Dopisy

Mimi má masáž

Respekt 48/2012

Jsem váš dlouholetý čtenář a rád si přečtu všechny články. I na témata působící na první pohled jak vystřižená ze společenských časopisů určených pro ženy se dokážete podívat úplně jinak, erudovaně, s odkazy na vědecké práce apod.

Tento odlišný pohled mi však u zmíněného článku chyběl. Mohu-li to zjednodušit, viděl jsem v něm jen reklamu pro některé zahraniční a domácí hotelové řetězce, podivnou zjednodušující kritiku dnešní rodiny a péče o děti a ještě podivnější její možnou částečnou „nápravu“ (ovšem pouze pro rodiny s nadprůměrnými příjmy!). Rovněž kritika předškolních zařízení z období sedmdesátých a osmdesátých let má jistě reálné základy, avšak názor, že by generace tohoto období měly problémy s intimitou, láskyplnou péčí o děti, je scestný. Opravdu toto odvodila autorka na základě marginálního módního trendu dětské masáže? Osobně vidím v dnešních předškolních zařízeních nezastupitelnou roli v rámci socializace dítěte a samozřejmě v rámci alespoň částečné seberealizace obou rodičů.

Ernest Gejdoš

Muž na rozcestí

Respekt 48/2012

S chutí jsem nalistovala článek o Janu Hřebejkovi. Už proto, že titulek zněl skvěle. Také proto, že jsem – kdysi rozpačitá z Medvídka – přestala sledovat jeho filmy a teprve nedávno zhlédla Kawasakiho růži a Nevinnost. Oba filmy se mi líbily, nebo lépe řečeno mě nadchly. Obdivuji scénář, nápady tvůrců, herecké výkony… Text Kamila Fily ve mně proto rezonoval. Až do místa, kdy se pouští do hledání důvodů „prázdnoty a snadné konzumovatelnosti“ Hřebejkových filmů. Z textu legračně vyznívá, že důvodem pro ni může být fakt, že Hřebejk a Jarchovský jsou prvními, kdo se ve své rodině vydali na uměleckou dráhu. To se kvality umělce tříbí prací jeho otců? Pak je to možná super téma pro další článek nějakého genetika. Maně se mi vybavuje jeden muž, jehož matka byla kuchařka a otec (sice vždy domnělý) kočí a dotáhl to jako první svého druhu v rodu docela daleko (nebyl-li otcem císař pán)…

Úplně jako lartpourlartismus mi pak přišlo volání po zpracování témat, jako jsou „rasismus, chudoba, vztah k emigrantům“. Aniž bych chtěla zlehčovat tyto problémy, vážně jsem zapřemýšlela, kde se s těmito tématy osobně či denně setkávám, a vy? Není u nás opravdu aktuálnější třeba ta komunistická minulost? Proč si zbytečně hrát na to, že vysoce akreditovaná témata jako rasismus apod. jsou denním chlebem v českých domácnostech? V intelektuálských diskusích se stále opakuje, že se nedostatečně vypořádáváme s komunistickou minulostí, pak tedy filmař problematiku zpracuje, ale to už se zas volá, že by měl zpracovávat jiná témata… To nemůžeme jednou něco pochválit a nešťourat se v tom dál?

Klára Černá