Respekt.cz

O pomíjivosti

Poslední poznámky z New Yorku

Dva bloky na sever od našeho domu, na Druhé avenue, bývala restaurace Elaine’s. Jedna z těch legendárních hospod, o kterých se dočteme v románech, například o ní psal Philip Roth. Od šedesátých let ji navštěvovali hlavně spisovatelé a novináři, ale také lidé od filmu a od divadla. Když na jaře minulého roku Elaine’s náhle zavřela, byl to šok i pro mne, a to jsem ji znala jen zvenku.

Jeden ze štamgastů, který v podniku našel svůj druhý domov, publikoval k prvnímu výročí uzavření Elaine’s srdceryvný článek v The New York Times. Píše o sobě jako o člověku bez domova, jenž se po celý rok marně snažil zakotvit jinde. Věrní hosté restaurace (autor je nazývá „expats“ – krajané) spolu komunikují na Facebooku, kde si předávají zprávy o bývalých barmanech a číšnících od Elaine’s a jiné drobné informace související s jejich „vlastí“. Bloudí po Manhattanu, starému hnízdu se nic nevyrovná. Jeden autorův přítel, uprchlík před Hitlerem, nazval situaci „druhým exilem“.

Proč slavná restaurace zavřela? Elaine Kaufmanová zemřela a její neteři, dědičce, už podnik nepřipadal rentabilní. City stranou.

Tak to tu chodí. Co všechno stačilo zaniknout v naší staré, rakousko-uherské čtvrti Yorkville jen za ty tři roky, co jsem tady žila: maďarské lahůdky, kino na První avenue, kavárna Rohrs, restaurace Elaine’s a teď, v červenci, Lascoffova lékárna na Lexington Avenue, jež fungovala na stejném místě plných 113 let. Mezi její slavné zákazníky patřil i Salvador Dalí, který si tam prý chodil pro čerstvé pijavky. A to je jen špička ledovce.

Magdaléna Platzová

Chtělo by to Bushe, ale levicového

Dylan je jedním z liberálních voličů, které Obama zklamal

Dylan je třicátník s ustupujícími vlasy a širokým úsměvem. Pochází ze Seattlu, několik let už ale žije v Arlingtonu, což je z Washingtonu jen přes řeku. Od tisíců profesionálů, které každé ráno vypouští washingtonské metro v centru města plném úřadů, sídel firem a všemožných institucí, se Dylan skoro neliší, jen méně často nosí sako a kravatu. V nevládní organizaci na ochranu tzv. whistleblowerů, kde pracuje jako ředitel komunikace, se to totiž nevyžaduje.

Dylan by měl teoreticky ve volbách volit Baracka Obamu: Seattle přeje levici, Arlington taky a v branži, kde Dylan dělá, nevolí republikány skoro nikdo. Měl, ale nebude. Je jedním z liberálních (nebo jak se v Americe říká – progresivních) voličů, které Obama zklamal. A jak je v Americe běžné, volební kompromisy se nedělají, i když to pak nahrává straně, jíž by hlas nedal ani náhodou – tedy republikánům.

„Budu volit někoho nezávislého. Koho? Ještě nevím,“ krčí rameny Dylan. Když má říct důvod, proč Obamu nechce, nezaváhá. Vadí mu, že Obama po volbách v roce 2008 nezačal vyšetřovat lidi z Bushovy administrativy, kteří jsou podezřelí z porušování zákonů, například kvůli často propíranému mučení vězňů. „Mělo se to zkoumat, Obama však prohlásil, že se chce zabývat jen přítomností a budoucností,“ vzpomíná Dylan.

Dál mu vadí fungování věznice Guantánamo nebo útoky bezpilotních letadel na pákistánských kmenových územích, které na přímý Obamův rozkaz zabíjejí (nebo aspoň mají zabíjet) militanty z al-Káidy, na něž americká vláda jinak nedosáhne. Umírají ale při tom i civilisté. „Přece není možné, aby kvůli zajištění naší bezpečnosti umíral někdo úplně nevinný,“ rozčiluje se Dylan.

Marek Švehla

Tichá Káťa

Naděje Kremlu, že propuštěním jedné členky Pussy Riot se kapela rozpadne, jsou liché 

Říkalo se o ní, že je z nich nejtišší. Během soudního procesu se opravdu nejméně angažovala, pronášela nejméně plamenné řeči, působila plaše. Jekatěrina Samucevičová, jedna z odsouzených Pussy Riot, byla předminulý týden nečekaně propuštěna. Káťa deset dní předtím změnila právníka, změnila výpověď a ono to nečekaně, i pro ni samotnou, zabralo. Otázka je, zda skutečně zabralo právě toto. Režim podle všeho na tomto kroku pracoval delší dobu, a ne úplně bez postranních úmyslů.

Soudkyně propuštění Káti Samucevičové na tiskové konferenci vysvětlila tím, že soudci dospěli k názoru, že Samucevičová „nápravu v izolaci od společnosti již nepotřebuje“, zatímco zbylé dvě členky Pussy Riot prý ano, a proto musí zůstat ve vězení. Nový právník prý v tom nehraje roli. Celé to nějak nedává smysl. A nejen autorce těchto řádků. Ani ne týden po propuštění se vyrojil bezpočet nejrůznějších teorií, které se snaží dopídit, co za propuštěním může být. Údajně se režim bojí, prý mu vadí neutichající reakce Západu a všechny ty ceny, od LennonOno až po nominaci na Sacharovovu cenu, prý je Káťa nemocná, nebo dokonce její otec umírá atd. Je jedno, která z nich je pravdivá, na jednom se shodne většina: k propuštění nedošlo bez toho, aby o tom politická garnitura země nevěděla.

Když Káťa Samucevičová 1. října nečekaně oznámila změnu právníka, divili se všichni, včetně jejího otce, který důsledně docházel na každý soudní proces. Samucevičové náhlá změna právníka však nemusela být tak náhlá. Podle slov jejího otce ji ve vězení několikrát navštívil neznámý člověk, který ji přesvědčoval o tom, že by měla změnit advokáta. Káťa tehdy odolávala a zůstávala svým kolegyním z Pussy Riot, Nadě Tolokonnikové a Máše Aljochinové, „věrná“.

Jenže jejich tři právníci, kteří pro ně pracovali od začátku, se čím dál víc projevovali jako opoziční aktivisté (všichni do jednoho jsou) než jako skuteční právníci, jejichž hlavním úkolem je Pussy Riot vysekat z vězení. Během procesu aktivně tweetovali víc, než naslouchali, a v médiích často mluvili víc o Putinovi a jeho zkorumpovaném režimu než o samotném procesu. Právnička Káti Samucevičové Violetta Volkovová své emoce ovládala ze všech nejmíň a ne jednou na soudkyni začala zvyšovat hlas, ne-li hystericky křičet. Ano, těžko se jim divit, když s nimi soudci jednali přezíravě a arogantně, nepovolili jim jediného svědka a všem bylo nad slunce jasné, že rozsudek je předem znám. Jenže případu to příliš nepomáhalo.

           Naďa Straková