Jakobíni v sutaně

Na Nový rok 1803 mladý duchovní v jihomoravském městečku Lukov předstoupil před své farníky a pronesl k nim asi nejpřekvapivější kázání, jaké kdy vyslechli. Kněz Josef Lang jim oznámil, že se prohlašuje pánem na blízkém Vranově, přejímá správu obce a jmenuje nového rychtáře a „vše obrátí k lepšímu“. O tom, co tato „novoroční rebelie“ vyvolala a co k ní mladého osvícenského kněze přimělo, poutavě vypráví historička Daniela Tinková ve své knize Jakobíni v sutaně.

Skrze příběh Josefa Langa a jeho dvou přátel, mladých kněží vychovaných v duchu racionalismu, líčí atmosféru přelomové doby pozdního osvícenství ovlivněnou Francouzskou revolucí i střet svobodomyslných jedinců se státní mocí. Zachovaná bohatá vzájemná korespondence a dokumenty z policejního vyšetřování rebelie tak umožňují poměrně dobře rekonstruovat nejen jejich osudy, ale i radikální proměnu tehdejšího myšlenkového světa, která v podstatě vyvrcholila rozpadem evropských monarchií a první světovou válkou.

Zrušení celibátu a jiné podvratnictví

Pro formování odvážných názorů mladých kněží Josefa Langa, Jakuba Čermáka a Jakuba Böhma nachází Tinková společný výchozí bod – výchovu ke kněžskému povolání v „generálním semináři“. Ten založil Josef II. v roce 1783 – měli se tu vychovávat kněží oddaní především státu v duchu racionalismu. Mladí adepti kněžství v semináři v Olomouci přijali josefínské zásady za své, zavrhli emotivní lidovou barokní zbožnost a hodlali se věnovat osvětě lidu. Toto prostředí v nich však probudilo – také díky možnosti četby poměrně širokého spektra literatury – i touhu po samostatném myšlení. Církevní hierarchie se proto s existencí seminářů (podle nich „semenišť neřádu“) nesmířila a záhy prosadila jejich zrušení. Bývalí studenti však dokázali dát poměrně jasně najevo své zklamání – ve stížnosti na moravskoslezské gubernium v Brně žádali obnovení svého stipendia.

Další osudy mladých kněží sleduje autorka především na základě jejich vzájemné korespondence. Zatímco Böhm a Lang zahájili profesionální dráhu jako pomocní faráři (kooperátoři) na jihomoravském venkově, Čermák se vypravil dokončit svá studia do blízké Vídně. Své přátele tak mohl informovat o dění ve Francii či nejnovější literatuře. Zajímal se především o Kantovy, Rousseauovy či Voltairovy spisy, které si půjčoval v univerzitní knihovně, četl  německé a francouzské noviny.

Z korespondence mezi přáteli vedené v dost osobním duchu je patrné, že Josef Lang byl pro své přátele intelektuální autoritou i rádcem v jejich problémech. Řešili například společně těžkosti s dodržováním celibátu, který byl pro mladé muže velmi tíživý. S Francouzskou revolucí si spojovali naděje na jeho zrušení.O svém trápení mluví Lang v dopisech překvapivě otevřeně: „Když se musí člověk postit, protože nemá maso, to se dá ještě vydržet; ale při přebytku masa! – a nesmět mít chuť!“ Čermák zase líčí své rozpaky při zpovědi mladých žen: „Ta ženská drůbež se mi směje, mezi nimi i svobodné … a já musím hrát vážného, abych si zachoval aspoň trochu respektu!“

Dalším „podvratným“ tématem jejich korespondence byly názory na vývoj situace ve Francii: kladně přijímali proměnu Francie v konstituční monarchii v letech 1789–1791, v hodnocení dalšího vývoje se již tak jednoznačně neshodli, a to především co se týče popravy krále a pozdějšího jakobínského teroru. Zejména Čermák byl poměrně radikální a hájil republikánské zřízení: „Lid, který si sám vládne, nebude přinucen dát všanc svůj majetek a život kvůli rozkazu jednotlivce.“ Umírněnější Lang si nebyl jist, zda si lid dokáže vládnout sám bez „poručníka“ v podobě osvíceného panovníka. Autorka v této stěžejní části práce sleduje i širší dobové souvislosti, vývoj událostí ve Francii a jejich recepci zejména na Moravě (která díky blízkosti Vídně měla snadný přístup k čerstvým informacím) i reakce státního aparátu. Francouzské ozvuky nacházely sympatie mezi vzdělanými vrstvami – nižší šlechtou i některými duchovními. Naděje na zmírnění poddanských povinností do revoluce vkládali i sedláci. Ovšem postupně s vyhrocováním situace ve Francii především po popravě krále v roce 1793 se bezpečnostní opatření státu stále zostřovala.

Vyvrcholila přijetím tzv. patentu o velezradě v roce 1795, jímž se obnovoval trest smrti pro každého, kdo by jakkoli ohrožoval státní zřízení. Tím i drobné projevy podpory revoluci (třeba šíření zakázaných knih) mohly být velmi tvrdě trestány dlouholetým žalářem. V této napjaté politické situaci příběh mladých kněží a zejména Josefa Langa vrcholí.

Výdobytky i represe

V roce 1798 získal Lang místo samostatného faráře v Lukově, převážně německé obci poblíž rakouských hranic. Povinnosti a neustálé spory s nadřízenými o ekonomické zabezpečení fary postupně spotřebovávaly většinu jeho energie a četnost jeho korespondence začala ochabovat. Langovi přátelé jeho dopisům také přestávali rozumět – spor ohledně farních financí ho zcela pohlcoval a zjevně trpěl i stihomamem. Co přesně se v té době s Langem dělo, se autorka snaží dopátrat z poměrně kusých informací. Dochází k závěru, že vinu na Langově zabřednutí do nekončících sporů měla i počínající duševní choroba – zřejmě paranoidní schizofrenie. Tento neutěšený stav vyústil na Nový rok 1803 již v úvodu zmíněnou „lukovskou rebelií“. Situaci uklidnil až příchod vojáků a Langova internace v brněnském klášteře milosrdných bratří.

V závěrečném dramatickém popisu vyšetřování „rebelie“ autorka velmi živě vykresluje řevnivost mezi státní a církevní mocí: vyšetřovatelé zemského gubernia se snažili případ Langa a jeho přátel, jejichž korespondenci označili za podvratnou, klasifikovat jako protistátní spiknutí a dosáhnout co nejpřísnějších trestů. Církev usilovala o udržení kněží pod svou pravomocí. Přátelství mladých kněží tak bylo vyšetřováním a hrozbou tvrdých trestů podrobeno těžké zkoušce, kterou nepřečkalo. I v důsledku nepevného charakteru přátel pro jednoho z nich případ skončil těžkým trestem a předčasnou smrtí.

Velmi čtivá a vícevrstevnatá práce tak pomocí příběhu několika aktérů živě zprostředkovává vhled do napjatého a přelomového historického období a dotýká se i osobnější roviny: střetu jedince s mašinerií státního aparátu, která je založena na výkonnosti a potřebuje prokazovat výsledky. Paradoxně tak na obou stranách, obviněných kněží i vyšetřovatelů, stáli lidé ctící racionalismus. Z něj se do budoucna zrodily jak výdobytky tvořivého lidského myšlení, tak výkonné represivní aparáty určené k jeho potlačování.

Daniela Tinková: Jakobíni v sutaně

Argo, 359 stran