Nepřestávej agitovat

Každý z amerických prezidentských kandidátů vynaloží letos zhruba miliardu dolarů na to, aby přesvědčil co největší počet svých příznivců přijít k volbám. Volební účast totiž rozhodne o budoucím prezidentovi USA více než cokoli jiného. Vyburcovat lidi přijít k volebním urnám je hlavním úkolem dobrovolníků, kteří „bojují“ dům od domu, ulici od ulice.

Americká prezidentská kampaň rozhoduje o nejmocnějším muži planety, proto samozřejmě přitahuje i pozornost novinářů v Evropě, Asii a jinde na světě.  Pokusy získat informace, proniknout do víru kampaně, nebo dokonce do blízkosti samotných kandidátů ale narážejí na jednu železnou zásadu: i poslední americké noviny z malého města jsou tady důležitější než ta největšíevropská média. To každý zahraniční novinář pozná hned při prvním pokusu získat informace. 

Demokraté a republikáni sice mají ve Washingtonu poblíž budovy Kongresu svá sídla (poměrně skromná, nutno dodat), při jejich návštěvě ale zájemce uvízne hned na vrátnici. V lepším případě tam dostane vizitku (u republikánů), v horším na papírku rukou napsaný telefon (u demokratů) na tisková oddělení. Tam hlas pouze sděluje – napište e-mail s požadavkem. Na ten ovšem nikdy nikdo neodpoví. Stejné je to pak s tiskovými mluvčími kampaní v jednotlivých amerických státech. „Ozvu se, až bude nějaká akce určená zahraničním médiím,“ říká do telefonu Caroline Barentonová z týmu Demokratické strany pro Virginii. Proč se ani po třech dnech neozvala? „Zatím nic nebylo,“ sděluje a zavěšuje telefon. 

Ve snaze americké volební kampani porozumět udělal proto reportér Respektu asi jedinou věc, která v té situaci šla udělat – přestal při návštěvách stranických kanceláří říkat, že je novinář. Od té chvíle byla náruč lokálních koordinátorů  kampaní otevřená. „A nevadí, že žiju trvale v Evropě?“ míří opatrná otázka na koordinátora dobrovolníků u republikánů v Arlingtonu ve Virginii, když už sahá po formuláři na zapsání přesného termínu účasti na kampani. „Vůbec to nevadí, jsme rádi, že nám chcete pomoct,“ říká koordinátor jménem Ted a dává vybrat ze dvou tradičních stylů přesvědčování. „Chcete telefonovat, nebo klepat na dveře?“Stejně nadšeně reagují o něco později u demokratů. Žádné otázky, žádný problém, že chce v kampani pomáhat cizinec. Jen radost z projeveného zájmu.

Když pak o dva dny později reportér Respektu přichází v sobotu ráno ve smluvený čas k demokratům do jejich kanceláře v jednom z okrsků ve Virginii, čekají tam už na něj desky. V nich je asi čtyřicet adres v nedaleké kolonii řadových domků. U každé jsou rozepsaná jména, vedle nich věk, pohlaví, telefon, e-mail. K tomu přesná mapička lokality a dále pokyny, co dělat. Po otevření dveří musí padnout otázka: Podpoříte Baracka Obamu ve volbách? Pokud ano, přijdete určitě volit? A kdy – ráno, v poledne, navečer? A jaká témata vás nejvíc zajímají? Tuhle „pozitivní“ část má završit dotaz, jestli by dotyčný nechtěl sám pomáhat jako dobrovolník.

Když se respondent prohlásí za nerozhodnutého, má nastoupit přesvědčování, v němž mají pomoci opět desky, přesněji řečeno několik sešitých papírů s proobamovskými argumenty. Kolik středostavovské rodiny ušetřily na krácení daní, kolik jim prezident zachránil pracovních míst, kolik ušetří díky novému zdravotnímu pojištění, jak odvelel vojáky z Iráku a zabil bin Ládina… „Pokud řeknou, že chtějí volit Romneyho, tak se nezdržujte a běžte dál,“ nabádá koordinátor, starší muž ve svetru představující se jako Allan. Školení trvá méně než pět minut. „Nějaké otázky? Ne? Tak hodně štěstí,“ přeje Allan novému dobrovolníkovi a ten se vydává do přidělených ulic s cihlovými řadovkami. 

Hned první zvonění na dveře brnká na strunu nervozity: zvenku není slyšet zvuk zvonku. Zvoní to vůbec? Nikdo neotevírá – takže radši ťukat, nebo rovnou bušit? Konečně se pohne záclona a ze dveří vychází čtyřicetiletá Indka. „Budu volit Obamu, půjdu k volbám hned ráno. Co mě nejvíc zajímá? Asi ekonomika, nebo vlastně všechno…“ Odpovědi jsou rychlé, už to chce mít za sebou. „Dcera není doma, ale má to samé,“ říká žena a před zavřením dveří ještě pootočí hlavu: „A kdo vlastně jste?“ Sdělení „pracuji pro Obamovu kampaň“ ji uspokojuje a zavírá dveře. Vše je zapsáno do formuláře a jde se dál.