodější a tekutější než dříve, což souvisí s nárůstem počtu rozvodů (v posledních letech se však ve většině evropských zemí tento vývoj spíš zastavuje), vznikem nevlastních rodin, různých komunit, partnerství „na psí knížku“ či oficiálním uznáním homosexuálních sňatků. Zároveň ale stoupá počet druhých manželství, takže sociologové mluví o „sériové monogamitě“. Navíc musíme vzít v potaz, že v předmoderní době bylo obvyklé, že více než polovina dětí se do svých jednadvaceti let dožila smrti přinejmenším jednoho z rodičů. Už tehdy se nukleární rodiny často rozpadaly a byly neúplné, i když z jiných důvodů.

Ze statistických dat tedy vyplývá, že autorita manželství a rodiny se nehroutí, nanejvýš slábne ve prospěch větší rozmanitosti společenských forem.

Výzva tekuté lásky

Kritiky Baumanovy práce by nás samozřejmě neměly vést k představě, že autor nemá pravdu v ničem. Naopak, v mnohém je trefný. Například s jeho úvahou o tom, jak introspekci ve vzájemných vztazích vytlačuje interakce a hloubku vzájemného pouta znemožňuje rostoucí počet kontaktů, nejspíš souzní nejeden čtenář na základě vlastní zkušenosti. Brzy ale začne být únavné, jak autor ani na chvíli nepoleví ve svém pesimismu.

Třeba britská socioložka Carol Smartová ve své kritice Baumanovi vytýká, že přehání míru individualizace, rozpadání rodiny a úpadku závaznosti ve vztazích. Namísto toho navrhuje vztahovat osobní život vždy k rodinnému a sociálnímu kontextu, v nichž teprve má smysl. Bez toho podle ní Baumanovy úvahy opomíjejí jeden z nejpodstatnějších fenoménů dneška – vzájemnou propojenost, která je stejně důležitá, ne-li důležitější, než rozdrobenost současné společnosti.

Nejpodstatnější nedostatek Baumanovy knihy ovšem spočívá v jeho míjení se s hlavním problémem, který podle výzkumů tíží nejmladší generace. Těm totiž nejde ani tak o přání či touhu lehkomyslně navazovat vztahy a zase z nich unikat, ale jak je v současném chaotickém světě udržet a prohlubovat a jak skloubit „touhu po autonomii a sebenaplnění skrze práci stejně jako skrze rodinu“. Aspoň tak o tom vypovídaly mladé ženy v průzkumu uváděném Anthonym Giddensem. Tady leží hlavní výzva pro dnešní dobu: jak sladit osobní svobody a možnosti, jež jsme nikdy dříve neměli, a potřebu trvalého a kvalitního vztahu s druhými lidmi.

Zygmunt Bauman: Tekutá láska. O křehkosti lidských pout
Přeložila Zuzana Gabajová, Academia, 155 stran