Bond. Skutečný Bond

V davu na party po slavnostní pražské premiéře nejnovější, třiadvacáté bondovky Skyfall se dobře oblečený muž ptá krásné dívky: „Jak se ti to líbilo?“  Dotázaná slastně přivře oči, lehce poklesne v kolenou a vydechne: „Strašně moc, bylo to úžasný!“

Přestože k přepjaté reakci mohl přispět okázalý luxus oděvů a vůbec veškerá honosnost akce, dal se očekávat spíš lehký koketní úsměv ve stylu „Ale jo, byla to zábava“. A za ním myšlenkový proces „Vy kluci tohle prostě potřebujete, co se dá s vámi dělat“. Namísto toho se však živé zosobnění Bond girl oddalo vzpomínce na požitek, že se právě setkala s hlubokým uměleckým dílem, jež ji niterně zasáhlo.

Kdo by to byl řekl do Jamese Bonda, do toho šovinistického dinosaura, který se k druhému pohlaví chová se stejně užitkovým zájmem jako k technickým hračkám. Z přežilého hrdiny, který zajímal hlavně muže, již skrz něj mohli snít o vyšším společenském statusu a sexuálním magnetismu, se stal trpící, ale citlivý ranař. Svou fyzičkou imponuje teenagerům a dál přitahuje ženy – ale nikoli už svou nezranitelností.

Od seladonů k seladonům

Když v šedesátých letech bondovky začínaly, filmoví kritici o nich psali jako o zábavě tak hloupé a prázdné, že ani nemá smysl ji analyzovat. „Kdyby nějaký režisér bondovek byl tak schopný jako Alfred Hitchcock, nemuseli bychom sledovat stupidní špionážní propagandu Srdečné pozdravy z Ruska, ale užívat si dokonalý thriller jako Na sever severozápadnílinkou,“ napsal se značným opovržením v knize o Hitchcockovi zasloužilý kritik Robin Wood. Zabývat se seriózně tajným agentem s kódovým označením 007 si troufl až Umberto Eco v knize Případ Bond v roce 1966 – ale i zde rozebíral především romány Iana Fleminga, a nikoli filmovou sérii.

Ostatně i první dva představitelé Bonda – herci Sean Connery a George Lazenby – svou rolí pohrdali a chtěli další kariérou dokázat, že mají na víc (což se povedlo jen Connerymu). Roger Moore se k Bondovi sice i ve svých pětaosmdesáti hrdě hlásí na přednáškových turné, ale od konce sedmdesátých do poloviny osmdesátých let udělal z jeho postavy spíše komiksového klauna než akčního hrdinu, jímž by nějaký muž chtěl být.

Prvním skutečně dobrým hercem, který Bonda ztvárnil, byl shakespearovský divadelník Timothy Dalton, jenž svou vizáží a projevem dodnes ze všech ostatních nejlépe odpovídá popisu z Flemingových knih. Mírné zvážnění série za Daltona však nemělo dlouhého trvání. Kvůli problémům s autorskými právy se vše muselo restartovat. Přišel Pierce Brosnan – a zdá se, že teprve k němu se pořádně upínají vzpomínky většiny diváků a divaček. Jeho kreaci považují za kanonickou a jiný typ bondovek neuznávají. Brosnan v roce 1995 Zlatým okem navrátil Bonda zpět k seladonsko-manekýnskému stylu a „jeho“ filmy byly spíš předraženými recyklacemi dřívějších dílů.