Diskrétní zóna

I když v posledních letech vyšla řada knih o politicích, není třeba se trápit výčitkami, pokud je člověk nechal ležet na pultech knihkupectví. Jejich cílem nebylo zprostředkovat osobní svědectví nebo  překvapivý pohled na svět, ale vykreslit buď dotyčného v co nejpozitivnějším světle a tím podpořit jeho politické ambice (Vondra, Fischer), nebo po sté propagovat jeho známé a otřelé názory (Klaus).

To však neplatí pro čerstvě vydaný knižní rozhovor Diskrétní zóna novináře Tomáše Němečka, v němž zpovídá dlouholetého vicepremiéra a ministra spravedlnosti vlád ČSSD a nynějšího předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského. Přestože je z knihy cítit autorův respekt, nikdy nepropadne k servilitě nebo žoviálnosti. Naopak dokáže s ním jiskřivě polemizovat a nutí Pavla Rychetského k otevřenější a upřímnější výpovědi, než je v tomto žánru v tuzemsku zvykem. Napomohl tomu jistě i fakt, že Rychetský je už skoro deset let mimo vrcholnou politiku a ve svých devětašedesáti letech plánuje odchod do důchodu.

Němeček vede rozhovor lineárně, tedy od dětství přes akademické začátky Rychetského na právnické fakultě, jeho vstup do KSČ, následný rozchod s komunisty, sledování StB, podpis Charty 77 až po jeho současné působení na Ústavním soudu. Každou kapitolu pak prokládá krátkým vylíčením dobových souvislostí.

Nejzajímavější momenty přicházejí ve chvílích, kdy Rychetský otevřeně popisuje nedávnou minulost, kdy působil ve vrcholných ústavních pozicích: například dnes už „legendární“ a dosud blíže nepopsané zasedání Zemanovy vlády, kdy kabinet krátce po vstupu Česka do NATO nechtěl dát souhlas s bombardováním Kosova, čímž by pomohl zastavit tamní genocidu. Rychetský přiznává, že to byl on, kdo tehdy při vypjatém nočním zasedání ministrů žádal o oddálení souhlasu s nálety, protože se obával zranění civilistů. Doufal, že se mezitím ozve politicky významnější země, která by měla v Alianci silnější hlas, a tak by se operace zastavila. K tomu sice nedošlo, ale Rychetský stejně hlasoval proti, s vědomím, že strůjce hromadných zločinů „Slobodan Milošević je tyran a zrůda“. Jak si ovšem Rychetský představoval, že bude genocida zastavena, se Tomáš Němeček neptá. Překvapivá je i část, kdy Rychetský vypráví o vztazích mezi vrcholnými reprezentanty státu. Až dosud se tradovalo, že za rozchodem bývalého premiéra ČSSD Vladimíra Špidly s jeho předchůdcem Milošem Zemanem byla Špidlova snaha distancovat se od korupčních praktik Zemanových lidí. Rychetský však nabízí složitější pohled. Špidla si prý z dětství nesl trauma, že jeho otec, známá postava divadelnictví, trpěl sklony k alkoholu. „Jestli něco Vladimír podvědomě, instinktivně, iracionálně odmítá a nenávidí, pak je to alkohol v jakékoli podobě“.

A právě s alkoholem „v jakékoli podobě“ měl Miloš Zeman vždy velmi přátelský vztah – jak Rychetský vzpomíná, pravidelné úterní snídaně předsednictva vlády v Kramářově vile vždy doprovodil jednou becherovkou a dvěma plzněmi a ani po zbytek dne neabstinoval. „Ve Vladimírovi to prohlubovalo hlubokou nedůvěru k Miloši Zemanovi jako možnému prezidentovi.“ Ta později vyvrcholila v „operaci důchodce“, při níž se Špidla v tajné prezidentské volbě zasloužil o to, že Miloš Zeman nebyl zvolen, což odstartovalo mnohaletý rozkol uvnitř ČSSD.

Nejrozporuplnější je „zpověď“ Pavla Rychetského v momentu, kdy přijde řeč na opoziční smlouvu mezi ČSSD a ODS, která položila základy korupce, jež dodnes rozežírá českou společnost. Rychetský sice pro nejpodezřelejší projekty (např. dálnice D47) nehlasoval, zároveň ale politické prostředí, které jim umožňovalo vzniknout, dosud hájí. Dokonce se tváří, jako by snad tehdy ani neexistovalo: „Šlo to mimo mě,měl jsem jiné zájmy – harmonizaci českého práva s evropským.“ Přitom byl v té době vicepremiérem.

Poslední kapitoly knihy se stáčejí k jeho nynějšímu působení na Ústavním soudu. Líčí hodnotové konflikty s kolegy nad zásadními rozhodnutími a ani tady si nebere servítky. Navíc se zdá, že právě zde, na vrcholu justice, se v životě doopravdy našel. Sice dál zůstává jednou nohou v politice, protože řada rozhodnutí Ústavního soudu s ní úzce souvisí, ale jako soudce si od ní drží odstup a solitérní pozici, což je modus vivendi jeho života.
Knižnímu rozhovoru lze nakonec vytknout jedinou podstatnější věc. Pozoruhodný život Pavla Rychetského by si jistě zasloužil být zpracován nikoli jako rozhovor, ale detailněji jako „dokumentární román“ ve stylu anglosaské tradice.

Tomáš Němeček, Pavel Rychetský: Diskrétní zóna
Vyšehrad, 272 stran