Mít to na triku

Náladu magického lesa narušují jen paprsky světla pronikající skrze větve stromů. Dopadají na řasené šaty i lesklé šperky manekýnek. Ze snímků je ihned jasné, že patří do žánru módní fotografie, avšak něco je na nich podezřele jinak. Těmi modelkami totiž nejsou porcelánové teenagerky, ale elegantní dámy – členky pěveckého sboru Elpida kapely Please The Trees, jejichž věk často přesahuje šedesátku.

Fotografie z cyklu Grand Chic, jež by se leckterý lifestylový časopis bál uveřejnit, se objevily začátkem října na zdejším stylovém webu Fashionbook. A jsou ukázkou sílícího proudu módního fashion aktivismu – kdy se odvětví proslulé fantaskností a pomíjivostí stále víc pokouší uchopit a komentovat realitu.

Módní blogy o pouličním oblékání pomalu přesouvají těžiště od luxusu a výstřední fantazie ke každodennímu životu. Ale nejen na internetu se čím dál častěji řeší podobné otázky jako na komentářových stránkách denního tisku. Více než kdy jindy se pod příkrovem krásy vedou tvrdé souboje proti vyloučení seniorů nebo latentnímu rasismu ve společnosti i na přehlídkových molech. Probírají se možnosti etického konzumu, vykořisťování třetího světa a taktiky fair trade. Nositelem uměleckého projevu, nástrojem společenské změny i sociální práce se může stát též něco tak banálního jako obnošené oblečení.

Móda pro důchod

„V jednu chvíli nám přestalo stačit pojímat módní editorial jen jako místo pro prezentaci nějakého trendu. Chtěli jsme jazykem módy a stylu, který ovládáme, reagovat i na závažnější témata,“ vysvětluje Anna Nosková, šéfredaktorka Fashionbooku. Web na sebe v létě upozornil nostalgicky pojatým cyklem v rámci kampaně k záchraně lázní Kyselka: focení s modelkou v černých pohřebních šatech se tehdy odehrálo přímo v chátrajících interiérech.

Při tvorbě souboru Grand Chic věnovaného seniorům se Fashionbook pustil do práce s alternativní rockovou kapelou Please The Trees, jíž v těchto dnech vychází nové album A Forest Affair. Skupina už dva roky příležitostně vystupuje s unikátním pěveckým sborem Elpida, jejž tvoří ženy mezi 58 a 75 lety a vznikl přímo z popudu zpěváka Václava Havelky. Před hledáčkem fotoaparátu se tak ocitl kolektiv, který v praxi naplňuje mezigenerační přemosťování.

Havelka se v roce 2010 stal pro Nadační fond Elpida tváří kampaně Mluvme o stáří; a neměl chuť zůstat klukem z plakátu. Sám vytváří hudbu, jež nemíří na úzce vyhraněný generační terč, jeho idoly jsou vytrvalci jako Neil Young; a měl zájem proměnit mediální gesto ve skutek. Tak se zrodil pěvecký sbor dam, které v důchodovém věku poprvé vystoupily na pódia klubů a letních festivalů: tedy míst, na něž jejich vrstevnice nechodí ani do publika.

Spojení rockové kapely se sborem starších žen přitom nepůsobí nijak nesouladně. „Samozřejmě že hudba Please The Trees nebyla jejich šálkem kávy od prvních okamžiků,“ přiznává s úsměvem Havelka. „Ale když zažily živelnost a euforii na scéně, okamžitě tomu propadly.“ Za největší úspěch spojení pokládá fakt, že se mu podařilo vytrhnout skupinku žen z letargie, jíž měly s přicházejícím věkem tendenci propadat. Toto nadšení se promítlo i do focení v krajině poblíž Zadní Třebáně.

Fotografie působící v tuzemském prostředí jako ojedinělý krok se však podle Anny Noskové z Fashionbooku do budoucna stávají i nevyhnutelností. Jak západní populace stárne a zároveň se snaží najít novou definici toho, co to znamená být v důchodu, stále víc kampaní se pozvolna obrací na seniory, kteří byli pro módní byznys donedávna nezajímavou a takřka neviditelnou skupinou.

Není divu, že v této situaci je nejsledovanějším módním blogem poslední sezony Advanced Style třicetiletého fotografa Ariho Setha Cohena, jenž brázdí ulice New Yorku s jediným cílem: fotit lidi nad šedesát, kteří mají výjimečný a inspirativní styl oblékání. Cohenovo počínání se setkalo s takovým ohlasem, že si módní dům Lanvin vybral jako tvář pro letošní podzimní kolekci jednu z jeho modelek: dvaaosmdesátiletou Jacquie Tajah Murdockovou.

Pershing v Downing Street

Právě proto, že základním principem módy je přelétavost, ukazuje se být mimořádně vhodným médiem pro rychlé šíření trefných i angažovaných poselství. Partyzánskému principu zasvětila celou kariéru britská módní návrhářka Katharine Hamnettová. Bylo to počátkem osmdesátých let, kdy ulice Londýna zaplavila její obří bílá trička s nápisem „Choose Life“ (Zvol si život) mířící na zvyšující se konzumaci drog. Byla tak populární, že si je pro natáčení klipů oblékly takové hvězdy jako popové duo Wham! nebo skupina Queen.

Hamnettová byla odchována radikálním smýšlením punkové scény a měla pocit, že za vlády konzervativců, kteří zemi přivedli do války o Falklandy, mizí prostor pro alternativní hlasy. Místem vyjádření úderného sloganu se v jejím podání stalo obyčejné tričko s krátkým rukávem. O provokaci, již britský tisk zmiňuje do dnešních dnů, se postarala, když na audienci u premiérky Margaret Thatcherové v roce 1984 propašovala vlastní kus oděvu s nápisem „58 procent nechce pershing“. Což byl výsledek průzkumů veřejného mínění, v němž se Britové vyslovili nesouhlasně k vybudování základny amerických střel na svém území.

Od té doby její trička propagovala například používání kondomů; a v roce 2003, kdy vrcholila invaze do Iráku, vyslala na přehlídkové molo modelky se vzkazem „Stop War, Blair Out“ (Stop válce, pryč s Blairem). Její jednoduchý rukopis je dnes kopírovaný k nejrůznějším účelům po celém světě a ona sama prodala statisíce trik se slogany „No More Fashion Victims“ (Už žádné módní oběti), „Clean Up or Die“ (ekologické poselství Uklízej, nebo chcípni) či „Leaders Suck“ (Vůdcové jsou na prd).

Skandální návrhářka však není natolik naivní, aby se domnívala, že prostý nápis na tričku může dnes ještě něco změnit. „S tričky je ta potíž, že když si je lidé koupí a nosí je, mají pocit, že už pro věc něco udělali – ačkoli přitom neudělali zhola nic,“ tvrdí nekompromisně v rozhovoru pro BBC. V centru zájmu pětapadesátileté Katharine Hamnettová tak nyní stojí etický přístup k módě a výrobě oděvů. Prozření zažila v roce 1989, když se dozvěděla, že na celém světě každoročně zemře deset tisíc lidí při pěstování bavlny v důsledku otravy při postřiku proti škůdcům. Od té doby se tvrdohlavě snaží měnit módní průmysl zevnitř.

Oděvy, jež nesou její jméno, možná vypadají méně nápadněji, ovšem jsou vyrobené z biobavlny, která byla vypěstovaná bez použití pesticidů a neobsahuje syntetické příměsi. Jde tak daleko, že knoflíky, zipy, a dokonce i ramínka její levné kolekce pro řetězec Tesco jsou z recyklovaných materiálů. Přitom si Hamnettová dává dobrý pozor, aby její modely nevypadaly příroďácky. „Bože, lidé nechtějí vypadat eko, chtějí vypadat dobře,“ prohlašuje někdejší rebelka.

Nikdy neměla slovo shovívavost pro módní branži. Přesto našla způsob, jak se v ní prosadit, protože dobře zná její pravidla. Móda v sobě už přes sto let spojuje logiku, která platí i pro fungování celé společnosti: přináší jak touhu odlišit se od jedněch, tak splynout s druhými. Jakmile se objeví někdo, kdo neskrývá touhu vypadat jinak, je velká pravděpodobnost, že se také bude chtít odlišně chovat a myslet – a následovat budou další, kteří se v této jinakosti zhlédnou.

Přesně na to Katharine Hamnettová svými kreacemi už třicet let úspěšně sází. V roce 2011 jí to dokonce vyneslo Řád britského impéria z rukou královny. Na předávání se dostavila s rudými péry ve vlasech, ale tričko s provokativním nápisem pro tentokrát nahradil černý komplet.

Dopis na šatech

Oblečení vytváří rám osobnosti; je to první hranice, kterou člověk klade mezi sebe a okolní svět. Privátní sféra se přímo na lidském těle střetává s veřejnou. S těmito myšlenkami založily v půli devadesátých let v Petrohradu skupinu Factory of Found Clothes dvě mladé, feministicky orientované umělkyně s pseudonymy Gluklya a Tsaplya. Jak název Továrna nalezeného oblečení nasvědčuje, i jejich klíčovým médiem vyjadřování se staly šaty.

Vyprovokovalo je k tomu dědictví sovětského režimu. „Generace mé matky byla vychována s pocitem, že soukromý život, láska a rodina nejsou vůbec důležité. Hlavní byla práce,“ popisuje Gluklya. „Prostor pro osobní touhy neexistoval. To se v devadesátých letech úplně obrátilo, začala být oslavována soukromá sféra. V tu chvíli jsme začaly zkoumat způsoby, jak se soukromé může opět stát veřejným.“

A tady se zrodil jejich nejvytrvalejší projekt – The Utopian Clothes Shop. Obchod s utopickým oblečením si lze nejlépe představit jako šicí dílnu na pomezí sociální práce a hlubinné terapie. Do petrohradského obchůdku obou umělkyň hojně přicházely na workshopy mladé ženy v zoufalých životních situacích. Svoje starosti promítaly do neuvěřitelně absurdních, leckdy velmi odrbaných, a přitom mrazivě výmluvných kusů oděvu.

Jednou z takových dívek byla i Polly, která v sedmnácti otěhotněla s nonkonformním umělcem, jenž od začátku prohlašoval, že nezůstane s ní ani s dítětem. Polly tak vychovává novorozence a zároveň se stará o svou mentálně postiženou matku. Pod jejíma rukama v obchodě vzniklo přešité sako, které má uvnitř místo podšívky část dětských dupaček a na zádech dlouhý dopis imaginárnímu milenci, jenž by přinesl štěstí jí i jejímu dítěti. Kus šatů, který lze nosit všem na očích, nese niterné vyznání. V různých obměnách cestují nejlepší kousky z The Utopian Clothes Shop po výstavních sálech celého světa; v roce 2005 se „obchod“ objevil i v Praze a zatím poslední zastávku měl v létě ve vídeňském Muzeu moderního umění.

Už dlouho vnímáme oblečení jako jednu z forem našeho sebevyjádření. Výtvarnice Gluklya a Tsaplya dotahují tuto praxi o krok dál: jejich utopické šaty se skutečně snaží vynést na povrch to, co má člověk uvnitř. Oděv a celková podoba umožňují zábavně a srozumitelně vyjádřit intimní pocity, vtip, nesouhlas i poselství.

Je jasné, že žádná sociální změna nepřichází přímo prostřednictvím oblečení či vzhledu, přesto je prchavá móda prvním indikátorem, který může signalizovat nesoulad mezi jedincem a společností. Ať už to dává najevo okázalostí jako dandyové v 19. století, surovou otrhaností jako punkeři ve 20. století, chytlavým sloganem Katharine Hamnettová nebo obličejem starší ženy na fotografiích, jež byly donedávna vyhrazeny dospívajícím.