Sen dívky Malalaj

Letošní Nobelova cena za mír za vyvolá zřejmě podstatně méně kontroverzí, než když ji v roce 2009 dostal Barack Obama či předloni Evropská unie. Výbor v pátek oznámil, že laureáty za rok 2014 jsou Kailashe Satyarthi a Malalaj Júsufzaiová. Šedesátiletý indický aktivista obdržel cenu za dlouholetý boj za práva dětí a proti jejich vykořisťování. Sedmnáctiletá Malalaj, oceněná za osvětovou kampaň za vzdělávání dívek a žen v Pákistánu a Afghánistánu, se stala nejmladší držitelkou ceny vůbec; jako o favoritce se o ní přitom mluvilo už loni.

Od té doby, kdy o ní také Respekt psal naposledy, stihla Malalaj pokračovat ve své misi navzdory tomu, že je pořád v hledáčku Tálibánu, který se ji před dvěma lety pokusil zabít. Navštívila uprchlíky v Sýrii, setkala se s prezidentem Obamou, aby s ním promluvila o dronech nad Pákistánem, vydala knihu o svém životě a přijela do Nigérie, aby upozornila na dívky unesené povstaleckou skupinou Boko Haram. Nemluvě o milionech na vzdělávání, které se jejímu fondu povedlo vybrat. 

„I přes své mládí Malalaj Júsufzajová již několik let bojuje za právo dívek na vzdělání a ukazuje, že i děti a mladí lidé mohou přispět ke zlepšení své vlastní situace. Ona sama to udělala za velmi nebezpečných okolností. Prostřednictvím svého hrdinného boje se stala vůdčí bojovnicí za právo dívek na vzdělání,“ stojí ve zdůvodnění ceny. U příležitosti udělení Nobelovy ceny míru odemykáme následující profil Malalaj:

Malalaj Júsufzaiová leží nehybně na nemocničním lůžku v Birminghamu, ale přežije. Kulka těsně minula mozek a míchu a lebku britští odborníci na válečná zranění vyspraví umělou kostí. Tálibán však slibuje: „Zavraždíme ji, zaslouží si to.“

Ziauddín Júsufzai sedí doma v Pákistánu a modlí se. Hlavně za zdraví své dcery, ale také za své životní poslání. Většina dětí přestala chodit do dívčí školy, již v rodném údolí sedmnáct let provozuje. Rodiče je nechávají doma nebo přehlašují do jiných škol kvůli extremistům, kteří hrozí útokem a majiteli školy smrtí.

Taková je v pákistánském údolí Svát cena odvahy. Júsufzaiovi tuto cenu znali. Viděli zabité odpůrce Tálibánu viset na oprátce v ulicích, četli v novinách, jak končí s kulkou v hlavě a s cedulí „zrádce“ odhození ve škarpách. A cítili, jak krutý teror funguje: sousedé, novináři i politici si dávali stále větší pozor, aby extremistům nezkřížili cestu. V domě pana Júsufzaie, vlídného pedagoga s hnědým knírkem, se ale objevila odvaha, jíž tohle všechno bylo jedno. Ta odvaha popudila fanatiky až k atentátu, který pohnul stodevadesátimilionovým Pákistánem – a tak trochu i zbytkem světa.

Chci vzdělání

Je těžké vystopovat moment, kde začíná odvaha. Kde se začíná rodit osobnost připravená na zkoušku, která přijde neočekávaně až po letech. V Malalaj Júsufzaiové se možná rodila už od chvíle, kdy jí otec dal jméno po paštunské básnířce a válečnici, která v 19. století bojovala proti britským okupantům. Zpevňovala se během večerů, kdy otec doma četl své básně a vyprávěl o svých učitelských ideálech. Chtěl vzdělání pro všechny děti chudého Svátu, kde se narodil. Chtěl oblast pozvednout a svou energii vložil do vedení sítě lokálních škol.

V demokratických státech se může snadno stát, že člověk prožije život, aniž by skutečně vyhrocená zkouška odvahy nastala. V současném Pákistánu taková zkouška může spadnout na kohokoli kdykoli; i na malé děti. Malalaj se s ní setkala už v jedenácti. Tehdy Tálibán ovládl Svát a zakázal padesáti tisícům dívkám v údolí chodit do škol.

Rozbombardoval více než dvě stovky dívčích škol a hrozil útokem každému, kdo ještě bude dívky vyučovat. Jedenáctiletá Malalaj si tehdy začala psát deníček, který neměl skončit v šuplíku a neměl být jen sešitem tajných snů dívky, jíž ještě ani nezačala puberta.

Za otcem totiž přišel do jeho školy reportér mezinárodního vysílání BBC. Ptal se, zda by jedna z učitelek nechtěla psát krátké články o životě pod vládou Tálibánu. „Psali jsme hodně o válce a politických souvislostech, ale nevěděli jsme, jak lidé vlastně žijí,“ vzpomíná na tu dobu editor BBC. Žádná z učitelek se neodvážila, souhlasila jen jedna patnáctiletá dívka. Rodiče jí to ale zakázali, báli se o její bezpečí.

Úkol na sebe vzala tehdy jedenáctiletá Malalaj. Nikdo dnes neví, jestli to první napadlo ji samotnou, nebo jejího otce, do jehož soukromého ústavu už v té době chodila jen třetina studentek. Malalaj kaž­dopádně chtěla světu vyprávět o svém životě a sdělit ostatním jednoduché přání: chodit dále do školy.

Ve Svátu tehdy extremisté na náměstích bičovali ženy a muže, kteří se provinili proti jejich pravidlům. Muži si museli nechat narůst vousy, nesměla se pouštět hudba, ženy nesměly chodit nakupovat na trhy. O večerech lidé poslouchali z rádia nové hrozby a proslovy vůdce pákistánského Tálibánu.

Malalaj v této atmosféře začala psát do školního sešitu o svém životě a popsané papíry otec potají předával pákistánskému reportérovi ve službách BBC. Ten je pak oskenoval a poslal e-mailem do redakce v Londýně. Tam editované zápisky vycházely na webu urdské verze BBC.

Velmi zkrácené zápisky z roku 2009, které vyšly v anglické verzi, v minulém týdnu obletěly svět. Třeba ten z 3. ledna: „Cestou ze školy jsem slyšela muže. „Zabiju tě!“ říkal. Zrychlila jsem krok a po chvíli se ohlédla. Oddechla jsem si, nešel mi v patách. Jeho slova patřila někomu jinému, mluvil do telefonu a hrozil smrtí.“ Anebo svědectví z 5. ledna 2009: „Připravovala jsem se do školy a oblékala si školní uniformu. Vtom jsem si vzpomněla na slova ředitele, že máme uniformy nechat doma a přijít v běžných šatech. Vzala jsem si své nejoblíbenější, růžové. Ve škole nám ale řekli, že se nemáme oblékat do pestrých barev, Tálibánu by se to nelíbilo.“

V té době o Malalaj a jejím otci vznikal i dokumentární film, který později vysílala Al-Džazíra v pravidelném pořadu Witness (Svědek) a ve zkrácené verzi se objevil na webu The New York Times. „Chci dostat vzdělání, abych mohla být doktorkou,“ svěřuje se filmařům v jedné scéně Malalaj. Otec se vlídně usměje, ale s jejím plánem úplně nesouhlasí: „Vidím ve své dceři obrovský potenciál, může být více než lékařkou. Může vytvořit společnost, ve které každá žena bude moci bez problémů získat lékařský titul.“

Čtvrtina lidí už tehdy ze Svátu uprchla. Otec přespává každou noc někde jinde, kvůli svým vzdělávacím aktivitám se nemůže cítit v bezpečí. Rivalové extremistů končí třeba v kaluži krve s uříznutou hlavou uprostřed křižovatky. Malalaj v noci budí výbuchy bomb a střelba. Tálibán tehdy paradoxně získává nové příznivce – špatně mířící armáda nebere ohled na civilisty a zabíjí kolem tisícovky nevinných lidí. Otec však nechce odejít: „Svát je jako dobrý přítel. Hodně mi toho dal, neopustím ho teď, když se mu špatně daří,“ vysvětluje s obvyklým patosem v hlase lokální patriot, proč neodejde do bezpečí tak jako čím dál více jeho sousedů.

Před hlavní ofenzivou ale armáda všechny civilisty evakuuje, odcházejí do uprchlických táborů nebo ke vzdáleným příbuzným. Malalaj během dvou měsíců bydlí postupně ve čtyřech rodinách a otce v té době příliš nevídá, ten totiž spolu s jinými učiteli a majiteli škol ve Svátu organizuje po pákistánských městech demonstrace za odhodlaný boj s extremisty. „Mám nový sen,“ prozrazuje v té době Malalaj do kamery dokumentaristů Al-Džazíry, jak se otcovy představy stávají její vlastní vizí, „chci být političkou a zachránit tuhle zemi.“

Když pak armáda opravdu vytlačila extremisty do odlehlých hor a za hranice do Afghánistánu, vrátila se rodina Júsufzaiových v létě roku 2009 domů. Ve městě je přivítala hnijící těla zabitých extremistů, která v ulicích jako výhrůžky případným sympatizantům rozházeli vládní vojáci.

Hrozila, protože inspirovala

„Pákistán rodí neuvěřitelné hrdiny,“ napsal tamní spisovatel Nadeem Aslam, „ale žádná země by přece neměla dopustit, aby její občané museli být tak odvážní.“ Dnešní Pákistán to dopustil. Malalaj Júsufzaiová loni v televizi ve třinácti letech odpovídala na otázku, zda se nebojí politické vraždy. „V poslední chvíli bych vrahovi ještě řekla, že dělá špatnou věc. Že dívky mají právo na vzdělání,“ odpověděla.

Tehdy už byla v Pákistánu známá. Přihlásila se k autorství deníčku z roku 2009, beze strachu kritizovala náboženské extremisty a vytrvale hájila právo dívek na vzdělání. Za svůj blog a odvahu dostala ocenění: jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu ji nominoval na mezinárodní mírovou cenu pro děti a z rukou pákistánského premiéra dostala historicky první pákistánskou Národní cenu pro mládež, která nese její jméno. „Byla pro Tálibán velkou hrozbou, protože inspirovala další dívky. Rozhodli se ji zabít, aby tím umlčeli i všechny ostatní,“ napsala britsko-pákistánská aktivistka a blogerka Sabbiyah Pervezová v britském Guardianu.

Malalaj dostávala výhrůžky smrti. Měly podobu zpráv na Facebooku, kde svůj profil nakonec raději smazala. Nebo to byly dopisy vhozené na rodinný pozemek. Dívka nicméně o právu na vzdělání mluvila dále. Až 9. října do autobusu, který ji vezl ze školy, vstoupil neznámý muž. „Kdo je Malalaj?“ zeptal se. Spolužačka na ni ukázala, muž vytáhl pistoli, střelil dívku do hlavy a zmizel.

I na poměry pákistánského Tálibánu, jenž se ukrývá v horách na hranicích s Afghánistánem, představuje atentát na dítě obzvláště krutý útok. Začali proti němu veřejně vystupovat i ti novináři a politici, kteří se dosud báli mluvit. V ulicích měst demonstrovaly desítky tisíc lidí. „Je to bod obratu. Malalaj náhle problém země ukázala jako jasný, černobílý střet dvou vizí. Buď chcete budoucnost, kterou zosobňuje ona. Anebo zemi, již tu chtějí zavést ti útočníci,“ prohlásil ministr zahraničí. Extremisty jednoznačně odsoudil hlavní koncil muslimských učenců a veřejnost požaduje zásah armády proti tálibánům v odlehlých horách. Představitelé NATO v Afghánistánu po něm volají už dlouho, ale pákistánský ministr vnitra zatím výzvy Aliance odmítal.

Podle optimistů se tedy díky odvaze jedné dívky a jejího otce otevřela příležitost zvrátit dlouhodobé posilování extremistů v Pákistánu. Podle pesimistů však tahle příležitost zase rychle pomine. Pan Júsufzai každopádně říká, že on a jeho rodina v tažení za vzdělávání dívek a proti fundamentalismu pokračují.