Dokonalejší než vzor

Před pár týdny prosáklo na veřejnost, že si Národní galerie brousí zuby na Galerii Rudolfinum. Není divu. Instituci se daří produkovat (nejen) na naše poměry mimořádně atraktivní program: letos se tady představili zakladatelé konceptuální fotografie manželé Becherovi, význačné postavy videoartu jako Douglas Gordon, Bruce Nauman či Bill Viola, populární proud umění tu zastupovala přehlídka komerčního fotografa Davida LaChapella. Tým Rudolfina je schopný do Česka pravidelně vozit velká jména a podobná dovednost Národní galerii fatálně schází.

Ministerstvo kultury plán na sloučení dementovalo. A Rudolfinum to může oslavit novým příspěvkem k debatě o možnostech zdejších galerií otevírat se světu. Pod názvem Beyond Reality prezentuje výkvět britské malby se jmény jako Keith Tyson, Jake a Dinos Chapmanovi či Damien Hirst.

Pod minometnou palbou

Důraz na známé tváře nepřináší Rudolfinu jen obdiv. Jeho tendence nelovit v neznámých vodách dorůstající rybky, ale spíše si na oblíbených místech počkat až na macaté kusy je znát už léta. Nicméně od loňského projektu Decadence now!, který se soustředil na šokantní výtvarné projevy, se může leckomu zdát, že to ředitel Petr Nedoma se vstřícností k publiku přehání. A s rozpaky je přijímána i výstava Beyond Reality. Důvodem je forma představovaných děl: jde totiž o realistické malby na plátně.

Malba má v Česku pověst čehosi akademického, archaického, měšťáckého, podbízivého, zkrátka odsouzeníhodného. Dobře si je toho vědomá i teoretička Milena Slavická, která výstavu vymyslela. V katalogu píše o „těžkých minometných zásazích“, které malbu postihly nejen u nás, ale všude po světě. S jednou výjimkou – tou je právě Anglie. Ne že by závěsný obraz byl tím, čím dýchá Londýn roku 2012. Ale země nikdy neudělala za malbou tlustou čáru. Není to médium, k němuž by se a priori přistupovalo s despektem, běžně se vystavuje i v progresivních síních.

O větší otevřenosti Britů svědčí i příklad jediného českého autora zastoupeného na Beyond Reality. Hynek Martinec vystudoval pražskou AVU v ateliéru Zdeňka Berana. Jeho studenti si vždy libovali v nápodobě starých mistrů, čili jeho absolvování znamenalo automaticky zákaz vstupu do nejvyšších pater českého umění: teoretici, kritici i galeristé „beranovce“ nikdy neměli rádi, i ty největší talenty považovali za řemeslníky. Martinec se tedy odstěhoval do Londýna a v roce 2007 vyhrál s hyperrealistickým portrétem přítelkyně Zuzany malířskou soutěž National Portrait Gallery. Od té doby na britské scéně vystavuje a prodává.

Měsíce nad Zuzanou

Martincovy obrazy vznikají týdny a měsíce, kdy podle fotografické předlohy maluje kaž-
dý vlas, řasu a pór z tváře své Zuzany. Autorskou licencí je přenášení dívky do jiných časů. V Praze Martinec ukazuje, jak by Zuzana vypadala v roce 1854: za předlohu mu stála její ambrotypie, fotografická technika rozšířená v polovině předminulého století.

Byť jde o přehlídku realistické malby, skutečnost v Rudolfinu upravují či prozkoumávají všichni. Keith Tyson diváka nechá pátrat, zda jím vyvedené mraky pocházejí z výbuchu nad Hirošimou, padajících věží WTC či hořících motorů Challengeru. Bratři Chapmanové nás přimějí rozkódovávat, co z historických portrétů je jejich dílem a co původní malbou, kterou koupili ve starožitnictví. Obdobná otázka se nabízí u Dami-
ena Hirsta a precizního záznamu operace jeho družky Maii: není známo, že by se někdy věnoval figurální malbě, i na své proslulé abstraktní kompozice z puntíků si najímá pomocníky. Ben Johnson problémy se zachycením přesných tvarů vyřešil tím, že vymyslel techniku, kdy je barva nanášena na plátno v tak bezchybném dávkování, že obraz je vlastně dokonalejší než vzor, za nějž mu slouží třeba dílo renesančního mistra.

Škarohlídi namítnou, proč si malíři místo štětce raději nevezmou fotoaparát. Jenže to by se dalo radit fotografovi, aby si vzal kameru – a kameramanovi, aby sáhl po 3D tiskárně. Je to stejně nesmyslná výtka, jako když se konzervativní hlavy zamýšlejí, proč se konceptualisté intuitivně mapující mezilidské vztahy nevěnují sociologickému výzkumu. Každý výtvarník používá svůj vyjadřovací prostředek; smysl má debatovat o tom, jak inspirativně s ním zachází. Beyond Reality není přehlídkou tradicionalistů, ale děl, která tradici nově interpretují. Někdy se to jejich autorům daří skvěle, jindy trochu šlápnou vedle. Přesně to se dá říci o celém programu Galerie Rudolfinum.