Upre Roma!

Vstávám v 6.00, protože mne čeká náročný den. V mém věku, dříve zvaném kmetský, to nebude žádná sranda.

Nejdříve do kanceláře, kde mám počítač a musím se dovědět, jestli tam není nějaká zpráva, která by mne mohla vybočit z mého programu.

A ovšem, musím si vytisknout tu záruku za podmíněné propuštění Štefana Žigy z výkonu trestu, protože zítra dopoledne mám být u soudního přelíčení v té věci, které se bude konat ve věznici v Horním Slavkově. Protože je to na druhém konci světa a já jsem z Brna, musím jet den dopředu. Jezdím zásadně jen vlakem, autobusem, jen když musím, a jinak pěšky.

Jsem v podstatě dobrodruh. Abych tohle mohl podniknout, musel jsem odjet ze své chalupy zpoza Králického Sněžníku na polských hranicích, kde jsem trávil prázdninový čas se svými vnučkami ve věku od 1 roku do 20 let a jejich matkami, abych následujícího dne byl již brzy ráno v kanceláři v Brně a byl připraven vykonat tu dlouhou cestu.

Už 20 let jsem předsedou nevládní romské organizace, ovšemže teď už jen čestným, aby nevzniklo podezření, že bych snad mohl být samozvancem. Tato organizace se snaží naplňovat program integrace Romů do společnosti, dělá to ve všech možných a nemožných oblastech, mimo jiné pracuje i s podmíněně propuštěnými vězni, kterým se pokouší dát šanci lepšího umístění ve společnosti. To je tedy i můj dnešní úkol.

Určitě to nevíte, ale my si při naplňování tohoto programu dodáváme odvahy 100 let starým heslem: „Upre Roma!“ (Vzhůru Romové!) Nechci dávat příliš najevo, že v tom heslu slyším vedle naděje i dosti značnou dávku skepse, že to heslo se nedaří už více než 100 let naplnit. Dělám, co mohu, a chvála Bohu, už je nás na to dost. Není vše ztraceno!

Před svojí ženou tuto práci docela tajím. Vzteká se: „Zase taháš z kriminálu někoho, kdo si to nezaslouží a stejně tam zase skončí!“ Moje hodná žena je „Češka“ a kdysi před léty musela prokázat hodně odvahy, když si něco začala s Cikánem, tedy se mnou, byť jsem už tehdy byl diplomovaný inženýr. Nestačil jsem ji varovat, a nakonec už spolu žijeme víc než 50 let.  

Ve veřejnosti jsem nazýván a vnímán jako romský aktivista. Raději mi říkejte advokát chudých nebo novinář nebo senior mezi Romy, cokoli, jen ne aktivista, a ještě k tomu romský, vztekám se. Pracuji denně minimálně osm hodin, byť za odměnu, která nestojí za řeč, tak jaký aktivista?

V 10.00 ještě stačím být na zasedání skupinky lidí z Celostátní asociace Romů v Hodoníně, kde se právě debatuje o tom, jak reagovat na odpověď premiéra k jejich návrhu na zřízení funkce ministra nebo aspoň vládního zmocněnce pro Romy, obsazené Romem. Premiér, jak jinak, odpověděl, vážení pánové, vláda půjde cestou stávajících institucí a zlepšením jejich činnosti, nikoli zřizováním nových. Reakce je jednoznačná: s touto vládou už nikam, leda do pekla! Ať aspoň dělají, co mají dělat a slibují to v programu, který jim leží nejméně 12 let na stolech – a nedělají.

Souhlasím a vydávám se na dalekou cestu do Horního Slavkova. Vlakem do Prahy a odtud přes Ústí, Most, Teplice do Karlových Varů. Dál už vlak nejede. Hledám stanoviště autobusů, už docela za tmy a citelného nepříjemného chladu. Z horního nádraží na dolní nádraží pěšky a v nejistotě, zda jdu správně. Podařilo se. Pak autobusem do Chodova a tam hodinu čekání na další. Je 23.00 a řidič mi v poloprázdném autobusu zastavuje u penzionu Červená Karkulka. Tma a pusto, nikde ani živáčka! Trnu, zda tam ještě někoho zastihnu. Sláva! V místním baru ještě dva štamgasti v montérkách popíjejí pivo a já konečně před půlnocí uléhám.

Za čtyři stovky, čistá postel, sprcha, ručník, ale bez mýdla. Asi zapomněli. Sprchovat se budu až zítra ráno, stejně jako marně bojovat proti soudkyni a jejím standardním názorům na kriminalitu Romů. Ale to už sem nepatří. Můj 15hodinový pracovní den romského aktivisty skončil.

KAREL HOLOMEK,

předseda Společenství Romů na Moravě