Na zájezdu s Fischerem

Mezi kandidáty na novou hlavu státu je považován za favorita. A potvrzují to i průzkumy, v nichž sbírá stále více bodů. I proto se kolem Jana Fischera točí ze všech prezidentských uchazečů největší pozornost médií. Stejně tak tomu bylo i v případě jeho nedávné cesty po USA, která tvořila vrchol zahraničněpolitické části jeho kampaně. Její monitorování ale pro Fischera prováděli novináři, které si pro tento účel speciálně zaplatil – a nikomu o tom nic neřekl. Čímž připravil zbytek veřejnosti o šanci rozpoznat, jak nezávisle, či naopak zcela účelově vzniká obraz favorita prezidentské volby.

Skrytý úspěch

Když Jan Fischer dosedl před měsícem opět na Letišti Václava Havla, nemohl si stěžovat. Pětidenní cesta do Washingtonu a New Yorku totiž z jeho pohledu dopadla skvěle. Vzhledem k tomu, že právě vrcholila alkoholová krize, novináři ten poslední zářijový týden upírali svůj zájem na její co nejpodrobnější pokrytí a prezidentský souboj šel na chvíli stranou. Ne však pro Jana Fi­schera. Ten totiž 21. září jako jediný hradní uchazeč bariéru výrazně prolomil a připomenul se voličům rovnou z titulní stránky druhého nejčtenějšího deníku Právo.

Zde vyšel jako hlavní fotografie dne jeho portrét z jednání s bývalým americkým ministrem zahraničí Henrym Kissingerem, doprovázený článkem o Fischerově americké misi. Šlo o propagační žurnalistiku, na kterou už tady dávno nejsme zvyklí: Fischer je zde s pomocí frází vylíčen jako politik, který je schopen navázat kontakty s důležitými členy administrativy klíčového spojence Česka.

Nejen s již zmiňovaným Kissingerem, ale i bývalým prezidentským kandidátem za republikány Johnem McCainem, jenž, jak se dozvěděli čtenáři Práva, zároveň přislíbil zúčastnit se Fischerovy případné prezidentské inaugurace. A stejný obraz Jana Fischera dostali i čtenáři časopisu Týden (jehož redaktor Martin Valeš a novinář Práva Jiří Ovčáček Fischera za oceán doprovázeli).

Zahraniční zpravodajové v demokratickém světě běžně jezdí s prezidenty na důležité zahraniční návštěvy. Fischerova návštěva USA je ale zcela mimo tyto obyčeje: její aktér není prezident, nejel jednat o žádných otázkách týkajících se státní politiky a oproti běžné praxi novinářům platil celou cestu včetně letenek a ubytování. V případě každého zpravodaje šlo zhruba o sedmdesátitisícovou částku, kterou Fischer hradil ze sponzorských darů, jež až dosud vybral na podporu své kampaně.

Slovo do středu

Jan Fischer sice ve všech průzkumech jasně vede před druhým Milošem Zemanem, jeho voličská základna je však podle sociologů nestabilní. Často jde o velmi nestálé voliče, kteří ho v nabídce berou jako nejmenší zlo, zároveň jsou ale – když je náhodou zaujme některý z dalších kandidátů – schopní velmi rychle přejít k němu. Aby proto Fischer v prezidentském klání uspěl, potřebuje své sympatizanty opakovaně utvrzovat o svých politických dovednostech a zároveň získávat nové hlasy.

A právě americkou cestu jeho tým vyhodnotil jako ideální příležitost pro zpevnění a rozšíření elektorátu a zvýšení šancí na Hrad. Tím, že vybraným novinářům uhradil veškeré náklady, si přitom mohl dopředu pojistit jejich vstřícné referování, k čemuž následně skutečně došlo. Protože pod žádným článkem nebylo napsané, že jeho autoři s Fischerem cestují na jeho konto, konzumovali méně pozorní čtenáři sdělení jako výsledek nezávislé novinářské práce a mohli ho tak přijmout jako skutečnost.

Fischer dnes říká, že důvodem placení novinářů nebylo budovat si pozitivní obraz. „Nepovažoval jsem to za nějaké PR. Měl jsem ale za to, že to je cesta, která si zaslouží mediální pokrytí. Považoval jsem ji za významnou nejen pro sebe, ale i pro českého čtenáře, protože jim zprostředkovala kontakty s lidmi, se kterými se český politik každý den nemá příležitost sejít. Chtěl jsem, aby o tom bylo svědectví,“ hájí Fischer.

To, že zároveň nepostupoval transparentně a na svých stránkách nikde nezveřejnil, že cestu novinářům platí (na svém transparentním účtu vykázal jen souhrnnou sumu za jeho několikačlenný tým a žurnalistický doprovod), pak vysvětluje jako normální věc. „Nenapadlo nás, že by mohl být problém, že tuto informaci nevyvěsíme,“ říká Fischer. K výběru Práva a Týdne přistoupil prý proto, že kvalitně pokrývají zahraničněpolitickou agendu. Právo, které ho doprovázelo, je teď každopádně pro Fischera zároveň hodně důležitý list.

Na rozdíl od nejvážnějšího vyzývatele Zemana se mu totiž stále nedaří oslovit dostatek středolevých voličů, kteří by mohli rozhodnout o jeho prvenství. Právě tahle skupina přitom tvoří hlavní jádro čtenářů Práva. Sázka na něj proto mohla být pro Fischera cestou, jak je co nejefektivněji získat, aniž by to však musel dělat prostřednictvím inzerátů, které se co do důvěryhodnosti mohou jen těžko srovnávat s – alespoň na pohled – nezávislým redakčním materiálem.

Faktem také je, že na Týden i Právo má rovněž vliv Fischerův mediální poradce Jaromír Soukup, který první titul vlastní a druhý je na něm existenčně závislý, protože do něj podnikatel přes svoji mediální agenturu Médea dodává reklamu. Od letošního ledna do září zprostředkovala Médea z jedenácti zdejších deníků Právu čtvrté největší množství inzerátů, v ceníkových cenách za zhruba osmdesát milionů korun. Nabízí se proto podezření, zda Soukup Fischerovi nepomohl zprostředkovat dohodu o mediálním pokrytí jeho návštěvy USA právě v Týdnu a Právu, pro něž by – kdyby takový požadavek přišel – nebylo vůbec jednoduché ho odmítnout.

„Tato cesta ani na vteřinu nesouvisela s panem Soukupem,“ tvrdí Fischer. „K takto neuvěřitelné konstrukci těžko něco říct,“ doplňuje Soukup. Byl to přitom právě Soukup, kdo v minulosti opakovaně propojoval svůj byznys s politickými ambicemi. V roce 2006 dal zeleným na předvolební kampaň patnáct milionů a získal od nich pozici vlivného náměstka na ministerstvu školství; o něco později se pak svázal s ČSSD, jíž poskytl výrazné množstevní slevy na politickou reklamu a požadoval místo na politické kandidátce pro svého člověka.

Jen blázen by nekývl

Nejen vztah mezi politiky a byznysmeny, ale i mezi novináři a politiky je v Česku hodně rozvolněný a má nejasné hranice. A to samé platí i pro finanční závislost na politicích od přijímání různých darů po proplácení hotelového ubytování při zahraničních cestách. Zatímco sice novináři s oficiálními vládními představiteli běžně létají do zahraničí, protože logicky kontrolují jejich práci pro stát, aniž by to někdo víc řešil, s uchazeči o nějakou politickou funkci je to komplikovanější. Tady totiž není jasný důvod, proč by měli novinářům například platit letadlo, když jde zatím o cosi jako jejich privátní cestu.

V případě, že jde jako u Fischerovy návštěvy USA o neveřejnou informaci, se pak navíc reportér dostává do role, kdy ho tím politik může kdykoli kompromitovat a požadovat po něm v budoucnu za zachování mlčení další pozitivní psaní. I proto si v řadě zemí s hlubší tradicí nezávislého tisku novináři v tomhle směru drží od politiků i prezidentských kandidátů většíodstup, a když s nimi někam jedou, hradí si náklady spíše sami. U Fischerovy cesty to však bylo právě naopak.

Když jeho kancelář nabídla novinářům, že vše půjde na její náklady, redakce na to bez většího váhání kývly. Podle šéfredaktora Práva Zdeňka Porybného především proto, že si cestu vyhodnotili jako „čtenářsky zajímavou“ (novináři Týdne odmítli okolnosti, za nichž absolvovali Fischerovu cestu, komentovat). To, že by si výjezd zaplatili sami, aby to neohrozilo jejich nezávislost, přitom Porybný neřešil a nic neetického v tom nevidí. „Když to bylo zadarmo, byl bych blázen, kdybych na to nekývl,“ říká. Co přesně bylo ale na Fischerově cestě tak zajímavého, že bylo nutné na ni posílat za jeho peníze reportéra, už neupřesňuje.

A podobně mluví i redaktor Ovčáček. „Stejně jsem byl před časem na zahraniční cestě s Milošem Zemanem, kterou zčásti také hradil on. Politici mi nijak neříkají, co by v článku chtěli mít, takže v tom problém nevidím,“ hájí se. Jak v případě Zemana, tak Fischera přitom Ovčáček vždy publikoval propagační články, které politiky ukazovaly v jednoznačně dobrém světle. A právě o to jde. Podle mediálního experta Karla Hvížďaly totiž jakákoli finanční závislost na politikovi novináře automaticky svádí spíše ke kladnému vykreslení svého donátora.

„Jde o závazek za to, že politik novináři umožnil dostat se někam, kam by se jinak zřejmě nedostal. Těžko si představit, že pak o někom budete psát kriticky, když vám platí hotel,“ říká Hvížďala. Právě proto by takovou placenou nabídku, kdyby přišla, například neakceptoval největší český deník MF DNES. „Čtenáři by mohli začít pochybovat, že se v jejich prospěch snažíme přinést kvalitní informace,“ říká šéfredaktor MF DNES Robert Čásenský. „To by přitom mohlo zásadně ohrozit naši důvěryhodnost.“