Řekni mi, kdo jsi!

Ústředním tématem Evy Kantůrkové je člověk v dějinách, ve střetu s nimi. Prostředky k těmto sondám volí různé: povídky, romány, eseje, portréty, a také texty úvah a vzpomínek. K nim náleží její nová kniha nazvaná Řekni mi, kdo jsi!. Pojala ji jako dialog s bezejmennou bytostí mužského rodu. Vykají si. Možná to chce být vypravěč, možná jakési autorčino jiné já, které se uvnitř ní táže, pochybuje, oponuje jí.

Tento smyšlený tazatel sehrává roli především nahrávače, který umožňuje přemosťovat náměty a témata, aby se autorka mohla svobodně pohybovat v prostoru a čase. Nesouhlasí-li tajemný On, pak pokorně a střídmě; za otázky, v nichž se jakoby staví proti tomu, co Kantůrková právě řekla, se omlouvá. Je to pouhá hra na dialog. Na konci knihy se pak On své stvořitelce úplně oddá a poddá: „Ještě aspoň jeden další portrét, prosím,“ žadoní, aby spisovatelka pokračovala ve vzpomínkách na jí blízké osobnosti.

Není to jediné místo, u něhož není zcela jasné, zda je autorka podává s mírnou ironií, anebo beze zbytku vážně. Tu chválí svůj cit pro jazyk, tu svůj intelekt či intuici. Když se režisér Karel Pokorný podepsal za normalizace pod její dramatizaci Olbrachtova Bratra Žaka, mírou skvělosti onoho představení pro ni je, že „ho přejala i státní televize“ – jako kdyby tento fakt byl čehokoli měřítkem.

Kdy, když ne teď?

Co vůbec vedlo Kantůrkovou k napsání této knihy, když mnohé z toho, co v ní stojí, popsala jinde a jinak? Dokonce jeden knižní rozhovor, ovšem nefiktivní, už publikovala (Pravda a báseň Evy Kantůrkové, 2006, ptala se Milena Nyklová)… Nejspíš tím hlavním motivem bylo ještě jednou, nyní s větším odstupem, v kmetském věku (82 let), události přehlédnout. Vyrovnat se, srovnat se. A také zaznamenat události nedávné. Nezávazná struktura dialogu umožňuje vzpomínat na dětství, na mládí, komentovat nynější společenské a kulturní dění, zamýšlet se nad některými okamžiky listopadového převratu, hodnotit význam disentu, v němž se Kantůrková významně angažovala (což jí přineslo mj. uvěznění, z něhož čerpá její nejúspěšnější kniha Přítelkyně z domu smutku). Dovoluje jí komentovat vlastní prózy, osvětlovat jejich vznik a účel, zejména Jana Husa a Pána věže. Má zde pružný prostor k portrétování lidí něčím jí blízkých, ať veřejně známých či bezejmenných; dokonce v průběhu vzniku knihy aktuálně reaguje na úmrtí Ivana Martina Jirouse, Jiřího Gruši, Jaroslava Šabaty či Václava Havla. „Je to zasraný rok,“ komentuje tu sérii loňských úmrtí (nespisovný kalibr zvolí pouze několikrát, vždy účinně). Uvědomuje si, že duchovní a fyzický svět, jehož je ona součástí, slábne a odchází. Havlovým skonem pro ni skončila jedna historická etapa. Ostatně přiznává, že „moje generace se asi neumí sžít s popřevratovou dobou. Asi necítíme její nejvýraznější stíny tak silně, abychom je měli za své.“ Ale to jí nebrání v generalizacích adresovaných současnosti, například k neinformované poznámce, že „léta mrtvolnosti, jíž disent oponoval“ jsou v současném českém umění zpodobovány výhradně přes maloměstské pohodlíčko tehdejších lidí.

Kantůrková se knihou Řekni mi, kdo jsi! znovu snaží vysvětlit, jaká je a proč je právě taková. Z této perspektivy jsou nejzajímavější partie o dětství a mládí, kritické ohlížení se za rodiči, levicovými intelektuály. Eva žila u pěstounů, její matka, spisovatelka Bohumila Sílová, jí byla víc specifickou kamarádkou než autoritou. Nicméně za levicové prostředí je Kantůrková ráda, buržoazie podle ní byla nudná (usuzuje tak z toho, že v mládí poznala partu „pražských zlatomládežníků“, kteří byli veselí, ale nic víc). „Nestěžuji si na to, do jakého času jsem se narodila. Víte, jaká intelektuálská nuda by mě přepadla, narodit se o dvacet let později? Camus. Kafka. Sartre. Musil. My na ně už byli připraveni,“ zní partie svým způsobem klíčová, protože mimoděk obnažuje autorčiny myšlenkové limity, její základní kulturní a názorové určení.

S tím souzní i následující okamžik: svého tazatele nechá položit dotaz, jak si ona vybavuje atmosféru v deníku Mladá fronta v dobách teroru počátkem padesátých let, kdy tam byla redaktorkou. „To je dost složitá otázka, na složitou odpověď nebude dost místa,“ praví Kantůrková. Jenže kde a kdy už má být více místa „na složitou odpověď“ než v třísetstránkové bilanční knize? Sympatické na druhou stranu je, že přiznává pocity viny, jež později cítila při kontaktech se spisovatelem Karlem Peckou, který byl v čase jejího novinářského angažmá politickým vězněm.

Těsně vedle

Nakladatelství Torst charakterizuje novou knihu Evy Kantůrkové jako „zásadní a sumarizující“, v níž po dlouhé době česká literatura „získává mimořádně čtivou prózu se závažným společenským rozměrem“. Jistěže nelze od anotace žádat zcela věcné charakterizování vydávaného díla, ovšem tady od redakce renomované značky zaznívají silná hodnocení, která by měla být podložena dílem samotným. Nadto nutným předpokladem, aby kniha mohla být věrohodně vynesena na piedestal, je také její pečlivá nakladatelská redakce.

Například Vladimíra Körnera autorka označuje za „komorního scenáristu“ Františka Vláčila (s. 41); zřejmě chtěla říci, že byl scenáristou dvorním. Kantůrková se angažuje ve společnosti zvané Akademie literatury české, která od roku 2006 uděluje své literární ceny. V roce 2007 jednu z nich, Cenu Ladislava Fukse, přiřkla Milanu Kunderovi za celoživotní dílo. Tím byl s Kunderou, tvrdí Kantůrková, „nastolen nový druh kontaktu“ a „o dva roky později se probralo i ministerstvo kultury a přiznalo Kunderovi cenu státní“ (s. 180). Ve zdůraznění svých zásluh pisatelka jaksi opomněla, že Kundera získal už v roce 1994 Cenu Jaroslava Seiferta. V roce 1956 byl, tvrdí spisovatelka, básník Allen Ginsberg zvolen v Praze králem majálesu, což byla „jedna z prvních provokací, které mířily k liberálním šedesátým letům“ (s. 241). Skutečnost: Ginsberg byl králem majálesu zvolen roku 1965. Autorka je alergická na seznamy, a proto vytýká Respektu, že přetiskl „hned po převratu“ seznamy signatářů Anticharty (s. 292). Seznamy přetiskla Revolver Revue a nebylo to záhy po převratu. O své prvotině, povídkové sbírce Jen si tak maličko povyskočit, říká, že náležela do počátku šedesátých let, do času „překotných a vzdorovitých nakladatelských ambicí“ (s. 308). Její debut byl publikován v šestašedesátém.

Česká literatura zkrátka nezískala v Řekni mi, kdo jsi! dílo mimořádné. Získala dílo typické v dobrém i v tom horším jak pro Kantůrkovou, tak pro současnou domácí produkci. Pro ni je typické, že aktuálně vzniklé texty bývají publikovány dříve, než mají být – a to jak ze strany nedočkavých autorů, tak nakladatelů, jimž se nedostává energie na ladění detailů.

Autor je redaktorem MF DNES.

Eva Kantůrková: Řekni mi, kdo jsi!
Torst, 326 stran