Probouzím se brzy ráno pod kavkazskou horou Kazbeg v gruzínské vesnici Stepantsminda, která je jedním z mých nejmilejších míst pod sluncem. Spolu s mým gruzínským a slovenským kamarádem se chystáme vyjít ke kostelíku zasvěcenému svaté Trojici, položenému ve více než dvou tisících metrech nad mořem. Mezi polorozbořenými domy visí červené a modré volební plakáty. Volte číslo 5! Volte číslo 41! Gruzínci 1. října volí nový parlament a souboj mezi dvěma hlavními stranami se dostal i sem, do odlehlého Kazbegi.
Zpět do hlavního města Tbilisi cestujeme stopem. Jsem trochu nervózní, protože večer mám dohodnutou poslední pracovní schůzku v centru města. Uvolněný přístup mého gruzínského kamaráda Davida k plánování času mě však znovu přivádí do dobré nálady. Zastavuje nám arménský kamion. Řidič je veselý člověk, rusky si povídáme o jeho cestě z Petrohradu a svatbě jeho bratra v Jerevanu, na niž právě spěchá. Po cestě míjíme skupiny asi šestnáctiletých Gruzínců s transparenty a v modrých tričkách s logy Gruzínského snu, hlavní opoziční strany. Skupinky se zvětšují, jak se blížíme k hlavnímu městu, v jedné z vesnic vidíme i televizní štáb natáčející rozhovor s o něco staršími příznivci Bidziny Ivanišviliho, taktéž oděnými v modrém.
Arménský řidič je zvědavý: „V Gruzii to před volbami vře, že?“ Je to tak. Jen před pár dny televize odvysílaly záběry z jedné tbiliské věznice, které celou zemi šokovaly a uvrhly do každodenních nepokojů. Bachaři na nich brutálně mučí a znásilňují nové vězně. Bývalý zaměstnanec věznice, který videa pořídil, již uprchl do Belgie a televize teď každý den zásobuje novými a novými ohavnostmi. Arménský řidič vypráví vtip o kavkazských věznicích. Všem je ale trochu úzko. Těsně před Tbilisi mi telefonuje Eka, s níž jsem se měla sejít. Do kanceláře se teď nedostane. Kolem blízké budovy filharmonie je demonstrace za odstoupení prezidenta Saakašviliho a bude lepší počkat, až se to uklidní. Po rozloučení s naším řidičem míříme do jednoho z okrajových sídlišť v Tbilisi. Nespěcháme. Davidova máma připravuje chinkali a my upíjíme domácí gruzínské víno Saperavi. V televizi běží zprávy. Reportéři ukazují další hrozné záběry z věznice, prokládají je reportážemi z centra Tbilisi, kde demonstrují rozhořčení lidé. Zase vidíme modrá trička, ale tentokrát je protest mnohem pestřejší a větší.
Později se přece jen vydáme do města, je to můj poslední večer v Tbilisi. Město miluju, za poslední rok jsem tu již asi pošesté. Mění se však a roste před očima. Volby jsou volby, buduje se i v noci. Kolem budovy filharmonie je už klid, jen malé skupinky mladých a policisté v řadách postávají okolo. Gruzínec David se na ně kouká s odporem. „Přál bych si, aby v mojí zemi byl klid. Každý rok je tu nějaký skandál, nějaká demonstrace. A teď? Koho mám volit? Saakašviliho, který nechává znásilňovat vězně? Bidzinu, který podporuje lidi v radikalizaci?“ Ještě chvíli diskutujeme. Z něj i ostatních gruzínských přátel jsou cítit obavy z toho, co bude po volbách. Budou vůbec spravedlivé? Nevyvolají další násilí? Všechny nás tyhle otázky tísní.
Ve skleněné letištní hale si ještě znovu zapínám počítač a čtu gruzínské zpravodajské weby. Zatčení studenti a opoziční aktivisté. Prezident Míša prohlašující, že takové skandály jsou běžné i ve vyspělých zemích, uklidňující společnost, že hlavní viníci budou potrestáni, a mluvící o ruském spiknutí. Bidzina volající po okamžitém Saakašviliho odchodu. Pondělní volby asi nebudou posledním kolem současných nepokojů. Odlétám, ale Kavkaz je zaseknutý v mé hlavě spolu s otázkami a obavou, kam se bude Gruzie ubírat v následujících týdnech.
Lenka Bernátová
studentka médií, cestovatelka,
organizátorka projektu Voice of Georgia
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
