Přes dvě miliardy televizních diváků na celém světě 6. září 1997 fascinovaně sledovaly tu samou událost: pohřeb Lady Diany. Šlo o bezprecedentní globální rituál. V osobě Diany tehdy zemřela nejfotografovanější celebrita své doby. Veřejností byla vnímána jako obraz svého druhu, ztělesněná image. I ona sama se s tím záhy smířila. Když se jako čerstvá princezna dočkala posměšků kvůli údajné tloušťce, okamžitě začala na své postavě pracovat. Sžila se se zástupem paparazzi fotografů a každé veřejné vystoupení pojala jako vizuální sdělení, kde specifické významy nesl účes, volba šatů i místa, kam si vyrazila. Diana žila jako obraz a jako obraz zemřela.
Byla to právě smrt Diany, jež podle amerického teoretika Nicholase Mirzoeffa zrodila globální vizuální kulturu tak, jak ji dnes vnímáme. Zároveň rozborem této mediální události vrcholí jeho studie Úvod do vizuální kultury, jež se po třinácti letech dočkala i českého překladu.
Mirzoeff, jenž vyučuje na katedře médií, kultury a komunikace Newyorské univerzity, patří k první generaci amerických teoretiků, kteří v průběhu devadesátých let přišli s myšlenkou komplexně definovat nový vědní obor vizuálních studií. Reagovali tak na nepoměr mezi nadbytkem vizuálních podnětů v současné postmoderní kultuře, který doprovází naše omezená schopnost analyzovat viděné. Polem působnosti této disciplíny není rozbor jednotlivých izolovaných obrazů, ale skutečnost, že celý svět dnes chápeme skrze vizualizace.
A nejedná se jen o záplavu fotografií, dohled bezpečnostních kamer či televizní vysílání. Například dopravní značení, rentgenové snímky, ekonomické grafy či intuitivní počítačové systémy jsou postaveny na zviditelňování jevů a procesů, které samy o sobě pozorovatelné nejsou. Týká se to jak kolísání akcií na burze, koláčů sledovanosti médií, tak třeba pouhého kopírování počítačového souboru ze složky do složky, které se odehrává jako svého druhu vizuální sekvence.
Mirzoeff ve své knize postupuje v disciplinárních skocích, které jsou typické pro každé mezioborové studium. Po nutném vymezení obrazu, jež se ubírá od renesančního vynálezu perspektivy po digitální pixelizaci, se věnuje globálnímu souboji kultur, kdy dochází ke vzájemnému ovlivňování, přepisování a zpětnému působení. To z antropologického hlediska ilustruje na kolonizaci Konga evropskými dobyvateli v 19. století a na jejich představách o divošství, jež se snažili vnutit domorodcům. Mirzoeff zde líčí vypjatý konflikt, který měl vliv jak na stereotypní zobrazování života v koloniích Evropany, tak na místní domorodé umění, jež se potýkalo s křesťanskou ikonografií.
Následuje působivý rozbor zásadních děl popkulturní kinematografie (Vetřelec,Den nezávislosti), v nichž Mirzoeff z genderového nebo psychoanalytického hlediska vykládá traumata současné západní společnosti a její proměňující se pocity úzkosti z „jinakosti“ a „nelidskosti“, již představují třeba mimozemšťané. Opět se jedná o pohled na kulturní střet, podobně jako v případě Konga. Mirzoeff nachází rozpory přímo v hlubinách naší civilizace.
Vzhledem k tomu, že vizuální média dnes stojí v centru každodenního života západní společnosti, představuje české vydání Mirzoeffova Úvodu záslužný počin. Bohužel přichází se značným zpožděním. Především v kapitolách věnovaných virtualitě a možnostem internetu se ukazuje, že vývoj posledních třinácti let se ubíral obřími kroky, které nebylo v roce 1999 možné odhadnout. V tomto ohledu kniha nevyhnutelně zastarala.
Mirzoeff nemohl tušit, jaké globální spektákly zažijeme s útoky z 11. září 2001 či s popravou Saddáma Husajna. Kanál YouTube se stal televizí individualizovaného vkusu. Kartami zamíchal Facebook, který je kromě jiného největší světovou databankou fotografií. Zásadní přelom pak přineslo rozšíření dotykových obrazovek jako nového interaktivního rozhraní. A důkaz nejpádnější: vedle zprávy o smrti Michaela Jacksona, kterou 25. června 2009 zveřejnil server TMZ.com a způsobil tím v důsledku přetížení návštěv téměř zhroucení internetu, působí pohřeb Diany jako archaická vzpomínka na staré časy.
Přitom sám Mirzoeff se ke své knize v roce 2008 vrátil a aktualizoval ji například o kapitoly interpretující fotografie krutostí z věznice Abú Ghrajb či medializaci invaze do Iráku nebo hurikánu Katrina. Zbývá tedy jen přání, abychom se českého překladu rozšířeného Úvodu dočkali dříve než za dalších třináct let.
Nicholas Mirzoeff: Úvod do vizuální kultury
Přeložily P. Hanáková a K. Svatoňová, Academia, 318 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
