Pan Zrcátko musí platit

Screen Shot 2013 04 05 at 10 34 31 AM • Autor: RespektTento článek je nominován na Novinářskou cenu za rok 2012 >>> 

Děkujeme předem za vaše hlasy v anketě.

Václav Langer (36) dluží za jízdy načerno skoro milion korun. Je v tom krutý paradox – jako „zvlášť těžce postižený člověk s potřebou průvodce“ může jezdit městskou dopravou zadarmo nejen on, ale i ten, kdo ho doprovází. Jenže Václav Langer v jisté etapě svého života nebyl schopen se prokázat průkazkou, která osvobozuje od jízdenek. Po smrti matky se muži, trpícímu paranoidní schizofrenií,rozpadl svět a on skončil na ulici. Průkaz ZTP/P ztratil a v tramvaji se mnohokrát potkal s revizorem. Brzy se rozjela mašinerie exekucí. Dnes muži hrozí, že bude až do smrti posílat část svého invalidního důchodu advokátní kanceláři Brož, Sokol a Novák, inkasní společnosti Tessile Ditta a exekutoru Juraji Podkonickému. Jak je možné, že statisícový dluh se v této zemi nalepí i na člověka, který má právo jezdit zdarma?

A pak promluví

Drobný muž v teplácích a kostkované flanelové košili nejistě přešlapuje a kouká do země. Jsou to teprve dva týdny, co po letech na ulici zase bydlí. Místnost v bývalé hospodě kousek od Slaného není zrovna útulná, páchne vlhkostí, neuměle zazděnou vanu a záchod odděluje papundeklová deska. Modrobílou kuchyň, gauč a stůl mu sem nastěhovala Taťána Morrowová s manželem. Václav Langer měl neuvěřitelné štěstí, rodina překladatelky a amerického misionáře mu totiž před několika lety po náhodném setkání začala pomáhat. Naposledy tím, že mu sehnala laciné bydlení.

Trvalo léta, než se bezdomovec žebrající před kostelem svatého Václava na pražském Smíchově a Morrowovi sblížili. „Václava si všimla moje maminka,“ vypráví Taťána Morrowová. „Pustila se do něj, že je přece mladý, tak proč žebrá a nepracuje.“ Muž neodpověděl, jen gestikuloval a nesrozumitelně huhlal. Paní usoudila, že je chudák asi němý, a cestou kolem mu vždycky dala nějaké drobné. Pak mu řekla, kde bydlí, Václav si pro milodary začal chodit k jejímu domu. „Nechodil nijak často, párkrát do měsíce,“ vzpomíná Morrowová. „Když zazvonil, seběhli jsme dolů s padesátikorunou.“

Pak si rodina řekla, že na pomoc lidem na ulici tu přece máme instituce. „Vzali jsem ho s manželem do Naděje. Znali ho tam, dali mu jídlo a čaj,“ vypráví žena. „Když jsme jeli zpátky na Smíchov, nechal to v tramvaji.“ Manžel se rozzlobil: „Proč žebráte, když nemáte hlad?“ V tu chvíli mladý bezdomovec vytáhl z kapsy zrcátko, přidržel si ho před obličejem a s pohledem na sebe sama promluvil. „Zlobil se a vyčítal nám i světu: ‚Neumím se o sebe postarat a nikdo nepomáhá. Vy jste bohatí, máte peníze. Tak proč mi nepomůžete a místo toho mě někam vezete?‘“ líčí Morrowová. „Nejdřív nás napadlo, tak on mluví, podváděl nás a předstíral, že je němý.“

Když se Taťána Morrowová později zamyslela, došlo jí, že když musí mluvit se zrcátkem, bude zřejmě nemocný. Po čase Václav zazvonil znovu a od té doby už si v průjezdu domu, i když jen útržkovitě, povídali. A příběh se začal skládat. Naposledy žil s matkou a sourozenci v městečku Zlonice kousek od Prahy. Od dětství se léčil na psychiatrii, s paranoidní schizofrenií. Když mu umřela matka, byl právě v léčebně. Rodina mu nic neřekla, nestihl pohřeb a dům sourozenci promptně prodali. Václav se neměl kam vrátit a začal se potloukat po Praze. Další souvislosti se daly pochopit z písemností, které Václav Morrowovým ukazoval nebo si je u nich schovával, aby je neztratil. Občas u nich nechal také invalidní důchod a chodil si pro menší částky, říkal, že mu ho bratři, se kterými se čas od času vidí, jinak seberou.

Miliardy za razítka

Letos na začátku roku se Morrowovi dozvěděli, že muž s průkazkou invalidy, která ho opravňuje jezdit zadarmo, má neuvěřitelné množství – přinejmenším padesát osm – pokut za černou jízdu pražskou dopravou. Neblahá praxe českých dopravních podniků, které svěřují vymáhání drahým advokátům a exekutorům, udělá z přirážky v řádu stokorun dluh násobně vyšší. A inkasují ho známé firmy. Exekutor Juraj Podkonický má za každou exekuci bezmála osm tisíc korun – Langer by mu celkem poslal přes čtyři sta tisíc. Advokátní kancelář Brož, Sokol a Novák, případně inkasní firma Tessile Ditta (vymáhala dluhy v letech 2008–2011, pak musela skončit i proto, že ekonomický ředitel dopravního podniku Martin Horák byl zároveň v jejím představenstvu a žil z lukrativní zakázky) si účtují dalších v průměru osm tisíc korun. To je v součtu znovu zhruba čtyři sta tisíc korun z peněženky invalidního důchodce. Dnes už všichni víme, že v byznysu s pohledávkami vůči černým pasažérům se točí miliardy korun. Pro představu – jen za léta 2008, 2009 a 2010 podal pražský dopravní podnik na čtyři sta tisíc exekučních návrhů. Pokud by exekutor všechny peníze vymohl, měl by doma dvě a půl miliardy korun (zbývajících sedm set tisíc korun by státu odvedl v podobě DPH). Na podobně závratnou sumu by si přišli také advokáti v takzvaném nalézacím a exekučním řízení. Přitom víme, že tyto „formulářové žaloby“ nevyžadují skoro žádnou práci.

„Naštvalo mě to,“ vzpomíná paní Morrowová na chvíli, kdy zjistila, že její chráněnec by měl až do konce života platit za přestupky, kterých se dopustil jen nedopatřením, protože se kvůli své nemoci nedokázal sám o sebe postarat a bránit. Dnes Václav Langer posílá na účet exekutora tisíc pět set korun měsíčně, z invalidního důchodu mu zbývá osm a půl tisíce korun, takzvaná nezabavitelná částka. Má štěstí, že důchod dostává složenkou. Pokud by mu začal chodit na účet (a to se kvůli reformě ministra práce Jaromíra Drábka může stát, každý by měl mít v budoucnu na příjem peněz od státu účet a bankovní kartu), nemusel by mu exekutor nechat podle stávajících zákonů vůbec nic.

Sklízejí, co zaseli

Taťána Morrowová začala kontaktovat odpovědné lidi. Zjistila, že Langerovým opatrovníkem je městys Zlonice. Ten však o tuhle roli vůbec nestál, když na radnici z ničeho nic přišlo rozhodnutí soudu, který je určil opatrovníkem, starosta jen zíral. Měl sice matné povědomí o tom, že Langer a jeho rodina kdysi ve městě žili, ale to bylo všechno. Vzpomněl si jen, že mu místní říkali „Pan Zrcátko“, ale netušil, kde by ho měl hledat. Obec se proto odvolala, že opatrovníkem být nechce, soud však její odvolání zamítl. Nezbylo nic jiného než se role chopit. Městem najatá advokátka začala usilovat o to, aby Langerovy dluhy co nejvíc snížila. Podařilo se jí zrušit několik exekucí – díky námitce, že kvůli zdravotnímu stavu se nemohl hájit a nebyl před soudem řádně zastoupen. Tahle námitka se ovšem dá použít jen někdy, většina exekucí proto běží dál. Služby advokátky už stály město víc než sto tisíc korun. „Jsme opatrovník, tak nám nezbývá než platit,“ říká starosta Antonín Chochola. „Už se o tom mluvilo na zastupitelstvu, lidem se to nelíbí, i když to zatím trpí.“

Morrowová zkusila jít na věc z jiné strany. Poslala dopis přímo dopravnímu podniku a prosila ho, aby Langerovi vzhledem k jeho psychickému stavu a průkazce ZTP/P dluhy odpustil. Vedoucí odboru přepravní kontroly Josef Hocek odpověděl, že stornuje přirážku za poslední černou jízdu z letošního jara, se staršími věcmi už prý ale nic nenadělá, protože je podnik dal advokátům, a je tedy třeba obrátit se na ně. Začalo marné kolečko – sekretářka za přepážkou, pracující pro advokátní kancelář Brož, Sokol a Novák, jenom vytiskla seznam přestupků a dlužné částky a poslala Morrowovou k exekutorovi Podkonickému. Tam jí další sekretářka řekla, že dlužník může požádat o sloučení exekucí a ušetří. Částek pro advokáty ho to však nezbaví. Morrowová, kterou už nezištná starost o cizího muže stála spoustu času, nakonec usoudila, že věci jsou příliš komplikované a nechá je v rukou městem najaté advokátky. Ta se teď probírá stohy papírů a hledá, co by se ve které kauze dalo napadnout. Je to mravenčí práce se značně nejistým výsledkem. 

Určitou naději do sporuvnáší například pražský advokát Michal Kojan, který se exekucemi zabývá. „Ten případ je nestandardní, zvažoval bych proto nestandardní řešení,“ říká. Nejlepší by podle něj bylo obrátit se znovu na dopravní podnik. „Není pravda, že nemůže dělat nic, protože věc předal právnímu zástupci. Naopak, dal exekuční návrh a tento návrh může vzít také kdykoli zpět. Je to totiž právě dopravní podnik, kdo udílí svému advokátovi pokyny, jak má postupovat, a ten je povinen se jimi řídit,“ vysvětluje Kojan. „Pokud paní napsali, že to nejde, tak proto, že nechtějí, ne proto, že nemohou.“ Důvod neochoty je na druhou stranu velmi průzračný. Kdyby vzal dopravní podnik exekuční návrhy zpět, hrozí mu, že místo dlužníka zaplatí statisíce za advokáta a exekutora sám. Podle advokáta Kojana teď dopravní podnik sklízí, co sám zasel. Nic mu totiž nebránilo vymáhat celý dluh najednou, s jednou částkou pro advokáta a jednou pro exekutora, dlužníkovi by tím ušetřil stovky tisíc korun.

Smeták přinesu

Je konec září a v příbytku v prostorách bývalé restaurace začíná být pomalu zima. Ti, kdo Václavu Langerovi pomáhají, ale slibují, že už brzy dostane kamna, s nimiž tuto zimu zvládne.

Václav se po chvíli ve svém novém domově osměluje. Přestává huhňat a němě gestikulovat a sahá do kapsy po zrcátku: „Jak je možné, že mám průkaz a oni mi strhávají peníze. To nechápu.“ Zrcátko znovu mizí v kapse košile a Václav se mění v němého. Pyšně otevírá dvířka kuchyně, aby ukázal, jak má uklizeno, a gesty Taťáně Morrowové sděluje, aby mu nezapomněla přivézt poklice k hrncům a smeták. Před měsícem si tato žena najednou neuměla představit, že zatímco její rodina spí v útulné ložnici, nemocný člověk stráví další zimu na ulici. Starosta Zlonic už sice z jejího podnětu začal shánět bydlení v nějakém domě s pečovatelskou službou, míst je však málo, a tak se neví, zda a kdy se tam Václav bude moci nastěhovat. Morrowová proto našla levný nájem. Osamělé bydlení ve vsi, kde nikoho nezná, a skoro každodenní dojíždění ženy, která mu pomáhá ve svém volném čase, ale nemůže trvat věčně. Václav se proto chystá s Morrowovou vyrazit za starostou Zlonic, aby jeho situaci vyřešil.

Znovu sahá po zrcátku: „Když jste starostovi řekla, že spím venku a chodím špinavý, co on na to řekl? Zítra za ním půjdeme, aby mi řekl, jak to se mnou bude, jak se to bude řešit.“ Morrowová slibuje, že druhý den dorazí hned ráno. Před odjezdem dává Václavovi poslední rady: „Umyjte se, nebojte se používat teplou vodu, to není tak drahé.“ Pak reaguje na Václavovu gestikulaci: „Smeták nezapomenu, mám to napsané.“

Interní dohoda

Předseda dozorčí rady dopravního podniku, pražský zastupitel za TOP 09 Jiří Pařízek, sice postup svých lidí schvaluje, uznává nicméně, že případ Václava Langera je přece jen výjimečný. „Je tam duševní postižení, jednal neúmyslně,“ uvažuje Pařízek nahlas. „Možná by stálo za to oslovit s tak mimořádným případem přímo představenstvo dopravního podniku. Ať někdo doloží Langerův zdravotní stav. Nic neslibuji, uvidíme.“ Advokát Tomáš Sokol nechce prozradit, zda by jeho kancelář chtěla po dopravním podniku stejné peníze jako po dlužníkovi. Z jeho slov se ale dá vytušit, že jistý prostor pro jednání tu je: „Je to interní věc, dohoda mezi advokátem a klientem.“ Pak zbývá exekutor Podkonický, jenž by po dopravním podniku mohl chtít 58krát svých bezmála osm tisíc korun. „Nedovedu říct přesnou částku, kterou bychom po dopravním podniku v případě zastavení exekucí chtěli,“ říká Podkonického zástupce Jiří Komárek. Rozhodně by to však podle něj nebylo 58krát osm tisíc korun: „Odhaduji, že by to dokonce byly spíš jen tisíce než desetitisíce korun.“ 

Tento článek je nominován na Novinářskou cenu za rok 2012 >>> ,

Děkujeme předem za vaše hlasy v anketě.