Záblesky minulosti v srpnovém slunci

Srpen mám snad nejraději. Slunce je zvláštně ostré, jeho paprsky jsou zvláštně jasné, vzduch je jiskřivý a země voní žněmi.

Máme za sebou první metry stoupání. Jižní strana úbočí vrchu Vodil je touto dobou ve stínu, je příjemně chladno. Přes pastvinu pohlížíme do údolí řeky Soči a na zalesněné svahy hřebenu Kolovrat. Spěcháme, netušíme, kolik času cesta zabere. Po obou stranách pěšiny je strmá kamenitá stráň. Slovinským pohořím Krasu vedou „poti miru“, stezky míru. V letech 1915–1917 zde zuřila válka, fronta vedla po svazích Vodilu, Mrzli vrchu a dále Krnu a Batognice, bojovalo se měsíce o pouhých pár metrů. Je velmi těžké si něco takového představit. Uf. Z lesního ticha slyším ozvěnou ostrou palbu z obou stran, chvíli je to palba z pušek, následuje dunivá ohlušující detonace, vojáci na sebe volají, varují se o rozpoznaných pozicích protivníků. Je cítit spěch, napětí, soustředění. Svahy jsou protkány zákopy. Mnozí zahynuli ránou kamením, které se rozlétlo při větší detonaci. Neměli přilby. Svahy byly holé, bez stromů. Byly jich desetitisíce, statisíce. Češi sem dorazili v létě 1915 a účastnili se všech dvanácti bitev o Soču. Prokázali odvahu, intelekt a rytířský postoj. Z Plzně dovezli proslulou „třistapětku moždíř“, která pálila ze svahů a nepustila agresora dál. Přepadá mě žal, uroním si „kroupu“. Černý čaj je skvělý v tento moment. V lese prozpěvují ptáci. Cesta se strmě dere vzhůru. Údolí Soči mizí v modravém oparu, protější kopce dýchají vlahou sytou zelení a odrážejí odstíny naděje dopoledního slunce.

V Tolminu dbají o to, aby paměť krajiny nezavál čas. Snad proto, že se říká, že musíme znát svou minulost, abychom ji nemuseli prožít znovu. Nad Zatolminem v lese – za hranou kopce, tzv. v závětří – byla základna druhé roty 18. pěšího pluku z Hradce Králové, ve které sloužil můj praděda. Na svahu Vodilu padl 30. 1. 1916, bylo mu 36 let, byl ženatý a měl čtyři děti. Cesta místy mizí pod nánosem větví. Prožíváme zvláštní samotu, prázdnotu na opuštěném bitevním poli.

Mrzli vrch je na dosah. Vzpomínáme u pomníku, spomeniku, který stavěli naši během války. Shlížím po travnatém, velmi strmém svahu dolů, tudy někde vedla fronta. Neuvěřitelné. Asi 30 km na jihozápad, v Kobaridu, psal zprávy z fronty Ernest Hemingway. Na vrcholu je živo, je odtud skutečně krásný rozhled. Je sobota 18. 8. Mé srdce naplnil klid, jsem ráda, že jsme prožili tuhle cestu, podél níž stromy stojí na místo křížů.

Na mši u Maďarské kaple se sešlo asi 150 lidí. Češi v uniformách 18. pěšího pluku drží spolu se Slovinci čestnou stráž. Před očima vyvstává obraz pláže v Normandii a bílé kříže v zeleném trávníku na hřbitovech poblíž. Tyto hrozné milníky 20. století se jakoby vpíjejí do sebe. To, co bylo, je součástí „teď“, je to předivo, ze kterého je utkána realita. Ze srdce se ozývá přání nezapomenout. Padli za své rodiny, za svou vlast, za mír. Čelili útrapám, zoufalství, marnosti, trpěli hladem a steskem po domově. Padlo zde asi 15 000 českých vojáků. Je pro mě důležité o tom vědět.

Odpoledne se vracíme po severním úbočí. Otevírá se pohled dovnitř Krasu, do Triglavského národního parku, je vidět Javorca. Ve stráni nad říčkou Tolminkou vybudovali Češi malý kostel, útočiště, místo modlitby za blízké doma i v boji. Jména padlých byla vyryta a vypálena na dřevěné desky z beden od munice. „Smrtí každého je mě méně. Neptej se, komu zvoní hrana, zvoní tobě.“

Děkuji Vojenskému ústřednímu archivu v Praze za laskavé zaslání kopie kmenového listu mého pradědy a výpisu z kartotéky padlých. Děkuji Klubu vojenské historie z Hradce Králové, především panu Jiřímu Prokopovi za rady a informace, děkuji panu Jozefu Vričanovi za napsání knihy Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Alp k Jadranu, děkuji slovinským přátelům za vřelé přijetí a slovinské zemi, že dala spočinout padlým předkům.