Společenský agent Jiří Mucha, Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni

Podtitul knihy britského novináře Charlese Laurence zní poněkud bulvárně: Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni. Už po krátkém ponoření do textu je ale jasné, že povětšinou odkazuje na prostá fakta.

Charles Laurence pobýval jako dítě britských diplomatů v prvním desetiletí „studené války“ v Praze. Bylo mu sedm let, jeho otec byl prvním tajemníkem britské ambasády (1957–1960), pohybovali se tedy v prostředí, v němž se to špiony a agenty hemžilo. S jedním z nich se zapletla i jeho matka. Byl jím spisovatel Jiří Mucha (syn slavného malíře), o němž se dozvídáme, že byl agentem StB – svůdcem manželek západních diplomatů, od nichž získával informace a jejichž rodiny pomáhal kompromitovat. Odtud i název románu Společenský agent Jiří Mucha.

Rodina Laurencových se v důsledku matčina románku vnitřně rozložila. Otec se potýkal s depresemi, Charlese rodiče poslali studovat do internátní školy v Británii a do Prahy se za nimi vracel dvakrát za rok. Jeho sestra Kate, která tu zůstala, onemocněla mentální anorexií, na jejíž následky v dospělosti zemřela. Charles se proto po pádu komunismu vrátil do Prahy, aby se pokusil do temného příběhu svých rodičů a Jiřího Muchy vnést trochu světla.

Průkazné není nic

Laurencova kniha v sobě skrývá rozpor. Nejde o historickou práci, autor se pohybuje na žánrovém pomezí literární reportáže a románu faktu. Není tedy zatížený povinností citovat zdroje a dokládat svá tvrzení. Přitom je ale v kauze Jiřího Muchy a jeho matky silně citově zainteresován. Nakolik tedy důvěřovat všemu, co se dočítáme? Možná by nás mohl přesvědčit autorův životopis.

Laurence je bývalým dopisovatelem seriózního londýnského listu Telegraph, pro nějž psal reportáže z válečných konfliktů na Blízkém východě, v Indii a Afghánistánu a později se stal ředitelem newyorské pobočky deníku. Z toho vyplývá pečlivost, s jakou pátrá po důkazech. Setkává se s Muchovou manželkou Geraldinou, s pomocí českého novináře Jana Stojaspala hledá v archivech StB a podaří se mu konfrontovat několik svědků včetně Kamila Pixy – komunistického vraha, jednoho ze zakladatelů StB, člověka, který Muchu v padesátých letech poslal na šest let do pracovních lágrů a přiměl ho ke spolupráci. Poutavé reportážní pasáže tu v typicky anglosaském stylu střídají rekonstrukce historických reálií, takže kniha místy získává až filmový švih. Poutavě se tu pracuje i s časovými střihy – návraty do dětství, návštěvy u rodičů, popisy proměny komunistické Prahy v komerční metropoli atd.

Přesvědčivá je také otevřenost, s jakou Laurence příběh vypráví. Odhaluje svoje pochyby a emoce, které během psaní prožívá, a nechává na čtenáře působit stejné rozpory a dilemata, s jakými se potýká on sám. Přitom je stejně přímý a tvrdý k Jiřímu Muchovi jako ke svým rodičům, s nimiž evidentně nemá příliš dobré vztahy. Například když se po letech ptá otce na jeho diplomatickou minulost v Praze, připomíná jejich hovor spíš výslech než důvěrný hovor otce se synem. Noční diskuse s matkou se zase mění v hysterickou hádku plnou vzájemného obviňování.

Laurence málokdy vysloví přímý odsudek, nebojí se ponechat svá zjištění bez jednoznačného výkladu. Byl Mucha agent? Nebo hrál s StB dvojí hru? Jak je možné, že otec matčinu aférku toleroval? Zdánlivě jasné odpovědi se mění ve zmatek a deziluzi: „Čím hlouběji se nořím do archivů, tím více se zdá, že průkazné není vůbec nic,“ píše Laurence.

Z jeho vyprávění vyplývá, že Mucha byl pro něj idolem, okouzlil ho svým šarmem, dobrosrdečností, vizáží světáka, schopností poutavě vyprávět o svých dobrodružstvích. Byl to bohém, který se přátelil s intelektuální elitou půlky světa, mluvil šesti jazyky, prošel pracovními lágry. Koho by neokouzlil? Těžší už je vypořádat se s tím,  že nebyl tak statečný a neměl tak pevný charakter, jak se malému klukovi zdálo. Zjišťuje o něm, že nesvedl jen jeho matku, ale posloužil i jako jeden z klíčových agentů ve zkonstruované kauze amerického novináře Williama Oatise, který byl v roce 1951 v důsledku toho odsouzen za špionáž (a Mucha krátce po něm, o což se postaral zmíněný Kamil Pixa, který to v rozhovoru s Laurencem vysvětluje tak, že Mucha byl „proradný parchant a potřeboval dostat za vyučenou“). Tím ovšem neskončila kariéra „společenského agenta“ – kromě manželky tajemníka britské ambasády v roce 1956 navázal například vztah s milenkou britského premiéra Anthonyho Edena.

Nedostatek odstupu

Laurencovo pátrání po Muchově minulosti netvoří jedinou, a dokonce ani ne hlavní tematickou linii. Tou je autorův vztah k jeho sestře Kate, nadané, inteligentní a tiché dívce, která je v důsledku své nemoci odsouzena k doživotnímu pobytu v lékařských ústavech. Laurence se domnívá, že jejím stavem je vinen Mucha, který ji zneužil stejně jako jeho matku. Jde o nejtemnější linku knihy a také nejvážnější obvinění, které autor vznáší. Právě v tomto ohledu ale neprokazuje příliš úzkostlivou přesnost ve vztahu k faktům. Nepodaří se mu jednoznačně prokázat, že Mucha Kate zneužil, a tak by bylo záhodno připustit i jiné možnosti. Rodinné zázemí Laurencových nebylo zrovna ideální, nemoc Kate mohla být způsobena též drsnou změnou prostředí nebo jinými důvody.

Další pochybnost se týká svědectví estébáka Pixy. Sám Laurence dochází k tomu, že mu lhal a vymýšlel si, přesto je ochotný brát jeho svědectví do jisté míry za bernou minci. Jakkoli ve své knize přináší ojedinělý a strhující vhled do zdejšího diplomatického prostředí v době studené války a dobře odhaluje i rozporuplný život Jiřího Muchy, v těchto momentech si nedokáže udržet potřebný odstup.

Hrdinský pokus

Politolog Igor Lukeš má pravdu, když v doslovu píše, že „v knize jde především o hrdinský pokus autora vyrovnat se s destruktivní závislostí, kterou si jeho matka na Muchovi vytvořila a která pak – ať už jakkoli – ovlivnila tragický život a předčasnou smrt autorovy sestry Kate“.  Dál Laurence nejde: hledá především vinu, ne její  kořeny. Což je přirozené – chce se zbavit podezření, které ho mučilo po mnoho let. Těžko mu navíc vyčítat něco, čeho dosud nebyli schopni čeští historici nebo novináři. Přitom se o Muchově problematickém vztahu k StB vědělo. Vyšla sice životopisná kniha Jolany Šopovové, ale ta se odmítla agentskou minulostí svého hrdiny zabývat s tím, že nemá právo ho soudit.

Jenže nejde o odsudek, jde o snahu pochopit, proč Mucha a jiní lidé s StB spolupracovali, co a jak je k tomu přimělo. Charles Laurence se se svým traumatem odvážně popral. Čeští autoři by přinejmenším mohli zkusit ověřit všechna závažná fakta, která jim britský novinář ve své knize připomněl.

Charles Laurence: Společenský agent Jiří Mucha, Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni

Přeložila Kateřina Lipenská, Prostor, 216 stran