Hlavně ať to hraje

Hřiště plzeňské Viktorie prořízne zvuk píšťalky. Dnešní trénink končí, pár hráčů si ještě jen tak pro zábavu kope na bránu, další ve skupinkách spěchají do sprchy. Zkušenější odjíždějí na skútrech a míjejí svého kouče. S píšťalkou na krku kráčí sám podél řeky Radbuzy a zeleného potrubí směrem k městskému stadionu, kde má kancelář. Nejúspěšnější tuzemský trenér současnosti si vychutnává vzácnou chvilku samoty uprostřed hlučného kolektivního sportu.

Fotbalový areál leží hned naproti pivovaru a je odtud vidět věž katedrály svatého Bartoloměje, dominantu stosedmdesátitisícové Plzně. Věž, pivovar a balon: tuhle osu většiny evropských měst dokázal Pavel Vrba pořádně roztočit a Viktoria Plzeň se pod jeho vedením vyšvihla k dříve nepředstavitelným výkonům. V roce 2011, přesně sto let od svého založení, poprvé vyhrála mistrovský titul, loni skončila těsně třetí a letos tři kola před koncem ligy opět vede tabulku. Provinční klub se prosadil také v Evropě: loni v Lize mistrů remizoval se slavným AC Milán a sehrál dva dobré zápasy s Barcelonou; letos v Evropské lize vyřadil Neapol, druhý tým italské ligy.

Všechny tyto úspěchy blednou před jedním faktem: trenér Vrba českému fotbalu ukázal nový směr a fanouškům vrátil radost ze hry. Roky se v české lize hrály nudné zápasy, kde hlavním cílem obou soupeřů bylo nedostat gól. Vrba ale předvedl, že se dá vyhrávat i s atraktivní hrou, tedy s fotbalem se spoustou rychlých přihrávek a pohybu, ve kterém padá hodně gólů. Podceňovaní plzeňští hráči se stali kostrou české reprezentace, o útočný styl se teď snaží více tuzemských týmů a odepisovaná liga díky tomu začíná být zase atraktivní pro diváky. Nejčastějším výsledkem je sice pořád ještě „nulová“ remíza, přesto se něco mění. V posledních dvou sezonách padlo nejvíce branek ve dvacetileté historii soutěže o český titul.

Žádné kouzlo

„Někteří trenéři se chlubí tím, jak zvýšili kondici a zlepšili defenzivu, aby nedostali gól. My jsme to vzali za opačný konec: věnujeme se hlavně ofenzivě,“ říká o principu své práce kouč, kterého uznávají prakticky všichni znalci našeho nejoblíbenějšího sportu. Líbí se jim, jak do Česka přenesl současný trend v evropském fotbale, kde se dnes mnohem více běhá a kombinuje než v obranných devadesátých letech. A doufají, že díky jeho úspěchům snad i majitelé jiných týmů budou brát vážněji trenérskou profesi a nebudou kouče po několika nepovedených zápasech vyhazovat.

Jak to, že celý tento pohyb způsobil právě Pavel Vrba? Vysvětlení vyznívá ve srovnání se slavnými zahraničními kormidelníky překvapivě banálně.

Nejúspěšnější trenér britské historie sir Alex Ferguson pracoval šestadvacet let v Manchesteru, v nabité konkurenci získal třináct titulů, uměl hráče seřvat jako přísný otec z drsného Skotska, do detailu prověřoval jejich soukromý život a pro manažerské rady si za ním chodil třeba zakladatel sítě obchodů Marks & Spencer. Katalánský elegán Pep Guardiola, který udělal z Barcelony zřejmě nejlepší tým historie, se naopak s hráči přátelil, nosil jim beletrii i poezii a všelijak se snažil posílit jejich mimofotbalovou osobnost. Dortmundský kouč Jürgen Klopp zase otevřeně říká, že v týmu nechce mít nikoho s mizerným charakterem, a k jeho tréninkovým metodám patří žonglování, jež prý zlepšuje koordinaci mezi okem a tělem a zrychluje reakce.

Pavel Vrba se žádnými takovými inovacemi nechlubí a nemluví o nich ani jeho svěřenci či znalci fotbalu. „Nevidím tam žádné čáry. Vrba jednoduše vnímá tu úplně základní věc, že se při fotbale hraje, a umí fotbalisty nasměrovat k tomu, aby se hrou realizovali,“ vysvětluje Milan Holub, který momentálně pro anglický tým Fulham ve světě hledá talentované hráče. Spousta trenérů chce hlavně nedostat gól, a proto se soustředí na pevnou obranu, ve fotbalové hantýrce „betonují“. Plzeň jde jinou cestou. Jakmile se její hráči zmocní míče, běží rychle kupředu a z tréninku dobře vědí kam. Kolegové ve středu pole o nich vědí a dokážou jim poslat přesnou, pro soupeře překvapivou přihrávku. Do ataku se zapojují i krajní obránci a soupeři se této smršti těžko brání.

Umění trenéra ale netkví jen v narýsování správné taktiky. Kouč musí umět vést kolektiv mladých mužů, živit jejich touhu po společném úspěchu a spolupracovat s hráči různých povah. Je to obtížně popsatelná dovednost, kterou podobně jako třeba umělecké vlohy nejde navenek snadno rozpoznat ani přesně definovat.

Když má svou cestu popsat sám její tvůrce, přijde velmi brzy řeč na Ostravu. Pavel Vrba tady na přelomu tisíciletí osm let trénoval mládež a vštípil si zmíněný útočný styl fotbalu. Tato vize trenérovi – v osmdesátých letech byl obráncem druholigového Havířova – zůstala. Pátrání po této etapě nás zavede k unikátnímu modelu výchovy mládeže, který se tehdy v Ostravě zrodil.

Princip hry

„Je mentálně silný a jistý. Není to sprinter, má povahu maratonce a pracuje s dlouhodobým cílem,“ říká Verner Lička, muž, který stál u začátku Vrbovy trenérské kariéry. Za přednost plzeňského kouče považuje právě jeho „normálnost“ uprostřed často tak málo normálního českého fotbalového prostředí, plného podezření z korupce a majitelů klubů s temnou minulostí.

Verner Lička se v devadesátých letech vrátil z Francie do rodné Ostravy a ze zahraničního angažmá si přivezl promyšlenou koncepci výchovy mladých hráčů. Patřila k ní jasná pravidla pro výchovu od žáků přes dorost až po juniory. V jednotlivých věkových kategoriích se pěstoval podobný styl fotbalu. Trenéři postupně a ve vzájemné spolupráci tříbili dovednosti hráčů, protože v různém věku by mladí fotbalisté měli pilovat různé aspekty hry.

V Ostravě tehdy panovala velmi otevřená atmosféra a koncepční práce přinášela úspěchy. Baník pravidelně vyhrával titul ve všech mládežnických kategoriích, rivaly ze Sparty porážel s několikabrankovým rozdílem a ostravští hráči obvykle tvořili polovinu sestavy v juniorských reprezentacích. Pavel Vrba v této „hornické Barceloně“ v letech 1996–2004 trénoval žáky a dorost a sbíral jeden titul za druhým.

Práce s puberťáky Vrbu dodnes ovlivňuje. „Nadržuje při tréninku mladým hráčům,“ usmívá se kapitán Viktorie Plzeň, osmatřicetiletý Pavel Horváth. „Mnohem víc než jiní trenéři si dává práci s vysvětlováním. Věci pořád opakuje, dokud je opravdu nepochopíme,“ dodává Horváth, který během kariéry prošel čtyřmi ligovými celky a třemi zahraničními štacemi. „Umí spojovat lidi a vytvořit kolem sebe atmosféru důvěry – a to jak ze strany hráčů, tak ze strany vedení klubu,“ doplňuje kapitána trenér Pavel Malura, jenž s Vrbou v Ostravě osm let seděl v jedné trenérské kanceláři. A kolega Petr Janoušek, který rovněž kdysi pracoval s ostravskými žáky, dodává, že Vrba prostě umí jednat s hráči. „Jeho principem byla hra: místo nesmyslného běhání po schodech a posilování chtěl, aby kluci co nejvíce pracovali s míčem.“

Úspěšný ostravský model však postupně ukázal odvrácenou stránku českého fotbalu, který nepřeje dlouhodobé práci. Baník v roce 2004 po více než dvaceti letech vyhrál českou ligu a v kádru měl tehdy skoro samé odchovance. Klub tehdy ale vlastnila parta bývalých profesionálních tenistů, jež viděla vše jednoduše. Trenér mistrů František Kom­ňacký byl vyhozen po několika neúspěšných zápasech a novou smlouvu – bez udání důvodů – nedostal ani Pavel Vrba.

„Majitelé chtěli všechno ještě více zefektivnit, ale ono to už asi dál napínat nešlo. Po prvních neúspěších jim docházela trpělivost. Trenéři dostali jiné nabídky a rozprchli se,“ vzpomíná na rozpad v Česku unikátního modelu práce s nadanými hráči Petr Janoušek, který dnes vede juniorku Sparty. Mládež Baníku se propadla do průměru a dospělý tým v minulých letech bojuje o udržení se v první lize.

Čich na lidi

Pavel Vrba tedy v roce 2004 odešel na Slovensko a stal se koučem Matadoru Púchov. Ve druhé sezoně ale tým směřoval k sestupu a trenéra propustil. Nemuselo mu to příliš vadit, měl už domluvené angažmá, jež ho přivedlo do trenérské špičky. Vybral si ho majitel bohatého týmu ze Žiliny, který hrál o první místo ve slovenské lize. Proč si zvolil poměrně neznámého trenéra, jehož předtím vyhodili z mnohem horšího Púchova?

„Matador měl finanční problémy a neměl dost dobré hráče na první ligu. Ale Vrba se stejně pokoušel o kombinační, hezký fotbal. Jeho fotbalová filozofie je orientovaná na lidi. To se mi líbilo,“ popisuje Jozef Antošík, majitel MŠK Žilina. Vrba tehdy udělal to samé, co se mu dříve povedlo v Plzni. Změnil herní styl mužstva, které mnohem častěji útočilo a dávalo více branek. Na zápasy začalo chodit více diváků, Žilina vyhrála titul a dala v ročníku rekordních devadesát devět branek. Stý gól neplatil jen kvůli tomu, že ve chvíli úspěšné střely vtrhli jásající fanoušci na hřiště a rozhodčí ukončil zápas.

Také Jozef Antošík však nakonec Pavla Vrbu vyhodil. Žilina skončila v následující sezoně druhá a musela v předkolech bojovat o postup do evropských pohárů. Tým se ocitl v krizi, nevyhrával ve slovenské lize a nutně potřeboval porazit bulharský Levski Sofia. „Chtěli jsme za každou cenu postoupit do evropských soutěží a tým potřeboval dostat před odvetou s bulharským mistrem menší šok, který ho probudí. Proto jsem se tak rozhodl,“ říká Jozef Antošík, jenž svého oblíbeného trenéra obětoval. Tah se povedl a Žilina postoupila.

Majitel klubu si ale dodnes s Pavlem Vrbou pravidelně telefonuje, prý jako s jediným ze svých bývalých koučů. „Když tu trénoval, tak mi doporučil jednoho hráče, který tehdy ještě hrál fotbal a Vrba ho trénoval v Púchově. Říkal, že z něj jednou bude hodně dobrý trenér. Teď jsme o pár let dál a ten kluk, Adrián Guľa, dostal cenu pro nejlepšího trenéra Slovenska. Vrba má zkrátka čich na lidi,“ upozorňuje Antošík na detail, jenž dobře vystihuje Vrbovu výjimečnost.

Muž, který změnil směr

Po odchodu ze Slovenska dostal Pavel Vrba ve Viktorii Plzeň to nejdůležitější, čeho se mu předtím nedostávalo: čas. Pracuje zde už pět let a jeho šéfové v době herní krize hned neuvažují o odvolání. Naopak: neustále hovoří o společné koncepci, jež potrvá minimálně do roku 2015. V českém fotbale je to poměrně nevídané. Letmý pohled na kariéry trenérů ukazuje, že málokterý kouč vydrží v jednom týmu déle než rok a půl, jen během letošní sezony trenéry vyhodilo už jedenáct ze šestnácti týmů v první české lize.

Je to v křiklavém kontrastu zvláště s již zmíněným Alexem Fergusonem, nejslavnějším anglickým koučem, který tento týden ukončil kariéru. V Manchesteru mu trvalo šest let, než se svým týmem vyhrál první trofej. Majitelé mu ale dopřáli čas a tato trpělivost se projevila až po letech, kdy Ferguson s na míru sestaveným týmem začal nadlouho dominovat anglickému fotbalu.

Čeští majitelé klubů trenérům čas nedávají a první krize řeší jejich vyhazovem. Naposledy přišli po několika nepovedených zápasech o práci trenéři Jablonce a Olomouce, a to přesto, že jsou na čtvrtém a pátém místě tabulky. „Majitelé chtějí týmu dát nový impulz, jenže ten obvykle funguje jen čtyři pět zápasů. Práce trenéra se na týmu může projevit až po delším čase,“ říká dlouholetý Vrbův kolega Pavel Malura, který zatím mezi profesionálními kluby nikde nedostal více než rok času na práci.

Uznává to i Pavel Vrba, jehož předchůdce na postu plzeňského trenéra musel odejít po pouhých třech měsících. „Kdyby byli trpělivější, tak tady dnes možná místo mě sedí právě on. V Plzni se sešli dobří hráči, potřebovali ale čas. Měl jsem štěstí, že jsem přišel v tu správnou chvíli,“ podotýká skromně. Jeho trenérští kolegové si o Vrbovi rádi povídají, částečně možná také v naději, že jeho úspěch pomůže i jim.

Převládá mezi nimi oprávněný pocit, že řada českých majitelů a fotbalových manažerů považuje trenéry za cosi jako vcelku nepodstatný komparz. Plzeň však ukázala, že dlouhodobá práce má smysl a její cestou se teď vydává též pražská Sparta. Pokud půjde vývoj tímto směrem, stane se Pavel Vrba mužem, který přivedl český fotbal zpátky do Evropy.