Lynč na městském soudu

Ten muž je rozčilen. Na nejvyšší míru. „Jednou se to bude hodit,“ drtí mezi zuby, když si malou kamerou zblízka filmuje skupinu lidí postávajících na chodbě Městského soudu v Praze kolem vydavatele studentského časopisu Babylon Petra Placáka. Kvůli němu to dnes v rozlehlém justičním paláci pořádně vře. Zdejší senát totiž právě projednává třiadvacet let starý případ, kdy na jedné straně stojí bývalý disident Placák a na druhé trojice bývalých příslušníků StB, kteří ho v létě 1989 unesli z Prahy a pro výstrahu a zastrašení zmlátili v křivoklátských lesích.

„Jde o politický lynč. Jsem v komunistické straně, takže jsem se přišel zastat šikanovaných kolegů,“ říká muž s kamerou. Své jméno ale tají: „Co je vám do toho,“ obrací místo odpovědi kameru proti tazateli. Pak se otevírají dveře sálu a on vplouvá dovnitř. Proces může začít.

To snad není možné

Tři minuty poté, co justiční stráž začne pouštět dovnitř, je sál napěchovaný po strop. Brzy vychází najevo, že pro tolik návštěvníků je v sále málo židlí, a soudce Jaroslav Cihlář všechny přihlížející bez místa vykazuje ven. „Pane předsedo, vaší povinností je umožnit všem, kdo o to mají zájem, přelíčení sledovat. Třeba i kdyby to mělo být vestoje,“ protestuje proti tomu jeden z diváků. Šéf trojčlenného senátu Cihlář je však nekompromisní: „Kdo nesedí, musí pryč.“ Zhruba dvacet lidí pak pomalým krokem a jen velmi neochotně odchází. Soudce Cihlář se mezitím obrací na advokáty obžalovaných příslušníků StB a ptá se jich, proč místa vedle nich zůstala prázdná a proč ani jeden z jejich klientů k hlavnímu přelíčení nedorazil.

„Nepodařilo se mi telefonicky se s ním spojit a sdělit mu, že dnes bude soud. Nevím, kde je,“ říká klidným hlasem advokát Antonína Prchala, muže, který velel posádce auta, jež Placáka před třiadvaceti lety unesla za Prahu a zmláceného nechala bez dokladů a bez peněz na opuštěném místě ve snaze odradit ho od organizace dalších protirežimních demonstrací (viz rámeček).

„Nezastihla jsem ho.“ „Nebyl dostupný.“ Opakují další dva advokáti Prchalových kolegů Ladislava Irovského a Petra Vrbického. Sálem to silně zašumí. „To snad není možné, co si dovolují,“ špitne někdo spontánně v publiku. V ten samý moment se Prchalův syn, který dosud pozoroval dění z první řady s nezúčastněným výrazem na tváři, poprvé usměje.

Nic jim neříkej

I když by soudce Cihlář mohl jednání odročit a předvolat obžalované k veřejné výpovědi znovu, tentokrát ovšem úředně, a nikoli přes advokáty, rozhoduje se k nečekanému kroku: líčení rovnou ukončuje a nařizuje lidem odejít s tím, že „kvůli nepřítomnosti obžalovaných padne verdikt v neveřejném jednání“. Placákův advokát sice namítá, že ve veřejném zájmu je dál pokračovat v otevřeném procesu, protože jedině otevřené jednání by mohlo přinést katarzi v podobě konfrontace s těmi, kdo Placáka měli zbít. Námitka však není přijata.

„A mohl by se o vašem postupu poradit celý senát, zda s ním souhlasí?“ zkouší to ještě jednou právní zástupce oběti. Je to reakce na skutečnost, že šéf senátu se o svém „ne“ veřejnému projednávání nijak neradil ani s jedním ze dvou přísedících. „Právě jsme se poradili,“ dívá se soudce Cihlář na své dva spolupracovníky a ti souhlasně kývají hlavu. „Dál o tom polemizovat nebudu. Tak jsem rozhodl a tím to skončilo,“ vykazuje soudce publikum. Zatímco v táboře Placákových přátel je cítit viditelné rozčarování, několik stoupenců obžalovaných si vzájemně gratuluje a společně odcházejí. „Nic mu neříkej,“ okřikuje Prchalův syn jednoho ze svých kamarádů, člena Komunistického svazu mládeže, který se právě pustil do hovoru s novinářem.

„Posledních dvacet let za nic nestojí. Teď jdeme nahoru my a my to změníme,“ prohlašuje mladý muž. Jak, to už ale nedodává, protože po Prchalových slovech hovor ukončuje a spolu s ostatními kolegy opouští budovu soudu. Krátce po nich pak po chodbě rychlým krokem do své kanceláře odchází i soudce Cihlář. Vynést rozsudek mu po odchodu veřejnosti ze sálu trvalo necelých patnáct minut. „Verdikt nepovím,“ odráží soudce novinářské dotazy, jak rozhodl.

Soudce jen sděluje, že nyní, během krátké doby, všechny strany s verdiktem obešle a pak prý bude připravený se o něm bavit. „A co mám říct svojí dceři, kterou jsem sem dnes vzala ze školy, aby měla možnost slyšet, v čem jsme tenkrát žili? Místo aby víc pochopila dobu, odnáší si pocit, že justice nehledá spravedlnost a tím, kdo dnes prohrál, je někdejší oběť,“ zastupuje šéfovi senátu těsně před jeho kanceláří cestu jedna z přihlížejících. „Řekněte jí, ať si počká,“ odpovídá soudce Cihlář a zavírá za sebou dveře. 

Výchova dětí v čechách

Pro pětadvacetiletého Petra Placáka to tenkrát nebyla novinka. Jako zakladatel Českých dětí, opozičního, recesisticky laděného spolku kladoucího si za cíl protestovat formou různých happeningů proti komunistickému režimu, se účastnil řady demonstrací a na jednu takovou mířil i v létě roku 1989. Sraz byl ve Stromovce, kde chtěl Placák spolu s dalšími účastníky vyjádřit nesouhlas s nesmyslným kácením zdejších stromů a vyzvat komunisty, aby přestali perzekvovat lidi za svobodné vyjadřování názorů.

Ten den ale Placák na demonstraci nevystoupil. Když na ni dorazil, za jeho zády najednou zastavilo auto a několik mužů v civilu pod vedením Antonína Prchala jej naložilo, aby ho z něj za Berounem vyhodili a zbili. Soudy se případem po roce 1989 opakovaně zabývaly, verdikt však padl poprvé až letos v květnu (věc se dlouho vyšetřovala hodně formálně). Obvodní soud pro Prahu 7 uznal Prchala vinným a odsoudil jej na rok a půl do vězení, jeho dva kolegy pak na jeden rok, v dalším případě padla podmínka. Proti verdiktu se všichni odsouzení odvolali, a proto ho začal řešit městský soud. I když nyní rozhodl, zatím není jasné jak.