Muž jako evoluční inovace?

Otazník v titulu poslední knihy Stanislava Komárka Muž jako evoluční inovace?, kterým hlavní myšlenku eseje uvádí v pochybnost, je případný. Jak totiž vnímat muže jako evoluční vylepšení a pozitivní novinku, když je objevitelem penicilinu, právního státu nebo teorie přírodního výběru, ale také strůjcem válek, genocid a vynálezcem atomové zbraně? Nebyla by nakonec pro člověka vhodnější nějaká forma hermafroditismu nebo rozmnožování partenogenezí, jako je tomu třeba u mšic? Možná už se něco takového děje. Euroamerická společnost zažívá krizi maskulinity – vlastnosti mužského a ženského pohlaví se mixují, z mužských rolí se vytrácejí tradiční prvky spolu s tím, jak mizí mužské funkce bojovníka, vůdce klanu nebo těžkého manuálního pracovníka. K tomu přistupuje i plíživá infantilizace, kterou euroamerická společnost prochází  (podle Komárka jsme ve stadiu prohlubující se permanentní juvenility).

Ženy však od mužů stále čekají i tradiční vlastnosti, jako jsou ochrana, statečnost, čest, zkrátka to, co nazýváme mužným chováním. Komárek jako filozof a biolog proto dumá nad tím, co mužství definuje, jaká je jeho biologická podmíněnost a životní strategie a jak se to vše v čase proměňovalo. Jeho závěry jsou temné. Dovedli jsme myšlenku rovnosti pohlaví do krajnosti, popřeli jsme přirozené rozdíly, včetně z nich vyplývajících tradičních vztahů a dělby práce, jež se utvářely tisíce let. Důsledkem je postupné „vyhasínání“ rozmnožování, které vede k nevědomému „parabuddhistickému vyvanutí“ euroamerické civilizace.

Stanislav Komárek si svým ironickým nadhledem, schopností vtipného příměru, slovních hříček a paralel už vydobyl pozici intelektuála-provokatéra. V této knize by někoho mohla popudit už její základní teze: evoluční inovací spojenou s muži má být homoerotická vazba, jakési „emoční zesíťování“, které jim – na rozdíl od jiných primátů – umožňuje kolektivní lov, válčení a v pozdějších civilizačních fázích i kolektivně organizované intelektuální činnosti (od mudrování kolem ohňů a hospodských stolů přes bádání na univerzitách až po tvorbu zákonů v parlamentech). Pod homoerotickou vazbou si nemáme představovat nic sexuálního, naopak jakmile se v mužské societě (armáda, kláštery) tyto vazby a interakce promění v tělesné, kolektivy se hroutí. Komárek ale nevysvětluje, proč charakterizovat tyto psychické vazby tak určujícím a omezujícím pojmem. V armádní buzeraci lze jistě spatřovat sadomasochistické projevy a objímání fotbalistů po vstřelení branky a výměna jejich propocených triček působí nejen homoeroticky, ale i bizarně fetišisticky a homosexuálně. Tím však ještě homoerotické emoce nemusí být základním a určujícím pojivem blízkého vztahu mezi muži.

Druhá dráždivá teze spočívá v tvrzení, že stát jako někdejší forma Vaterlandu se proměnila v ochranitelský Muterland, na nějž přenášíme stále více své odpovědnosti, což je důsledkem i příčinou úpadku maskulinity. Komárek se vyslovuje proti umělým kvótám pro počty žen v parlamentu, proti politické korektnosti a radikálnímu feminismu, v němž vidí ideologii podobnou eugenice (s umírněným feminismem souhlasí). Všechny tyto „sociální aktivismy“ podle něj posilují úpadek maskulinity i feminity. Přirozené rozdíly pohlaví se tím popírají, v důsledku mizí tradiční dělba práce a s ní i tradiční manželství, „z rozmnožování se stává privátní rozmar stojící v cestě seberealizaci a konzumu“, „pokud všichni workoholicky pracujeme, společnost pomalu mizí“.

Dráždivost Komárkova textu spočívá v tom, že z tohoto pronikavého postřehu vyvozuje jen negativní závěry, přičemž hlavním argumentem je mu demografický pokles. Co když ale nejsme svědky vyvanutí euroamerické civilizace, ale fáze chaotické proměny, která s sebou kromě jednoznačných pozitiv – jako je hlasovací právo pro ženy nebo připuštění žen na univerzity – přirozeně nese i ambivalentní hledání nových typů mezilidských vztahů a uspořádání rodiny? Výsledkem může být jiná, třeba i solidárnější forma společnosti. Pro Komárka je sociální stát ztělesněním Muterlandu. Možná je však právě v tomto společenském zřízení řešení. Mužům i ženám se tu v ideálním případě dostává stejných šancí, díky podpoře ve fázi rodičovství se oba rodiče mohou střídavě seberealizovat i věnovat potomkům a přitom se nepotýkat s radikálním propadem rodinného rozpočtu a volbou „buď, anebo“ (uvázaný/á u plotny, nebo úspěšný/á manažer/ka).

Přes všechny námitky platí, že s málokým je taková radost se přít a málokdo k tomu provokuje s takovým vtipem a erudicí jako Stanislav Komárek.

Stanislav Komárek: Muž jako evoluční inovace?
Academia, 262 stran