Zmrtvýchvstání

Až budou historici hledat nejčastější klišé naší doby, tak zmíní i to o krizi. Že je příležitostí poučit se z chyb, začít znovu, lépe. Už čtyři roky se toto klišé objevuje v debatách o ekonomice, o světě financí, o Evropě, ale v nové a lepší začátky již věří jen skalní optimisté. Ti však teď – dosti nečekaně ve světě sportu – mají po ruce jeden příklad, že nejsou tak beznadějně naivní a že lze úspěšně hospodařit úplně jinak než dříve. Tím příkladem je fotbalový tým Borussia Dortmund.

Je to momentálně mužstvo pro všechny romantiky, snílky, srdcem levičáky. Pro všechny, které fascinuje, když málo známá parta kamarádů dokáže porazit světové hvězdy s astronomickými platy. To se totiž Dortmundu právě podařilo: minulý týden s předstihem vyhrál základní skupinu Ligy mistrů, které se říkalo „skupina smrti“. Německý mistr za sebou nechal španělského mistra Real Madrid i anglického mistra Manchester City. Úspěch žlutočerného mančaftu z Porúří podtrhuje srovnání výdajů za nové fotbalisty v minulých třech letech (po odečtení příjmů z prodaných hráčů): katarští vlastníci Manchesteru vydali přes 250 milionů eur, Real kolem 140 milionů – Borussia přesně dva miliony.

Dortmundu se tedy právě daří něco výjimečného – dosahuje sportovních úspěchů i bez velkých výdajů a dluhů za nákupy hvězd. V posledních dvou sezonách Bundesligy za sebou mladý tým s věkovým průměrem kolem 23 let nechal Bayern Mnichov, který má reprezentanty i na lavičce náhradníků. Nevyhrál navíc kvůli štěstěně nebo upachtěné defenzivě, ale díky rychlé, agresivní a pohledné hře. Borussia vloni vyhrála s rekordním ziskem bodů a triumf dokonala senzační kanonádou 5:2 ve finále soutěže o německý pohár s Bayernem.

Dnešní úspěchy přitom začaly jako z nouze ctnost. I Dortmund se v minulosti snažil vyhrávat na dluh, s drahými nákupy a příliš velkými ambicemi. Pár zápasů se nepovedlo a tradiční klub téměř zbankrotoval. Jeho nynější úspěchy jsou založené právě na poučení z velikášství a na snaze najít model budoucnosti, který by sloučil úspěchy a udržitelné hospodaření.

Žlutočerní totiž prošli stejným cyklem jako světová ekonomika. V devadesátých letech šéfové klubu koupili tým superhvězd, riskovali, slepě věřili v budoucnost. Počátkem tisíciletí bublina rychlých úspěchů na dluh splaskla. Následoval propad do průměru, rozprodej hráčů, strach před bankrotem a propadem do amatérské ligy. Pak začalo hledání nové cesty, jejímž výsledkem je série úspěchů posledních dvou let.

Bublina

Nafukování bubliny v devadesátých letech bylo doprovodným jevem vize, která byla až příliš odvážná a odrážela ducha doby, kdy zdánlivě nic nebylo nemožné. Tehdejší prezident klubu Gerd Niebaum věřil, že jde skoro z roku na rok vytvořit rovnocenného konkurenta Bayernu Mnichov, který si 30 let budoval pozici krále německého fotbalu. Z půjček a z peněz utržených z televizních práv po nečekaném postupu do finále poháru UEFA začal v roce 1993 kupovat německé reprezentanty, kteří v té době kopali ve špičkových italských klubech. Všichni patřili k největším hráčům své doby: obránce Jürgen Kohler, ofenzivní záložník „turbo“ Andreas Möller, pozdější nejlepší fotbalista planety za rok 1996 Matthias Sammer.

Strategie fungovala. Dortmund se stal v letech 1995 a 1996 dvakrát mistrem Německa (jednou u toho byl mladý český záložník Patrik Berger) a v roce 1997 žlutočerní jako první německý tým vyhráli Ligu mistrů. Fanoušci i novináři byli nadšení.„Už v té době se zadělávalo na pozdější problémy. Platy hráčů byly přemrštěné, vše se řídilo cílem rychlého úspěchu,“ vzpomíná Gregor Schnittker, reportér televize ZDF a fanoušek žlutočerných, který loni vydal knihu o rivalitě Borussie a nedalekého týmu Schalke 04. „Dokud se vyhrávalo, tak nikdo nešlápl na brzdu. Nikdo se nekoukal na účetnictví.“

Vysoké platy, stále nové nákupy a velkolepá rekonstrukce stadionu způsobily, že ani roky úspěchu nezanechaly zisk. Pak kariéru ukončily stárnoucí hvězdy a nahradila je také drahá, ale málo úspěšná generace. Borussii začaly chybět peníze, a proto se jako první německý tým pustila na burzu. Šéfové klubu se zachovali tak trochu jako manažeři na Wall Street – dostali se do problémů, a tak zariskovali ještě více než dosud. Prodejem akcií a dalšími dluhy chtěli získat peníze na nové investice, díky nimž měli žlutočerní opět konkurovat Bayernu a útočit na evropské tituly. Pilíři druhého pokusu o rychlou slávu měli být mladý záložník Tomáš Rosický a tehdy nejlepší kanonýr belgické ligy Jan Koller.

Projekt se nejprve dařil. Dortmund v roce 2002 po šesti letech vyhrál německý titul, přes AC Milan se probojoval do finále poháru UEFA, z obou českých reprezentantů se stali miláčci skandujících tribun. Jenže šéfové klubu se spolehli na to, že se budoucnost dá naplánovat. Riskantní investice počítaly s pravidelnou účastí v Lize mistrů, pouhý rok bez příjmů ze zápasů v elitní soutěži znamenal hrozbu krachu. Dva zápasy v roce 2003 pak dokázaly, že síla náhody umí přemoci i ty nejsmělejší plány.

V posledním ligovém kole potřebovala Borussia vyhrát v zápase s Chotěbuzí, která už byla jistým sestupujícím. První velká šance – tyčka! Další velká šance – těsně vedle! A ještě břevno! Míč do brány prostě nechtěl padnout, žlutočerní pouze remizovali, překvapivě ztratili druhé místo v Bundeslize a tím i jistou kvalifikaci do dalšího ročníku lukrativní Ligy mistrů. Museli se o ni poprat v kvalifikačním předkole s dalším outsiderem, belgickými Bruggami. Opakoval se průběh zápasu s Chotěbuzí – Dortmund neproměnil šance, prohrál na penalty a vypadl. Na veřejnost se dostaly zprávy o dluzích, které nakonec vedly téměř k bankrotu.

Žlutočerní prodali svůj stadion i nejlepší hráče. Moc nechybělo a prodali by i duši fotbalového týmu: klubové logo. Proti tomu se už bouřili fanoušci, kteří – skoro jako dnes obyvatelé zadlužených jihoevropských států – s heslem „Not for sale“ (Není na prodej) protestovali proti „privatizaci“ týmu. V Porúří, někdejší hornické oblasti s více než třináctiprocentní nezaměstnaností, je k týmu vážou ještě větší emoce než jinde. Dortmund pak dostal podporu, o které zatím Řekové a Španělé sní. Firmy a podnikatelé z města řekli, že pro jeho záchranu udělají vše, a hlavně bankéři uvěřili vážně míněným úsporám. Na dva roky odpustili klubu placení úroků z půjček i vysoké splátky za pronájem stadionu. Klub byl aspoň zachráněn, ale politika úspor vedla k ošklivé hře a mizerným výsledkům.

To už však začal vznikat koncept, který přináší dnešní úspěchy. „K úspěchu obvykle stačí, když se najdou tři čtyři schopní lidé, kteří skvěle spolupracují,“ řekl Respektu Dietrich Schulze-Marmeling, přední německý sportovní publicista a autor knihy Století Borussie. „To se teď v Dortmundu děje. Sportovní manažer umí nacházet levné, přehlížené hráče; finanční manažer vytvořil hospodářský model, kterým klub postupně splácí své dluhy; a ke všemu se našel ideální trenér.“ Z doby velikášství devadesátých let navíc zbyly dvě trvalé výhody: Dortmund má vzhledem k tehdejším úspěchům po Bayernu nejvíce fanoušků v Německu a díky drahému stadionu se těší nejvyšší návštěvnosti v celé Evropě (průměrně 80 tisíc na zápas).

Renesance

„Fotbalista musí mít talent, to je jasné. Ale jsme spolu osmkrát devětkrát týdně na poměrně malém prostoru. Proto by mi dost překáželo, kdyby s námi hrál nějaký idiot, který by byl v týmu jen proto, že umí o něco lépe kopat do míče,“ svěřil se týdeníku Der Spiegel nynější trenér žlutočerných Jürgen Klopp a zdůraznil, že hlavní je charakter hráče. Dortmund převzal v roce 2008 a vybudoval z něj současný stroj na góly, který už pětkrát v řadě porazil Bayern Mnichov a teď na podzim dvakrát přehrál Real Madrid (Španělé jednou uhráli šťastnou remízu).

Základem Kloppovy práce je rozvíjení talentu a herní inteligence mladých hráčů, které dokáže přetvořit v nové hvězdy. Třeba Šindžiho Kagawu Borussia koupila za tři sta tisíc eur z druholigového japonského týmu na základě DVD, které do Dortmundu a dalších evropských měst poslal jeho manažer. Z neznámého hráče se stal pilíř týmu a letos v létě odešel za 16 milionů eur do Manchesteru United. Opora obrany Mats Hummels zase přišel z béčka Bayernu Mnichov. Další současné opory se vypracovaly z béčka samotné Borussie.

Jürgen Klopp spojuje staré a nové ctnosti dobrého trenéra. Je emocionální, dokáže motivovat, vytvořit partu kamarádů, ve které jeden bojuje za druhého. A současně je metodický a fotbal pojímá jako vědu (ostatně za své komentování zápasů reprezentace získal třikrát v řadě ocenění pro nejlepšího sportovního experta Německa). Kloppovi svěřenci se třeba v rámci tréninku učí žonglovat – trénují tím svůj mozek, schopnost rychle reagovat na pohyb míče, koordinovat co nejrychleji mozkový vjem a tělesný pohyb.

Jenže jak dlouho dokáže tento mladý tým z Dortmundu vyvracet zákony fotbalu? Zákony, podle nichž lze úspěch koupit jen na dluh? „S touto strategií se asi nestanou sériovými mistry jako mnohem bohatší Bayern,“ předvídá již citovaný Schulze-Marmeling a upozorňuje, že jednou nebude lehké najít podobně geniálního trenéra. Navíc s přibývajícími tituly hráči dostanou větší platy, zvýší se očekávání fanoušků a hrozí, že se úspěch nakonec rozpustí v koloběhu velkých peněz, které kdysi krizi týmu způsobily. Manažer Borussie ale jasně říká: Teď je hlavním cílem zajištění udržitelnosti našeho modelu. Zda se to podaří, je nepředvídatelné, už nyní ale žlutočerní dosáhli neobvyklého úspěchu, který týdeník Der Spiegel popsal těmito slovy: „Dortmund ukázal pohled do budoucnosti, stal se velkoklubem, který člověk může mít rád.“