Mondschein

Románové utopie o dokonalých světech skončily spolu s 19. stoletím. Nejdříve z mapy světa zmizela bájná území, u nichž by se dalo ztroskotat, a po zrůdných režimech nacismu a komunismu se sny o zřízení ideální společnosti změnily v noční můry. Utopický žánr se zvrátil ve svůj jungovský stín – apokalypsy, katastrofické příběhy, dystopie. Za klíčové jsou v tomto žánru všeobecně považovány romány My Jevgenije Zamjatina, Báječný nový svět Aldouse Huxleyho a 1984 George Orwella. Všechny tři popisují zánik individua ve společnosti řízené státem dosud nevídaných možností a prostředků. Sebemenší úkrok od kolektivně proklamovaných hodnot je sebezáhubný. Základní parametry dystopického světa definují slogany Orwellovy Strany: Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.

Na tuto žánrovou tradici navazuje román scenáristy a novináře Ondřeje Štindla Mondschein. Ocitáme se v troskách jednoho z posledních měst, jehož obyvatelé přežili sérii virových epidemií. Zdejší pseudonáboženské společenství ovládá guru přezdívaný Prozřetelný, suitu jeho věrných tvoří Vnitřní kruh a jediným způsobem, jak snést život v bídných existenciálních podmínkách, je únik do jiné reality – virtuálního města Dorma, v němž si po vymazání osobní paměti každý může zvolit život a podobu, jaké chce (nejspíš jde o odvozeninu z latinského dormire – spát).

Základní kulisy románu  Mondschein tedy nejsou příliš originální (u Zamjatina najdeme Dobrodince a Úřad strážců, u Orwella zase Velkého bratra a Vnitřní stranu, slyšíme tu ozvuky filmů Matrix nebo Smrtihlav atd). Stejně jako v románech ani ve skutečnosti se však základní rysy totalit nemění, jen jejich pojmosloví. V žánru dystopií je důležitější něco jiného – nakolik se jim daří zachytit proměňující se úzkosti své doby. Ondřej Štindl se v Mondscheinu dotýká přinejmenším dvou z nich. Je to stále odosobněnější vztah ke smrti a útěk od reality a sama sebe (sebereflexe) do virtuálního světa (k sebeprezentaci).

Zapomenout na vlastní smrt

Zprvu upoutá především Štindlův podmanivý jazyk; jeho síla je v obrazotvornosti, vizualitě vyprávění. Nejlepší pasáže tak upomínají třeba na prózy Cormaca McCarthyho, především na jeho postapokalytickou novelu Cesta. Dohromady je pojí i podobně zasmušilá nálada, v níž se mísí beznaděj s vůlí po životě (což umocňuje série černobílých obrazů malíře Josefa Bolfa oddělujících kapitoly). Zatímco McCarthy však i v bezvýchodných podmínkách popisuje sebevraždu jako prohru a rezignaci, u Štindla se z ní stává eutanazie, doslova dobrá smrt, jeden z posledních aktů lidské důstojnosti. V příběhu ji dokonce proměňuje v jakýsi úřednický rituál.

Provádí jej hlavní hrdina, Erik Vilks, Průvodce, jehož úkolem je vypravovat lidi na „druhý břeh“ („…moje ruka bude jistá a můj pohled neuhne. Jsem nástrojem nevyhnutelného.“). Ten o eutanazii nepochybuje, chápe ji jako svobodnou a přirozenou volbu. Ostatně setkává se s důsledky rozporu bídného života a krásné virtuální lži až příliš často. Jeho zákazníci před ním umírají zpola nepřítomni, raději se na poslední momenty svého života připojují do virtuální Dormy. Nezmizí tu tedy jen zkušenost se smrtí bližního, ale i s tou vlastní. Vlastně zmizely i všechny skutečné mezilidské vztahy, i ty se odehrávají jen virtuálně.

Erik Vilks v tomto světě není spokojený. Jeho paměť totiž nebyla úplně vymazána, je chybou v „matrixu“ – v určitých chvílích se mu vrací ozvěna melodie Měsíční sonáty a útržky vzpomínek na minulost. Rozhodne se proto pátrat po pravdě o svém životě a městě, v němž žije.

Život ve virtuální lži

Když si odmyslíme žánrové prvky, jde v podstatě o klasický příběh hledání sebe samého. Rozporuplná je forma, kterou pro ni Ondřej Štindl zvolil. Po poutavé expozici, zrovna ve chvíli, kdy čtenář podlehne příjemně pozvolnému tempu vyprávění a zvláštnímu kouzlu hlavního hrdiny, změní autor perspektivu a postavu Vilkse opouští. Vyprávění přejímá Vilksova konzultantka Marta, která mu skrze vzpomínky na svůj život vypráví o poslední virové epidemii a vzniku Dormy. I tak to ale čtenáře zarazí a může ho i napadnout, jestli si autor neusnadňuje práci, když namísto pozvolného odkrývání minulosti odhalí podstatné indicie na několika málo stranách. Jeho podezření ještě zesílí, když Štindl později zvolí jiný – tentokrát dosti ohraný – trik: nalezený deník, v němž samozřejmě najdeme všechno vyložené jako na lopatě.

Román tím sice nabývá na formální zajímavosti a jeho struktura je navíc velmi dobře vystavěná. Nemá v sobě logické trhliny, všechny motivické linie se uzavírají, žádná z postav románu najednou a nepochopitelně nemizí ze scény. Postupně je ale stále silněji cítit, že autor ztrácí trpělivost a snaží se příběh až příliš rychle dovyprávět a uzavřít. Nejvíce se to odráží v postavě Šimona, posledního z třetice hlavních hrdinů, jehož příběh je naskicovaný jen v nejhrubších rysech.

V závěrečné části autor posílá Vilkse od jednoho odhalení ke druhému, aniž ho – a spolu s ním i čtenáře – nechá při pátrání alespoň trochu bloudit, vydechnout a prožívané promýšlet. Všechno se postupně podřizuje epické linii příběhu, čímž se sice zrychluje spád umně vystavěného příběhu, „sociální a environmentální“ fabulace světa Mondscheinu však zůstává zanedbaná.

Ondřej Štindl v rozhovoru pro Českou televizi prohlásil, že se nesnažil o žádnou společenskou analýzu nebo vizi, jakou je Orwellovo 1984. Je ale těžké bránit se takovým očekáváním, když právě v tom spočívá přitažlivost dystopického žánru. Přitom je vidět, že autor umí tato témata zprostředkovat bez moralizování nebo didaktičnosti.

V této souvislosti se pro srovnání nabízí vzpomenout ještě jiný dystopický román – Mimner aneb Hra o smrďocha Jiřího Gruši. Mrazivost, s jakou v něm detailně popsal kalpadockou civilizaci, v níž jsou zapovězeny emoce, sexuální akt se proměňuje v odosobněnou a veřejnou činnost a jediným vykoupením je násilná smrt, je svým způsobem intenzivnější než romány Huxleyho nebo Orwella. Takovou sílu Štindlova temná vize nemá a nevnáší do žánru ani příliš nového. Na druhou stranu je jistě čtivější než ta Grušova a (ne)příjemně pronikavé je i její poselství.

Lze ho najít v odosobněném obrazu člověka zbaveného přirozených vztahů i paměti, žijícího jen v představách o sobě samém. Virtuálně vysněný život se tu vyjevuje ve své nahotě – jako život ve lži. Jedinými momenty, kdy Erik Vilks plně vnímá to, co ho činí lidským, je skutečný vztah k bližnímu. A pak okamžik, kdy odmítne lákavou náruč Dormy a pokusí se vzít život do vlastních rukou.

Ondřej Štindl: Mondschein
Argo, 214 stran