Život po životě

Výhled z „ostravských Hradčan“ ten pražský nepřipomíná. Z vrcholku vysoké pece je vidět haly a haly válcoven, na druhé straně pak rezavějící ocelové město – spletence rour, kotle a zásobníky, těžební věž, zdivočelou inženýrskou fantazii. To je oblast Dolní Vítkovice, největší průmyslová památka ve střední Evropě, se svými sto padesáti vcelku nedotčenými hektary větší a krásnější než třeba obdivované fabriky a doly v Porúří.

Vyhlídková plošina má výšku šedesát metrů, což je skoro stejně jako ostravská katedrála. Je to jen úzká rampa, kde má každý cítit trochu závrať, tváří v tvář kolosům. A funguje to, člověk si připadá maličký a raději se přidrží zábradlí, když vítr žene proti lávce ostravskou mlhu. Dole se rýsuje obří válec, dříve plynojem na padesát tisíc kubíků vysokopecního plynu, teď kulturní sál pro patnáct set lidí.

Před pěti lety tu dělníci vyřízli do pancéřového obalu plynojemu první otvor. Uvnitř prý byl kal jako v roky nečištěném vodním potrubí. Teď je tu všechno vyčištěné až na podstatu, na ocel a beton, vše nese strohý rukopis architekta Josefa Pleskota. Pod obřím víkem, které tu drželo plyn, je dnes velký sál, malé sály a výstavní prostor. Architekt tam právě minulou sobotu slavil šedesátiny, gratulanti mu skládali komplimenty a párkrát zaznělo, že tohle je to nejlepší, co kdy postavil.

Jan Světlík, generální ředitel a většinový majitel firmy Vítkovice Holding, a. s., která plynojem, vysoké pece i vše kolem vlastní, oslavenci přeje ještě čtyřicet let práce. „Pro Vítkovice,“ vysvětlí, tiskne oslavenci ruku, blesky cvakají. Světlík i Pleskot jsou teď v Ostravě hrdiny.

Může za to jedno slovo: reaktivace. Tady na Ostravsku vyslovováno s těžkým přízvukem na re, což vcelku vystihuje podstatu. Re znamená znovu a tady se povedlo vrátit život a aktivitu do areálu vyhaslých železáren. Čtrnáct let se tu nedělo nic, teď se tu pořádají narozeninové večírky, koncerty, festivaly a za posledních sedm měsíců se sem přišlo podívat už skoro půl milionu lidí.

Reaktivace, rekonverze, revitalizace, rekonstrukce. Tahle všechna slova vracejí stavby opět do života. V případě Vítkovických železáren byl hlavním hybatelem právě Jan Světlík a jeho architekt Josef Pleskot. Lidí, kteří se snaží dát druhý život starým stavbám, je ovšem po Česku víc. Nemusí o nich ani nikdo vědět a ani budovy nemusí být nutně vidět zdálky jako vítkovická pec, nemusí to být ani památky jako tady v Ostravě. Mohou to být domy nenápadné, bezvýznamné, rozpadlé, ošklivé. Občas se někomu podaří objevit i v takové stavbě kvalitu. Z ničeho vytvořit znovu něco. Pokud se výsledek povede, má to výhodu pro majitele i pro zbytek světa.