Tajemství zazděného deníku

Buch! Další úder kladiva. Omítku jsem už měla celou rozkopanou a pomocí kladiva a dalšího nářadí jsem pronikala zdárně k cíli. Bylo mi líto poničené zdi, ale na druhou stranu – byla to kotelna. Ještě pár úderů a uviděla jsem zelený roh sešitu. Dnes už byl vybledlý, jako v khaki barvě, ale přes tu spoustu let, kdy tu byl ukryt, vypadal vlastně veskrze stejně. Opatrně jsem ho vzala do rukou, sfoukla prach a narovnala listy. Zalapala jsem po dechu a píchlo mě u srdce. Nečekala jsem, že objevení tohoto spoustu let starého předmětu mě tak hluboce zasáhne. A v tento okamžik, při pouhém pohledu na tento ošuntělý sešit z nyní už neexistujícího papírnictví na náměstí, se mi ten den vybavil, jako by to bylo včera.

„Kamilko, Kamilko, vstávej!“ Bylo teprve něco po páté, ten den jsem neměla jít do školy, tak proč mě maminka tak brzy ráno budí? Promnula jsem si ospalé oči a tázavě se na ni podívala. Odpověď přišla nečekaně rychle, pronesená s klidem, který se maminka snažila za každou cenu předstírat. „Neboj se, Kamilko, ale začala válka.“ Zůstala jsem zaražená a nechápala jsem. Pocit ospalosti mě opustil a já nevěděla, jak zareagovat. „Budeš tu celý den sama, hlavně se neboj. Já už ale musím jít do práce,“ řekla a zadívala se mi do očí. O deset minut později už bouchla vrátka a maminka spěchala na autobus. Pracovala ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda. Neměla moc náročnou práci, ale bylo mi jasné, že by raději zůstala doma se mnou, vyděšenou jedenáctiletou dcerkou.

Nemohla jsem jen tak zůstat sedět na posteli, a jako zvídavá holčička, která však není schopná porozumět tomu, co se kolem ní děje, jsem šla do kuchyně a zapnula jediné rádio, které u nás doma bylo. Trochu jsem ho vyladila a hned mě do uší praštila první zpráva. ,,Dne 21. srpna ruské tanky zastavily před Československým rozhlasem.“ V hlavě jsem cítila ještě větší zmatek. Kde je Československý rozhlas? Proč tam jsou tanky? A jsou tanky i tady u nás, v Paskově? Dostaly se i do Ostravy? A proč se tohle celé vlastně děje?

O politice jsme se doma nikdy moc nebavili, navíc mi bylo jedenáct let a vůbec jsem nevěděla, co tomu všemu předcházelo, ani co se děje teď. Musela jsem něco dělat, prostě musela! Došla jsem si pro onen zelený nepopsaný sešit s širokými mezerami mezi řádky, zesílila rádio a začala si hlášení po hlášení zapisovat každou podrobnost této události. Celý den, až do příchodu rodičů, jsem jen seděla u rádia a zaujatě psala. V rádiu byli hlasatelé taky velmi rozrušeni, taky toho moc nechápali, ale snažili se aspoň nás, občany, informovat, co se děje. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál, jestli vypukla válka, a sami hlasatelé s hrůzou čekali, kdy bude rozhlas obsazen vojáky a co bude s nimi. Reakce sovětských vojsk se nedaly předem určit a já cítila největší strach právě z onoho nevědomí, nejistoty, kdy i dospělí, ti, kdo se vyznají v politice, ti, kdo by měli vědět vše, kdy ani oni nevědí, co s námi bude.

Odpoledne přišli moji rodiče domů. Tatínek pracoval na Šachtě Paskov a vracel se vždycky unavený a ani maminka se o celé věci nechtěla moc bavit. Vzala jsem svůj zelený sešit a pyšně ho ukázala taťkovi. ,,Tati, koukej, celý den jsem si zapisovala zprávy z rádia!“ Kýžená reakce se však nedostavila, jen se na sešit podíval, otočil se zády a beze slov odešel. O pár dní později jsem ve svém psacím stole hledala zelený sešit, ale nebyl tam. Bylo mi jasné, že ho tatínek schoval nebo spálil.

Vracíme se zpět do kotelny, kde tatínek před těmi necelými 44 roky sešit zazdil. Dnes mi toto tajemství svěřil a dovolil mi zeď rozkopat a vzít si zpět svůj velký poklad. Při čtení těchto hrůzyplných řádků se mi vybavil všechen ten strach, jejž jsem zažívala, a uvědomila jsem si, že člověk, který takovou situaci nezažil, jen těžko bude věřit tomu, kolik nejistoty a hrůzy jsme museli v tyto dny prožívat. Válka sice nakonec nebyla, ale i přesto to byly ty nejhorší momenty mého života. 

(Vyprávění své maminky zaznamenala Agáta Lexová)