Na stojáka

Profesionální poradce Robert Vlach (34) dělal donedávna to, co tolik jiných lidí: pořád seděl. Nejvíc v práci za psacím stolem, až deset hodin denně. Výsledkem byla bolest zad a celková únava. Když už byly bolesti tak vytrvalé, že s nimi nepohnulo ani občasné cvičení a sport, začal hledat změnu. „Zkoušel jsem všechno možné, normální židle, speciální židle, sedací balon, klekačku, židle za tisíce a zpět normální židle,“ vzpomíná Robert Vlach. Nakonec před třemi lety objevil na počítači kancelářské stoly, u kterých se stojí. Jelikož však ze začátku neměl odvahu kupovat něco, co se v Česku shánělo těžko a nebyl si tím docela jistý, zkusil jenom položit širokou krabici na opěradla dvou židlí. Když se pokus osvědčil, pořídil si malý sklápěcí stolek, až nakonec skončil u toho, co nazývá kombinovaným pracovištěm. U vysokého stolu s barovou židlí může sedět či stát podle toho, jak má právě chuť. A bolesti jsou pryč. „Pomáhá mi to udržet se v kondici a také se dokážu lépe koncentrovat,“ pochvaluje si stání u práce.

Cvičení k ničemu

Nejnovější výzkumy říkají, že před negativními důsledky dlouhého sezení nás nedokáže zcela ochránit ani hopsání aerobiku třikrát týdně. Ve studii uveřejněné v britském odborném časopisu Diabetologia, opírající se o rozsáhlé průzkumy zahrnující téměř osm set tisíc respondentů, dospěli autoři k závěru, že lidé prosedí padesát až sedmdesát procent času. „Můžeme si namlouvat, že právě nám problémy nehrozí, protože my přece půl hodiny denně cvičíme. Ale jestli pak na celý den zasedneme ke stolu, jsme pořád v ohrožení,“ říká vedoucí studie doktorka Emma Wilmotová. Už po hodině sedu totiž prudce – o devadesát procent – klesá produkce enzymů, které spalují tuk, zpomaluje se zpracování glukózy a snižuje se hladina dobrého cholesterolu v krvi. Všechny tyhle faktory pak přispívají ke vzniku srdečních chorob nebo cukrovky.

Britské poznání ještě rozvinul průzkum u protinožců. Australští vědci se v průběhu posledních deseti letptali téměř dvanácti tisíc lidí kromě řady jiných otázek i na čas strávený před televizí. Po vyhodnocení dat dospěli k názoru, že jedna hodina před televizí má horší zdravotní následky než jedna cigareta. Zatímco totiž inhalace jedné tabákové tyčinky zkrátí předpokládanou délku života o jedenáct minut, jeden díl oblíbeného seriálu obere dospělého člověka o dvaadvacet minut. Ani tady pravidelné cvičení moc nezmůže. „Člověk, který pravidelně cvičí, ale sleduje denně šest hodin televizi, může mít stejné riziko úmrtí jako člověk, který necvičí, ale ani nesleduje televizi,“ vysvětluje vedoucí studie doktor Lennert Veerman z Univerzity v Queenslandu.

Se stoupajícím počtem blikajících obrazovek všeho druhu roste i počet prosezených hodin. Nejenže většina našich babiček stála déle, ale též intelektuálové jako Leonardo da Vinci, Winston Churchill nebo prezident Masaryk si prý pochvalovali práci vestoje. „Tělo je stavěné na pohyb a dnes se lidi nehýbají. Naopak, sedí osm i deset hodin a tělo na to reaguje. Nejen pohybová soustava, ale například i prokrvení vnitřních orgánů,“ říká fyzioterapeutka Iva Vaníčková.

K úniku ze sedavé pasti už byla vyvinuta židle pro takzvaný dynamický sed. Na ní se díky pohyblivé sedací ploše zapojují do sezení svaly, které se na běžné kancelářské židli nepoužívají, a předcházejí tak bolesti. Snaha vyřešit hodiny strnulého sezení však jde ještě dál. Do popředí se dostává trend nesedět vůbec.

Na stojáka

Martin Kříž ještě před čtyřmi lety pracoval jako informatik a potýkal se s podobnými těžkostmi jako Robert Vlach. „Pracoval jsem opravdu hardcorovým způsobem – čtrnáct až šestnáct hodin denně za počítačem. Měl jsem permanentně problémy se zády i soustředěním, a tak jsem začal hledat. Ve světě už kolem roku 2008 začal trend práce vestoje, u nás se o tom vůbec nevědělo. Tak jsem se toho chytil,“ popisuje informatik, jak se z něho stal majitel firmy, jež vyrábí stoly k práci vestoje.

V základní poloze vypadají jako docela normální stoly, uvnitř ovšem skrývají mechanismus, který umožňuje zdvihnutí pracovní desky podle výšky uživatele. „Prodej táhnou lidé s obdobným zaměřením, jako jsem měl já – informatici, grafici nebo architekti na volné noze, kteří můžou sami rozhodovat, jak budou pracovat. U firem je to horší,“ líčí Kříž, podle něhož neochota některých firem více se ohlížet na zdraví svých zaměstnanců pramení z odvěkého zdroje: speciální stoly s automatickým ovládáním jsou totiž ve vyšší cenové kategorii než běžný nábytek.

Možná i proto začínají lidé různě. Informatik David Votrubec na svém blogu vysvětluje, že kvůli vysoké ceně stolů vyřešil problém dočasně tak, že na svůj stůl položil dvě kartonové krabice. I když se ze začátku bál reakcí a posměšků kolegů, s výsledkem je spokojený. „Cítím se fyzicky lépe a v práci jsem svěžejší. Ono prostě moc nejde být malátný vestoje,“ píše. Kladná zkušenost pak měla ten dopad, že se několik spolupracovníků také rozhodlo k práci postavit – a jejich nadšené reakce šíří metodu dál.

„Věda se stále posouvá, ale jsme přesvědčeni, že samotné sezení je škodlivé,“ uvádí v The New York Times profesorka zdravotních služeb Toni Yanceyová z Kalifornské univerzity. Západní firmy se proto čím dál silněji snaží odlepit své zaměstnance od židlí co možná nejdéle a nejčastěji. Výsledkem jsou třeba porady vestoje nebo ještě o něco akčnější běžící pásy s pracovními stoly. Makléři a finančnice v elegantních kostýmech s běžeckými botami na nohou, kteří pomalu kráčejí na pohyblivém pásu za úspěchem a přitom ťukají do počítače na desce nad ním,  se možná začas objeví i v Česku. 

Autorka je spolupracovnicí Respektu.