Kdo v zlaté struny zahrát zná

Rozpoznat báseň mezi jinými texty nebylo v předminulém století nesnadné. Žánr poezie se vyznačoval „řečí vázanou“ rytmem a rýmem, nestejně dlouhými řádky, stylistickými ozdobami a vznešeným či vzrušeným naladěním. Pravidla potvrzovaly jen nečetné výjimky, například jasnozřivé fragmenty šíleného Hölderlina, Whitmanův volný verš, Baudelairovy básně v próze. Éra modernismu tradiční konvence rozmetala a dnes poezie hovoří řečí, která je „vázaná“ především osobností a osobní poetikou autora. Básní se může stát cokoli; teprve kontext napoví, zda se vskutku jedná o poezii.

Texty Petra Mazance (67) jsou většinou vytištěny na nestejně dlouhých řádcích, jejich řeč je však docela obyčejná bez básnických ozdob a citově jsou až monotónně zklidněné. Zkušenějšímu čtenáři přitom neunikne jejich vnitřní napětí a povšimne si i nenápadné spřízněnosti s některými klasiky modernismu (Eliot, Mas­ters). K osobité poetice nedospěl autor zdůrazňováním básnických efektů, ale spíš jejich minimalistickým potlačováním: „Ony opravdu některé slepice / jsou blbé / S kočkami chvíli se zdá / že by s nimi řeč byla / ale za další chvíli / už zase ne.“

Nijak nevšedně se navenek nejeví ani Mazancův život. Bezmála celý jej prožil na venkově v podhůří Vysočiny, kde působil jako středoškolský profesor a regionální historik. Básně psal sice od mládí, občas něco vydal pro přátele vlastním nákladem, ale první knížka mu vyšla teprve před třemi lety. Do sbírky Jarní chodec (Dauphin 2009) zařadil v přísném výběru verše z let 1969–2008, jako by chtěl složit definitivní účet z celoživotní tvorby. Po dvou letech nicméně následovala druhá knížka a letos mu vychází třetí sbírka s hálkovským titulem Kdo v zlaté struny zahrát zná.

Způsobem básnění se nová knížka od předchozích příliš neliší, najdeme v ní snad jen víc ironie a jadrnějších výrazů. V její tematice se však odráží nová zkušenost vážného onemocnění, jemuž autor v posledních dvou letech čelí. Ač to zní paradoxně, její tón je možná i proto humornější. Předposledním i posledním věcem života se Mazanec věnuje odedávna, všednost u něj vždy hraničí s transcendencí a útržkovité postřehy či odposlechnuté promluvy se často týkají starých lidí, kněží, kostelů či hřbitovů. K venkovskému životu, o němž píše, náleží stáří a umírání docela přirozeně. Dokud se ho to osobně netýkalo, psal o takových jevech s veškerou vážností, když se ale sám ocitl v jejich gravitačním pásmu, dovoluje si občasné pousmání. Ač bytostný konzervativec, dospěl v jednom z oddílů knihy až na práh experimentální poezie, když „zbásnil“ (přepsal do veršů) poněkud senilní, tajuplné, avšak nadzemsky veselé promluvy téměř stoleté stařenky po mozkové mrtvici.

Poezie má u Mazance podobu drobných pozorování, prchavých pocitů, letmých ozvěn, útržkovitých záznamů zdánlivých banalit. O básnické kompetenci se tu nedá pochybovat, neboť celek knihy je vyladěn neobyčejně působivě a přesvědčivě. Nad jednotlivými texty si ale můžeme položit otázku, proč právě tenhle zážitek autor vybral z bezpočtu jiných k „zvěčnění“ v literárním textu. Neskrývají se v té jednoduchosti nějaké šifry, nějaká utajená poselství? Podle jakého klíče je však rozluštit? Něco napovědět nám mohou opět krajně věcné a lapidární postřehy z prostředí praktikujících katolíků. Mazanec je sžit s vírou natolik, že o ní nemusí nějak rozumovat, předvádět ji, poukazovat na její výsostnost či hloubku. Každá báseň je jakýmsi malým prozřením, téměř utajenou hierofanií: „Kdy bude jaro? / Až haldy sněhu na dvoře se vsáknou / nebo odtečou / až vlaštovky přilétnou / až posvěcená voda v kašničce u vchodu do kostela / nebude jenom kouskem ledu.“ Žádné symboly, žádné alegorie, pouhé symptomy. Ovšem celistvý obraz, do jakého se tyto snadno přehlédnutelné stopy v knize skládají, dává naději, že ani ten nejzanedbatelnější život v nejzapadlejších krajích světa není tak docela bezvýznamný.

Petr Mazanec: Kdo v zlaté struny zahrát zná
Dauphin, 130 stran