V Česku je stále velmi populární řešit různé údajné příživníky, sociálně nepřizpůsobivé či kdovíjaké jiné nekalé živly. Jakmile nemá politická strana co nabídnout voličům, přijde s útokem na ty nejslabší. Když nemůže zaručit, že někomu pomůže, slibuje aspoň to, že někomu se bude žít ještě hůř. I to mnohé potěší a zahřeje u srdce.
V tomto vydání Respektu najdete článek Pan Zrcátko musí platit. Jeho hlavní postavou je muž, který je skutečně nepřizpůsobivý. Nemluví se svým okolím, opustila ho rodina, nepracuje, pobírá důchod, i když je mladý, a jezdí načerno. Ba co víc, on neplatí pokuty, jež mu byly za černé jízdy vyměřeny. Pobouřený je dopravní podnik, káravě kroutí hlavou právníci i exekutoři. Systému ale nikdo jen tak neproklouzne, a tak se pokuty množí z tisícikorun na desetitisíce a statisíce. Mladému muži tak stát automaticky strhává část jeho důchodu.
Vlastně ukázkový případ muže, který by mohl sloužit jako odstrašující případ na billboardech všech slibovačů vlády pevné ruky.
Je tu ale jedna potíž. Onen mladý muž totiž má právo jezdit bez jízdenky. Jde totiž o invalidu, který trpí paranoidní schizofrenií. Vzhledem ke své diagnóze prostě není schopen sám zajít na dopravní podnik a vše vyřešit. Nedokáže dělat to, co my ostatní – pobíhat po úřadech a řešit svou nelehkou situaci.
Vše se tak obrací vzhůru nohama a je namístě otázka, jak to, že je zdejší systém tak asociální a nepřizpůsobivý? Chyba se může pochopitelně stát všude na světě, tady se však nikdo nemá k tomu, aby případ nějak řešil. Tedy až doteď, kdy se našli lidé, kteří nespravedlnost nechtějí nechat být.
Příběh pana Václava Langera najdete na straně 36 a v mnoha svých detailech překračuje osud jednoho muže. Je zároveň příkladem toho, jak obyčejná lítost a sounáležitost okolí může měnit svět k lepšímu.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
