Dobrou noc, sladké sny

Na předposlední straně románu Jiřího Kratochvila (72) Dobrou noc, sladké sny stojí otevřeně to, co je během četby vcelku tušené: vypravěč se přizná, že již v mládí byl výchovou nabokovizován – a s touto kulturní výbavou dílo píše. Kratochvilova novinka je tedy poctou rusko-americkému spisovateli Vladimiru Nabokovovi, přesněji jeho způsobu vyprávění. Pro Nabokovovo dílo je typická mimo jiné dráždivá unikavost, neuchopitelnost, hravost – a to jak tvárná, tak významová. Vysoká hra jako základní princip umění. Ale román Dobrou noc, sladké sny zůstává bohužel dekorativní variací, zadýchaným cvičením na téma nabokovovského přístupu k tvorbě.

Vrstevnatý děj Kratochvil koncentroval – až na závěrečnou kapitolu – do jediného dne a lokality: do 30. dubna 1945 v Brně, tedy do jednoho z dnů, během nichž probíhalo osvobozování města Rudou armádou. Prolínají se dvě linie. V první se potkají a městem putují potomek textilácké rodiny Jakub Pikula a Konstantin Pakkala, nevlastní syn ruského zakladatele jednoho brněnského sanatoria. V druhé linii se domů navrací židovský mladík Jindřich Steinmann, jehož rodinu pohltil holocaust; v rozlehlém bytě už nachází zabydlené Čechy, kteří se tam čile nastěhovali po zdrhnuvších Němcích. Jindřich na ulici ovšem od tajemné staré ženy obdrží kočku Kaňku, jež rozumí lidské řeči, také lidsky mluví a dokáže se převtělovat. Klopýtají spolu válečným Brnem a zažívají různá dobrodružství. Kouzel během románu vyrostou celé lesy! Co je naopak logický předpoklad, který autor vzorně naplní, je protnutí oněch linií v brněnské válečné výseči.

Kratochvilovo psaní je v jednom ohledu mistrovské, v současné české literatuře asi dokonce bezkonkurenční. Dokáže ihned, na několika řádcích plasticky vylíčit a přiblížit prostředí a postavy. Jeho spisovatelský zrak je velmi konkrétní, slovník barvitý, styl rafinovaně jednoduchý. Jeho ironická dikce nezaměnitelná. Tyto schopnosti dávají v novém románu vzniknout panoramatickému i detailistickému obrazu Brna na konci druhé světové války; ona konkrétnost ve čtenáři může vyvolat představu přímo trojrozměrného modelu, jímž prochází nebo se nad ním sklání a sleduje ulice, domy, lidi. Tento model Kratochvil nasvěcuje v historickém čase, kterému říká nultý, protože na konci války se otevírá budoucnost, existují možnosti vydat se různým směrem, svým chováním mohou lidé stojící na této křižovatce rozhodnout o věcech příštích. Většina našinců se chovala, plyne z románu, tak, že otevřeli dveře k příštím nespravedlnostem a tragédiím. Zajímavé přitom je, jak Kratochvil zobrazuje sovětské vojáky – nikoli jako hordu vpadnoucí do města, nýbrž s mírnějším sarkasmem než Čechy, jako zkoušené jednotlivce, kteří tu válku oddřeli a odnesli.

Tyto lidské dotyky, blízkost k postavám a dějům však musí ke čtenáři projít skrze pancéřové pláty zcizovacích, antiiluzivních prvků, jimiž autor dává najevo, že jde o hru. Proměny vypravěčů doprovázejí komentáře o schopnostech a možnostech dotyčného vypravěče, Kratochvil je přímo posedlý frky, podotknutími a odskoky. Jeden z nich: „Opravdu gotický sklep, a to už jsem přece věděl, ale teprve nyní mě napadlo, že to dlouhé a srázné schodiště se nachází jakoby v dutém sloupu nějaké veliké katedrály. Meloun (říkejme teď melancholikovi tak, protože o to jeho -ancholik bychom mohli v přítmí strmého schodiště nešťastně zakopnout) se zařadil s rozsvícenou petrolejkou dopředu…“

Převažuje dojem rozkošnického dekoratérství, pentlení, marnivého hybatelství, které musí bez ustání dávat najevo, že má vyprávění ve svých rukou a může si dovolit vše. Včetně napěchování závěrečné, třinácté kapitoly dějinným poučením: zde Kosťa neboli Konstantin Maximovič Pakkala píše z paluby lodi mířící do Ameriky dopis, a tím jakoby celý román, svému parťákovi Jakubovi. A aby to do sebe všechno nějak zapadlo, Pakkala prý získal otčestvo Maximovič po svém skutečném otci, spisovateli Maximu Gorkém. To už je vážně legoland.

V rozhovoru pro server Vaseliteratura.cz Kratochvil říká, že jeho román není – na rozdíl od některých jiných jeho knih – inspirován literaturou, nýbrž životem. Konkrétně objevem dokumentů o odsunu prarodičů a ztrátou obrazu, který jeho maminka koupila na konci války. Bohužel ale život v této knize šel spát, v textu se producíruje posedlé rozkošnictví a regionální nabokovština.

Autor je redaktorem MF DNES.

Jiří Kratochvil: Dobrou noc, sladké sny
Druhé město – Martin Reiner, 296 stran