Nemluv, radši piš

Pseudonym letošního laureáta Nobelovy ceny za literaturu znamená „nemluvit“. Má však víc společného s autorovou osobní historií než s přístupem k tabuizovaným tématům. Jeho dílo bývá kritikou i čtenáři často označováno za šokující a kontroverzní – a na tom nic nezmění ani zapojení sedmapadesátiletého Mo Jena v oficiálních strukturách čínských spisovatelů.

Je s podivem, jak přiléhavé je označení „halucinační realismus“, které použil sekretář švédské akademie Peter Englund minulý čtvrtek při vyhlašování vítěze. Autorův styl je jedinečný smyslovými vjemy stejně jako brutalitou provázející životy hrdinů. Díla jsou často situovaná na venkov a zachycují osudy obyčejných lidí; popisy vnitřních stavů postav i přírodních úkazů se pohybují na hranici snu a skutečnosti. Mo Jen odkazuje k magickému realismu G. G. Márqueze, Faulknerovým venkovským příběhům i lyrickým popisům D. H. Lawrence; méně už ke Kafkovi, ačkoli i jeho vliv se dá vystopovat třeba v románu Říše kořalky.

Jestliže je Mo Jenovi vytýkáno, že má blízko ke komunistickému režimu, protože je místopředsedou Svazu čínských spisovatelů, je to pochopitelné; ale jde spíše o generační problém. Otázka oficiální literatury a literatury disentu je v Číně složitější než v totalitním Československu. Důležité je, že Mo Jenovo dílo nikdy nepropagovalo vládní politiku. Naopak, jeho formální experimentování šlo proti oficiálnímu literárnímu diskurzu. V mnoha dílech lze nalézt ostrou, byť skrytou sociální kritiku – ať už jde o korupcí a kanibalismem prolezlou smyšlenou provincii v Říši kořalky nebo politiku jednoho dítěte v zatím posledním románu Žába.

„Spisovatel by měl vyjadřovat kritiku a rozhořčení nad temnými stránkami lidské společnosti,“ prohlásil v roce 2009 na knižním veletrhu ve Frankfurtu, což minulý pátek potvrdil, když vyzval Čínu, aby propustila vězněného laureáta Nobelovy ceny míru za rok 2010 Liou Siao-poa. „Někteří chtějí křičet na ulicích, ale měli bychom tolerovat i ty, kteří se raději zavřou doma a vyjádří svůj názor pomocí literatury,“ charakterizoval svou tvorbu – a zároveň pozici.

Mo Jen, vlastním jménem Kuan Mo-jie, se narodil v provincii Šan-tung. Jeho dětství a mládí poznamenaly události, které zanechaly otisk na celé jeho generaci: hladomor způsobený hospodářskou politikou velkého skoku vpřed v letech 1958–1962, jenž za sebou zanechal desítky milionů obětí, a šílenství kulturní revoluce (1966–1969, resp. 1976), která Mo Jenovi a jeho vrstevníkům znemožnila dokončit i jen základní školu.

Posléze si vzdělání doplnil. Vstup do armády v polovině sedmdesátých let může nahrávat jeho kritikům, ale motivace pro něj ležela především v možnosti vystudovat střední a posléze i vysokou školu. Titul z  umělecké akademie získal v roce 1986 – těsně předtím, než vyšel jeho první román Rudý kaoliang. Kniha zachycuje osud několika generací jedné rodiny výrobců alkoholu z obilniny kaoliang na pozadí japonské okupace ve třicátých letech 20. století.  Dodnes zůstává jeho nejznámějším dílem, neboť za filmové zpracování obdržel v roce 1988 režisér Čang I-mou cenu na Berlinale.  

Dnes má Mo Jen na kontě víc než desítku románů a několik sbírek povídek. Jeho dílo bylo přeloženo do dvacítky jazyků a pohled na portál Amazon.com potvrdí, že anglicky vyšla většina jeho románů. V češtině se zatím časopisecky objevily pouze překlady tří jeho povídek. Na příští rok ovšem plánuje nakladatelství Dauphin vydání románu Krev a mlíko a sbírky jeho kratších próz.

Mo Jen je specifická postava i v rámci periodizace moderní čínské literatury. Vydávat začal v roce 1981, ale už v té době byl vzdálen výrazným, nicméně ne příliš kvalitním dílům tzv. literatury jizev a „retrospektivní literatury“ – ta se vracela do minulosti a popisovala utrpení během politických kampaní posledních třiceti let. Spíše předznamenával dva nejvýznamnější literární proudy osmdesátých let: „literaturu hledání kořenů“, která se vracela k životu na venkově, aniž propadala do nostalgie, a esteticky experimentující „avantgardní literaturu“.

Když se člověk zamyslí, kdo z čínských autorů by si opravdu „zasloužil“ literárního Nobela, napadne ho snad jedině básník Pej Tao. To by ovšem došlo k podobné situaci jako v případě spisovatele Kao Sing-ťiena v roce 2000 – ocenění by získal sice Číňan, ale ne žijící a tvořící v Číně. 

Autor je sinolog, přeložil Mo Jenovu
povídku Vyschlá řeka
(k přečtení na www.respekt.cz).