Román Molcho izraelského spisovatele Avrahama B. Jehošuy rozhodně není vystavěn podle klasické aristotelské poetiky. Katastrofa se odehraje hned na začátku a pak jako by následovala nekonečně dlouhá expozice. Tou katastrofou je smrt ženy hlavního hrdiny, tou expozicí další rok jeho života, během něhož se Molcho rozhoduje, co se sebou dál.
Jehošua patří společně s Amosem Ozem mezi nejznámější izraelské spisovatele současnosti. Péčí nakladatelství Pistorius & Olšanská se k českému čtenáři dostala již dvě jeho díla. Vynikající romány Milenec (2008) a Pan Mani (2010) v sobě spojují ducha židovského vypravěčství, schopnost jít na dřeň a modernistický formální experiment. V mnohohlasém Milenci se šest hlavních postav dělí o vypravěčství rodinné ságy odehrávající se na pozadí židovsko-arabské války. Pan Mani je štafetou pěti rozhovorů, které ubíhají proti proudu času od současnosti až do roku 1848. Ale jsou to zvláštní rozhovory, vždy hovoří jen jedna strana, repliky druhého mluvčího si čtenář musí domýšlet.
To Molcho zastihuje autora v tradičnějším rozpoložení; snad až na to převrácení gradace. Chronologické vyprávění v er formě se zcela soustředí na titulní postavu, padesátiletého státního úředníka, otce tří dětí. Posledních několik let se obětavě staral o svou ženu, její nemoc se stala nejen náplní, ale takřka smyslem jeho života. Poslední fáze manželčiny nemoci ho sice zastihla připraveného (vybral dokonce hudbu, kterou jí k umírání pustí), ale zbyla po ní prázdnota. Jenže: po ní, nebo po její nemoci?
Román je strukturován na způsob čtvera ročních dob, jen podzim se opakuje. V každém ročním období potká Molcho ženu, jež ho něčím zaujme: poprvé je to kolegyně z ministerstva, s níž navštíví Berlín, podruhé jedenáctiletá dívenka kdesi v zapadlé osadě v Galileji, pak manželka dávného známého a nakonec ruská emigrantka, která se hodlá vrátit zpět do Sovětského svazu. Tím je zároveň řečeno, že román Molcho střídá jak země, tak sociální prostředí a podobně jako Milenec či Pan Mani nabízí svého druhu okružní jízdu po izraelské společnosti.
Avšak Molcho je trochu podivný průvodce. Přinejmenším do té míry, že pod fasádou obyčejného člověka se skrývají patologie a obsese obyčejných lidí. Po smrti ženy je nadále přitahován neduhy a nemocemi, přijde-li k někomu na návštěvu, nejvíc ho fascinují domácí lékárničky. Postupně se ukazuje, že jeho péče o nemocnou byla dvojznačná, starat se o někoho může také znamenat vykonávat nad ním pozornou moc a svojí péčí stvrzovat jeho nemohoucnost. Vy jste ji vlastně zabil! vmete Molchovi do tváře kolegyně z ministerstva. Když se k tomu přidá Molchův zájem o vyměšování a o peníze, mezi řádky prosvítá psychoanalytický portrét jiného muže, než jakým se Molcho zdá být.
Potíž spočívá v tom, že Molcho je hodně pomalý román. Ona okružní jízda po izraelské společnosti se odehrává v kočáře taženém spřežením šneků. Jehošua nelituje odstavce, ba dokonce celé kapitoly, aby popsal přesun z jednoho místa na druhé, který by se mohl stejně dobře odehrát rychlým střihem. Poněkud úmorně popisuje neustále se opakující návštěvy jedné či druhé babičky, aniž by se řeklo, natož stalo cokoli podstatného. Množství situací je podáno tak obyčejně, až to ve čtenáři vzbuzuje silné, ale mylné očekávání, že teď už se konečně musí něco stát.
V kombinaci s průměrností hlavního hrdiny je to ošidná autorská strategie. Knihy samozřejmě nemusí pádit stejně zběsile jako filmy, tématu je dobré dopřát čas. Ano, kniha je pomalé médium, místo odkládané rozkoše. Ale neměla by utahat. Vstřícně naladěný čtenář by neměl nabýt dojmu, že text je dvakrát delší, než kolik se v něm děje. Molcho je román napsaný bohatým jazykem, vyniká psychologií hlavního hrdiny, vhledem do izraelských reálií. Zároveň je to však text neměnného rytmu: Jehošua nezrychlí, nezpomalí, jako by ti šneci ve spřežení měli ještě ke všemu v hlavách zapnutý tempomat.
Autor je redaktorem měsíčníku Host.
Avraham B. Jehošua: Molcho
Přeložila Magdalena Křížová, Pistorius & Olšanská, 376 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
