Šťastné a veselé

Je sedm ráno, sobota, a já jsem vzhůru, protože kolem mečí kozy a bučí krávy. Už asi tuší, co je čeká. Ne, nebydlím na venkově, bydlím v Dháce, velkoměstě o sedmnácti milionech lidí. Že to nebude úplně normální klidná sobota, jsem tušila už od včerejška. Ke garážovým vratům, hned vedle mého auta a kola, bylo už odpoledne přivázáno pět koz a čtyři krávy, co si na dnešní den pořídili moji sousedé. Přišlo mi to k smíchu, uprostřed města a ve fungl novém domě s naleštěným vodostryskem u vchodu.

Byla to krátká noc. Usnula jsem až kolem druhé ráno, protože všude kolem bylo slyšet cinkání umývaného nádobí, broušení nožů a pokřikování žen v radostných přípravách na Íd al-Adhá, svátek oběti, jeden z největších muslimských svátků připomínající Abrahámovu pokoru a oddanost Bohu. Jak v Koránu, tak v Bibli se Bůh nakonec spokojil s Abrahámovým odhodláním a místo jeho jediného syna Izáka nechal zahynout berana. A proto dnes moji sousedé chystají obětní zvířata.

Kolem domu se sešel hlouček mužů, kteří postávají v napjatém očekávání a ve svém nejlepším oblečení. Nedá mi to a i já vyrážím ven. To, co se děje v našem domě, se jako přes kopírák odehrává v celé čtvrti. Váženě vyhlížející muži v bílém, s bílými turbany na hlavách a s obrovskými noži v ruce dnešním obětním porážkám vévodí. Nejdřív kozy a ovce, kolem desáté se pak ozývají první mohutné údery a chroptění krav. Okolo stojící občas povzbuzují, občas přidají ruku k dílu, občas uskočí. Vzpomínám na to, jak jsem jako malá holka koukala z okna na zabíjačku u našich sousedů.

Po ulicích začíná téct krev. Otevírají se poklopy kanálů a hadicemi a kbelíky se krev smývá do kanálů a do řeky. Nikdy dřív mě nenapadlo, jak velké vnitřnosti krávy mají. Porcuje se maso, čistí se střeva a kůže. Kožedělný průmysl, který tady v Bangladéši jen kvete, pojede příští týden na plné obrátky. Možná si už brzy někdo v Praze koupí boty z krávy z mé garáže.

Počítám. Kolik tak asi dneska padne v Bangladéši koz, ovcí, krav a velbloudů? Tradice obětování a následného rozdělování masa chudým se tady zachovala jako nikde jinde na světě. V zemi o 150 milionech lidí, z nichž skoro devadesát procent jsou muslimové a každá rodina má v průměru pět členů, přičemž řekněme, že padesát procent lidí si oběť prostě nemůže dovolit, to pořád vychází na nějakých deset milionů kusů. Je to vůbec možné? Za jeden den?

Dělá se mi šoufl, a tak jdu domů. Cestou přecházím Gulshanské jezero, které se už zabarvilo krví. Duté rány sekáčků na maso pokračují celé dopoledne a k pokřikování mužů se přidává krákání nedočkavých vran. Zavírám okna, pouštím klimatizaci a muziku, abych si od toho trošku odpočinula, ale nefunguje to. Jsem z toho, co se děje venku, celá nesvá. Na jedné straně slavnostně ozdobené ulice, rodinná pohoda a atmosféra zbožnosti a štědrosti jako o Vánocích. Na druhé straně tisíce mrtvých zvířat na ulici. Koukám z okna na veverku na palmě, která si vesele poskakuje a vysmívá se mi.

Kolik asi v Čechách padne o Vánocích kaprů? Že je kapr menší než kráva? No a co? A kolik masa sní ročně průměrný Čech ve srovnání s průměrným Bangladéšanem? Nevím, ale soudě podle toho, co dostávám k obědu v naší místní kantýně, a podle jídelních lístků v českých a bengálských restauracích, mají Češi nad Bangladéšany pořádný náskok. Pravda, naše jatka nejsou na ulicích a v garážích obytných domů, ale co se důstojnosti týče, nevím, co by si kráva vybrala.

Odpoledne začínají sousedé rozdávat maso přátelům a chudým. Dneska nebude mít nikdo hlad a to je v zemi, kde čtyřicet procent dětí je zakrslých následkem podvýživy, co říct. Kolem třetí přináší sousedé maso i mně. S úsměvem děkuju a namítám, že já to přece nepotřebuju, ať můj díl dají chudým. Rubajat, moje krásná a vzdělaná sousedka, se směje a přeje mi Íd Mubárak. Já jí též.

Íd Mubárak vám všem! Šťastné a veselé.