Probouzím se a chvíli čekám. Čekám, až si vzpomenu, kde to jsem, a až se probudí a rozhádají všechny mé myšlenky. Lodičky, koktejlové šaty a dva bláznící budíky. Aha, důležitý den. Ustaluji svůj rozmazaný myšlenkový obraz, své fyzično vtěsnávám do reprezentativního oděvu a po cestě pro Mykolu Rjabčuka, delegáta na olbřímí konferenci Forum 2000, uzávorkovávám všechno, nad čím dneska nebudu mít čas přemýšlet. Profesionálním krokem mladé intelektuálky mířící na sympozium světových elit se vydávám špatným směrem a ke všemu si ještě uvědomuji, že jsem se zapomněla nasnídat. No co, myšlenky jíst nepotřebují a i to, co jim poskytuje prostor pro jejich setkávání a hádání, chvíli bez jídla přežije.
Luxusní vůz je přistaven, dokonalé uvítání připraveno. Good morning, it‘s an honor to meet you. Otevřít dveře od vozu, nasednout do jiných a během jízdy sladit itinerář. Schůzka na ministerstvu, panel, několik interview, galavečeře. Udržovat rozhovor na úrovni, ukázat ochrance asistentskou visačku a zavést delegáta VIP vchodem do Žofína. Je trochu paradoxní, kolik poct a výsad se tu poskytuje obyčejnému člověku, jehož opoziční eseje doma na Ukrajině čte jen hrstka lidí a z něhož VIP vytvořila až četná pozvání na zahraniční konference a Evropany předstíraný zájem o ukrajinskou politiku. Cítíme to oba, ale hře se nebráníme. Proč by koneckonců musely být elitotvornými jen funkce a tituly? Proč by se červený koberec neměl chystat elitním myšlenkám, respektive těm, kteří je shodou okolností hostí?
Delegáti společně snídají, asistenti svorně postávají u švédských stolů a uždibují. Ne že bychom jíst nemohli, jen to většina z nás ještě neumí s takovou ležérností a hltavou rychlostí jako elity. Do cinkotu příborů chorvatská ministryně zahraničí pronáší řeč o nutnosti najít zodpovědnost a odhodlání v sobě samém a povinnosti elit zachránit upadající svět. Nikdo se sice od omelety nezvedá a nevyráží do ulic bojovat za svobodu a spravedlnost, nicméně myšlenka byla zformována a snad se alespoň některým přidala do toho chaosu, co v hlavě mají. Máme.
Namátkou si vybírám jednu z nabízených myšlenkových orgií a vyrážím do Forum Hall. Před vstupem se několik příslušníků veřejnosti baví o zbytečnosti konferencí. Nezastavuji se, tuto otázku už jsem přeřadila do škatulky „zatím vyřešeno“ (přihrádku „vyřešeno“ jsem kdysi vyškrtla, bránila mi v přehodnocování názorů a naslouchání ostatním). Konference smysl mají, stejně jako náhodná setkání ve vlaku, partnerské vztahy nebo hollywoodské filmy. Jakékoli médium pro šíření myšlenek je potřebné, protože každý máme jinak nastavené receptory. Ty moje teď hlásí přetlak na vstupu, takže si raději zapisuji. Zamyslím se později.
Oběd si v restauraci přecpané hladovými myšlenkami lovím ve spěchu. Kdo nespěchá, nejí. Tohle základní pravidlo konferencí zná každý, dokonce i ten nejnepraktičtější intelektuál. Odpoledne pak trávím v tiskovém centru, kde pan Rjabčuk poskytuje jeden rozhovor za druhým. A zatímco delegáti novinářům předávají hluboké pravdy a poučené analytické postřehy, my asistenti si předáváme lidské příběhy o nerudném bývalém prezidentu Nigérie nebo panovačné tchyni Garryho Kasparova. Těžko říci, co z toho je zajímavější. Těžko odhadnout, co z toho je relevantnější pro budoucnost světa. Ideje, nebo nálady?
Nekonečné čekání v tiskovém centru končí naneštěstí až po coffee breaku, takže koláčky už nejsou. Dokonce ani ve VIP salonku nezbylo nic kromě delegátů schovávajících se před potenciálními rozvraceči jejich křehké rovnováhy. Nevadí. Ještě mě čeká několik nášupů myšlenek a naštěstí i dlouhý osamělý večer, během kterého se mi snad podaří alespoň část z nich strávit a zesystematizovat. Zákon entropie je ale neúprosný, a tak doufám, že mě někdy pozvou na konferenci a já budu donucena vybrat si, apoštolem které myšlenky se chci stát.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
