Procitám v půl sedmé ráno v hotelovém pokoji ve městě Čcheng-tu v jihozápadní Číně. Moje spolucestovatelka Zuzka už je vzhůru, a tak jdeme ven opatřit si něco k snídani. Na konci ulice, v níž stojí náš hotel, se zastavíme u stánku, kde dva Číňané připravují v páře knedlíky plněné mletým masem a zeleninou, kterým se říká dim sumy. Pár si jich koupíme a vracíme se zpátky do hotelu. Po ranní kávě a několika dim sumech vycházíme před hotel, kde již postávají ostatní účastníci našeho putování po říši středu.
Hned ráno se jedeme podívat na pandy velké do chovné stanice na předměstí Čcheng-tu. Máme štěstí – pandy právě líným krokem vycházejí z pavilonu a pomalu se blíží ke kupce bambusu, své snídani. Některé pandy sedí a v tlapkách drží tyčky bambusu, jež okusují. Dvě pandy si při této náročné činnosti lehly na záda. Jeden pandí samec stojí opodál, o bambusy nejeví zájem – vypadá to, že trucuje, neboť byl před chvílí vypuzen z pavilonu svým ošetřovatelem pomocí skotského střiku. Po snídani následuje dopolední siesta. Je to tak, velkou část dne tráví tito mírumilovní vegetariáni tím, že odpočívají a spí. Zamíříme ještě do severní části rozlehlého areálu stanice a pozorujeme pandy červené, ani ty však nejsou o moc čilejší.
Po zhruba tříhodinové cestě mikrobusem směrem na jih přijíždíme do Le-šanu, v jehož blízkosti se nachází sedmdesát jedna metrů vysoká, do skalního masivu vytesaná socha sedícího Velkého Buddhy. Tou dobou už kolem ní vládne čilý ruch, a tak se řadíme do fronty, abychom mohli sejít po strmých schodech dolů k Buddhově osm metrů dlouhému palci a připadat si jako trpaslíci… Zvláštní pocit. A úcta k práci mnichů, kteří tento monument v osmém století tvořili celkem devadesát let. Socha je záměrně umístěna nad soutokem tří řek – Min-ťiang, Ta-tu a Čching-i –, aby chránila projíždějící lodě před nebezpečnými proudy a rozmary přírody a také napomáhala šíření buddhismu po lodních trasách.
Vpodvečer nás čeká přejezd do lázeňského městečka Pao-kuo, kde nasedáme do nočního lehátkového vlaku. Bude to již naše třetí noc ve vlaku, takže už částečně tuším, co mě čeká. Realita však nakonec předčí veškeré moje představy. Vagon je rozdělený na kupé, v nichž je vždy šest lůžek (velikostí přizpůsobených Číňanům, s urostlými Evropany se tu nepočítá) ve třech řadách nad sebou. Podmínky jsou skutečně stísněné, prostor pro zavazadla je minimální, o čistotě ložního prádla ani nemluvě.
Naše kupé je mezinárodní – tři Češi a tři Číňané. Chystám si lůžko v přízemí, když naproti mně se jedna starší Číňanka pokouší přesunout asi desetikilový vak s burskými ořechy z chodbičky před svou postel. Dobré vychování mi velí stařence s těžkým nákladem pomoct. Popadám tedy buráky a chci je dát pod stolek. Číňanka však náhle začíná vzrušeně pokřikovat: „Ťi, ťi!“ Kouknu se pod stůl a hned je mi jasné, co znamená slovo „ťi“ – kohout. Paní si s sebou vezla dva živé kohouty, kterým čouhaly ven z pytle hlavy s hřebínky. Jsem v šoku. Představa, že strávím noc v těsné blízkosti dvou kohoutů, mě zrovna nenadchla. Ze šoku mě probírá až hlasitý smích mých parťáků a jejich průpovídky typu: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně že je silný.“ Improvizuju – ze své dlouhé černé sukně vyrábím provizorní záclonku, která oddělí mé lůžko od kohoutů. Kohouti jsou naštěstí v klidu. Po chvíli se také já uklidním a konečně usínám.
Nakonec vše dobře dopadlo. Číňanka i s kohouty vystoupila z vlaku ještě před rozbřeskem, takže jsme zůstali ušetřeni ranního kokrhání. Naše parta pak dalších pár hodin pokračovala v cestě až do Pchan-č’-chua, odkud jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství.
Hana Vařáková, cestovatelka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
