Přeložila a úvodní stať napsala Zora Hesová

Více než devět set let po svém vzniku bylo dílo přeloženo do češtiny. V době pasoucí po aktualitě není zas tak mnoho příležitostí začít recenzi tímto exkluzivním způsobem; exkluzivním, protože práci recenzenta už udělal o něco méně omylný čas. Arabský teolog, filozof a mystik Abú Hámid al-Ghazálí sepsal svůj krátký, hutný spis Výklenek světel na počátku 12. století. Do češtiny jej nyní přeložila a úvodní statí opatřila mladá arabistka Zora Hesová.

Dilema (ne)sdělitelnosti

Ghazálí zemřel v roce 1111, ve vrcholném století arabského středověku. Byl prominentním učencem, profesorem islámského práva v Bagdádu a zároveň prostředníkem mezi světskou a náboženskou mocí. Ale pozoruhodnější než jeho formální vzdělání a pozice je skutečnost, že se k nim obrátil zády. V roce 1095 tajně opustil Bagdád, aby se již nešpinil politikou – to není tendenční anachronismus, ale jeho interpretace –, a obrátil se ke strohému způsobu života jako súfí, islámský svatý muž, jenž klade důraz zejména na osobní etiku a duchovní cvičení. Kolem čtyřicátého roku svého života naznal, že ani cesta víry, ani cesta rozumu nevedou k náboženskému naplnění; v době mocné syntézy islámské teologie s antickou filozofií to byl tak trochu skandál. Svůj vnitřní obrat popisuje v Zachránci bloudícího, jediné další knize z jeho rozsáhlého díla přeložené do češtiny. I Výklenek světel však Ghazálího existenciální obrat od učenosti k vnitřní zkušenosti obráží: „Vědění je výše než víra a okoušení je výše než vědění. Okoušení je totiž [vnitřní] nacházení (…). Važ si tedy lidí, kteří nacházejí a zakoušejí vědění!“

Ghazálí Výklenek světel patrně sepsal jako odpověď na tázání svého přítele. To se dotýkalo možností poznání a několika veršů Koránu, zejména hojně vykládaného Verše světla. Ten obsahuje rozvinuté podobenství o lampě, přirovnává Boha ke světlu a boží světlo k pravému poznání a poznamenává, že Bůh vede ke svému světlu, koho chce. Celý Výklenek světel je možné stručně charakterizovat jako poněkud záhadný, enigmatický výklad toho, co je Světlo, světlo jako kosmologický princip, světlo jako zdroj poznání, které postupně snímá oněch tradičních sedmdesát tisíc závojů, jež kryjí tvář Nejvyššího. Zároveň jej lze číst jako výklad tawhídu, tedy ústředního konceptu islámu o Boží jedinosti, jedinečnosti a nedělitelnosti. Ghazálí na malém prostoru obhospodařuje velké téma, je si toho vědom, varuje: „Svou otázkou jsi vystoupal do obtížných vrcholků, před jejichž výškou se sklání hlavy teoretiků; zaklepal jsi na zavřené dveře (…). Ne všechna tajemství je totiž možné odhalit a prozradit, a ne všechnu pravdu lze vystavit a vyjasnit. Naopak, v hrudích svobodných jsou tajemství uchována jako v hrobech.“ Ghazálí tu naráží na známé dilema (ne)sdělitelnosti mystické zkušenosti a ani jemu nezbývá než pro potřeby druhých mluvit tam, kde nejvýmluvnější je mlčení.

Svět Království

Není nutné zjednodušeně předpokládat, že všem náboženstvím jde v podstatě o totéž; to je trochu kýč, ano, náboženství mají společné rysy, a podobně jako rovnoběžky se možná protínají v nekonečnu, ale také se zásadně odlišují. Přesto platí, že Výklenek světel je přes svou časoprostorovou a kulturní odlehlost v jádru překvapivě přístupným textem. Pracuje s teologickými a filozofickými koncepty, jejichž přesný význam není zřejmý bez hlubšího studia, ale celkové vyznění textu není vázáno na jednu tradici.

Ghazálí začíná tím, že rozlišuje několik okruhů výrazu světlo. Mluví o zraku, pečlivě vypočítává jeho vady, obrací se k rozumu, který podle něj sídlí v srdci člověka: „Pochopil jsi nyní, že oči jsou vlastně dvě: vnější a vnitřní. Vnější oko patří světu viditelnému smysly, zatímco vnitřní oko patří jinému světu, světu Království.“ A zde začíná vlastní téma Výklenku světel, neboť vnitřním okem se podle Ghazálího dá spatřit to, co nazývá Prvním světlem a od čeho jsou všechna další světla kaskádovitě odvozená. Nepřekvapuje, že pro mystika je právě toto první světlo skutečné, kdežto všechna ostatní jsou jeho symbolem, podobně jako se v rozhodující chvíli symbolem stává celý vnější svět. – Téma, na něž lze narazit třeba i v zápiscích českého fotografa, později buddhisty Františka Drtikola.

Ghazálí často říká, že podrobnější výklad věci by zabral mnoho místa a času, které nemá k dispozici. Ani zde nezbývá než se vrátit na obecnější rovinu. Svůj podíl na přístupnosti Výklenku světel má nejen Ghazálího racionální způsob výkladu, ale rovněž plynulý překlad a vynikající úvodní studie Zory Hesové. To je třeba zmínit: není samozřejmé psát erudovaně a zároveň čtivě o odtažitých tématech, vzdát se pojmového a konceptuálního „lešení“ akademismu ve chvíli, kdy není nutné. Hesové se – snad i díky schopnému redaktorovi – podařilo tyto dvě věci skloubit. Ve své studii zasazuje Výklenek světel do dobového kontextu a rozvíjí mimo jiné podnětnou diskusi o třech rovinách textu, každá po své trajektorii směřuje týmž směrem. V teologické rovině je to monoteismus, ve filozofické monismus, v rovině vnitřní zkušenosti již zmíněný taw­híd. Ghazálího krátký spis je možné číst jako třístupňovou apologii jedinosti Boha, vnitřní jednoty světa a sjednocení jednoho s druhým skrze sebe sama.

Každému, kam dosáhne

Výklenek světel vyšel jako 16. svazek edice Orient nakladatelství Academia. Celá tato řada je cenným příkladem toho, že odlehlé badatelské oblasti stojí za námahu. Diverzita má smysl nejen v přírodě. Kromě toho, že svazky edice Orient mají svůj odborný a oborový význam, rozšiřují významně čtenářskou zkušenost. Nejen Výklenek světel, ale třeba také Šahrijárovy Divy a záhady Indického oceánu nebo Tufajlův Živý, syn bdícího jsou tituly, které stojí za pozornost.

Výklenek světel obstojí jako text i jako ediční počin, a třebaže míří k věcem nadčasovým, má rovněž svůj dobový význam. Mediální obraz islámu je dostatečně známý. Ghazálí je tradičně nazýván „obnovitel islámu“ či „důkaz islámu“ a Výklenek světel přinejmenším dokládá, že islám má, stejně jako kterékoli jiné náboženství, více vrstev. Buddhismus se na Západě těší intelektuální pověsti, protože není tak známa jeho lidová podoba, islám bývá kvůli svým fundamentálním výbojům prezentován jako bojovné náboženství. Budiž, ale jako existuje buddhistická pověrčivost, existuje také islámská mystika, která se dotýká toho stejného tajemství jako třeba Mistr Eckhart. Tam nebo tady, každý si může nabrat tak hluboko, kam dosáhne.

Autor je redaktorem časopisu Host.

Ghazálího Výklenek světel (Miškát al-anwár) a význam osvícení v islámské filosofii

Přeložila a úvodní stať napsala Zora Hesová, Academia, 216 stran