Zemřel Wabi Daněk. Z věčných lovišť Ďáblova stáda

Ve věku 70 let zemřel Wabi Daněk, legenda tuzemské folkové a trampské hudby, autor hitů Rosa na kolejích, Písně, co mě učil listopad, Outsider waltz či Hudsonské šífy. Při této příležitosti odemykáme text o jeho projektu Ďáblovo stádo, ve kterém pokračoval v odkazu trampského hnutí:

Zvířecí kůže, akustické kytary, pušky, kolty a reklama na whisky. Výzdoba stěn klubu Stodola v městečku Hoštka nedaleko Štětí, kde odehrál jeden z mnoha desítek svých letošních koncertů klasik trampské písně Wabi Daněk, má ze všeho nejvíc připomínat Ameriku. Dekorace však nabízejí i podivuhodný paradox. Vedle westernových rekvizit tu najdeme ryze polabské zemědělské náčiní jako cepy nebo kosy. Představy o nespoutaném Divokém západu se tu překrývají s českou realitou – podobně jako v Daňkových písních a v trampských písních vůbec.

Právě po generace neutuchající chuť převléci se do zálesáckých nebo vojenských úborů, přejmenovat tuzemská zákoutí na Kansasy, Louisiany či Askalony a nechat v nich rozeznít skladby o bitvě s indiány poblíž Little Bighornu činí ze zdejšího trampingu světově neopakovatelný a vytrvalý fenomén, jehož tradice se počítá stejně dlouho jako česká státnost.

Důkazem kulturní síly hnutí, jež dokázalo po první světové válce středoevropskou krajinu magicky zabydlet postavami z kovbojek, je i nové výběrové album Ďáblovo stádo. Právě Wabi Daněk na něm spolu s kapelou o generaci mladších – a nutno poznamenat, že netrampských – muzikantů v nových aranžích přehrál a přezpíval třináct zlidovělých čundráckých balad, které dokládají sílu i romantiku uplynulého století českých trampů.

Napětí bez proudu

Nápad na moderně pojaté album „písní od táborových ohňů“ se zrodil v únoru při jednom z dlouhých přesunů na koncerty v hlavě devětadvacetiletého bubeníka Davida Landštofa. Vyhledávaný univerzální hráč, který koncertuje v poprockové sestavě s Xindlem X, písničkářkou Radůzou i původně bluegrassovou Druhou trávou, sice nikdy nebyl tramp. Sám tvrdí: „Kde končí pokrytí wi-fi, tam se nepouštím.“ Ale v dětství chodil do skautu a vždycky choval slabost pro akustickou a country hudbu.

„Inspirovalo mě stoleté výročí skautingu u nás, který trampské hnutí nepřímo vyprovokoval,“ tvrdí Landštof. V raných počátcích po roce 1918 se prvním trampům skutečně říkalo „divocí skauti“.  Stejně tak sdíleli lásku k přírodě a nade vše ctili kamarádství, coby většinou mladí navrátilci z války však odmítali systém zmíněné organizace, který jim připomínal armádu. Nezkrotnost a chuť po dobrodružství se záhy promítly i do jejich svébytného hudebního stylu, který tehdy v Československu pevně zakořenil.

Landštof tak chtěl vzdát poctu originálnímu fenoménu, který v novém tisíciletí pomalu ustupuje ze scény. Stal se z něj producent i motor celého projektu a pro Ďáblovo stádo v první fázi vybíral z bezmála 400 tuzemských trampských songů, jež se mu podařilo shromáždit. Usmyslel si také, že podpoří syrovou stránku písní a vsadí na živé nahrávání mimo profesionální studio ve srubu v Orlických horách. Zhlédl se totiž v trendu usilujícím o maximální autenticitu podání, s níž k letitým písním v Americe přistupují tvůrci jako T-Bone Burnett (soundtrack k filmu Bratříčku, kde jsi?) nebo Bruce Springsteen na albu Nebraska. Na paměti měl prý i úspornost hudebního debutu herce Hugha Laurieho, představitele seriálového Dr. House.

Koncept byl jasný, kapelu podobně cítících muzikantů své generace Landštof také dokázal shromáždit; zbývalo jen najít a nadchnout pro věc zpěváka, který by trampské hity nejen uměl zazpívat, ale dodal by jim i punc přesvědčivosti. „Wabi Daněk byla jediná volba a bez něj by Ďáblovo stádo nemělo smysl,“ přiznává optimisticky působící bubeník a přes úsměv dodává, že těch čtrnáct dnů, co si autor Rosy na kolejích vzal na rozmyšlenou, byly nejdelší dva týdny v jeho životě.

„Davidova myšlenka mě okamžitě nadchla. Nekývnul jsem na ni hned jen proto, abych vypadal uvážlivě,“ zlehčuje své rozhodování Wabi Daněk. Nakonec ho přesvědčilo i to, že v konečném výběru, jejž mu Landštof nabídl, znal coby ostřílený tramp slova takřka všech písní. Dvě z nich jsou ostatně jeho.

Vzdušně pojatá nahrávka byla natočena téměř kompletně naživo během tří červencových dnů. Na atmosféře temných písní o psancích Západu se podepsalo i to, že Českou republikou se v těch dnech přehnala vlna silných bouří (přerušila například festival Rock For People) a na nějakou dobu odstřihla muzikanty od proudu. Ďáblovo stádo si tak užívalo nočního jamování při svíčkách; jediný, kdo měl našponované nervy, byl Landštof, jemuž utíkal drahocenný čas určený k natáčení. Mračna se ale rozehnala a vše se podařilo nahrát.

Hra na Ameriku

Ďáblovo stádo, kde spolu sousedí hudba z dvacátých i sedmdesátých let minulého století, je mimo jiné také dokument stylové poživačnosti, jíž se trampský žánr vyznačuje. První písně, které na našem území vznikaly, byly především volně přetextované verze amerických originálů a tradicionálů. Znalost angličtiny ale nebyla veliká, a tak si první táborníci, kteří vyráželi s kytarou za Prahu, vypomáhali vlastním uchopením poetiky, již nasáli v knihách Jacka Londona a při sledování ještě němých amerických filmů o kovbojích.

Kromě ideálů skautingu je tu poprvé znát vliv silného kulturního exportu Ameriky, jejž započala  obří show Buffalo Billa. Evropou se prohnala v roce 1906 a zastavila se i v několika moravských městech. Gigantický rozměr vystoupení ilustruje to, že výpravný program vytvářelo na 800 účinkujících a zahrnoval 500 koní. Jenom v Brně se odehrála tři vystoupení, každé pro 12 tisíc diváků. O takové megalomanii a úspěchu bez reklamy si mohou nechat zdát i ty největší hudební hvězdy.

Tramping náhle přinesl útěk z civilizace a vyjadřoval celkové zklamání z modernity, jež se v ovzduší vznášelo po světové válce. Znamenal objevování romantických končin přírody, skrze něž se měl člověk vrátit ke kořenům svého já. Nehledě na to, že výlet za město znamenal pro mladou generaci i příležitost, jak si zařádit bez nechtěného dozoru měšťáků. Metaforou toho všeho se tak logicky stal mýtus o dobyvatelích Divokého západu, kteří nejen čelili divočině, ale zároveň na nově  obsazených územích vytvářeli nová pravidla a rituály.

V českém prostředí tuto novost signalizuje důsledné přejmenovávání. Prvorepublikoví trampové tak nevyrážejí podél Vltavy do Štěchovic a dále na Kocábu, ale míjejí Velkou řeku a z Města milionů se vydávají na Hadí řeku do osad Utah nebo Liberty. Zrodil se tu úplně nový, kolektivně přijímaný zeměpis. Místo občanských jmen se používají cizokrajné přezdívky a podobně postupovala i hudba. Byla založená na kytaře a přejímala rytmy tanců jako waltz nebo tango (na Ďáblově stádu tuto etapu zastupuje Až ztichnou bílé skály a Tvůj bílý šátek).

Tramping jako životní styl mladých a nespoutaná víkendová zábava si pak první vlnu masové popularity prožil počátkem třicátých let. Tehdy se v proslavené osadě Ztracená naděje na Vltavě začaly ukazovat celebrity jako Voskovec s Werichem, herec Jindřich Plachta nebo fotbalista Ladislav Ženíšek. Ruku v ruce s tím si písně s trampskou poetikou našly cestu do hlavního proudu: bylo nahráno přes 300 titulů, písně se dostaly do repertoáru populárních orchestrů (zpíval je například R. A. Dvorský). Hudební složka se pomalu začínala inspirovat karibskými vlivy i swingem.

Vývoj pochopitelně přerušila druhá světová válka. Ovšem po roce 1948 v dobách zadrátované socialistické republiky se úniková romantika trampingu s nenaplněným sněním o Americe ukázala být opět atraktivní. V průběhu padesátých a šedesátých let se trampové zformovali jako mimořádně silná subkultura. Ne že by se jednalo o přímý politický odpor – mezi trampy byli straníci i svazáci. Ale existovala tu nezanedbatelná skupina mládeže, která místo budování o víkendech raději vyrážela s usárnou za město.

Odhaduje se, že v polovině šedesátých let jich zde bylo 200 tisíc, což je mimořádná síla, se kterou uvolňující se režim raději začal pracovat. V týdeníku Mladý svět začínaly vycházet první pozitivní články i zpěvníky k ohni, do kin se opět dostávaly  americké westerny (např. V pravé poledne) a pod organizačním dohledem Československého svazu mládeže se rodí festival Porta.

Zároveň se měnil i hudební styl, který vždy absorboval dobové módy. K táborovým ohňům tak logicky prosákla novější country, bluegrass a civilní dylanovský folk, který učaroval i Wabimu Daňkovi. Na rozdíl od meziválečné bezstarostné idyly, kdy textaři opěvovali překrásné seňority, přály texty šedesátých let – pateticky řečeno – ošuntělým psancům, špíně a pravdě. Z melancholicky nedosažitelné Ameriky se tu stává reálná nedostupnost. Průkopníkem tematické obrody byla na začátku šedesátých let skupina Hoboes bratří Wabiho a Mikiho Ryvolových (druhý jmenovaný je autorem notoricky známé Bedny od whisky).

Dokonalý průnik

„Tramping byl vždy hrou na Ameriku. Ale dnes už pro ni není důvod,“ konstatuje celoživotní tramp a vedoucí skupiny Pacifik Tony Linhart, jehož pracovnu stylově zdobí trofeje z Porty, indiánské motivy i fotografie televizních Rychlých šípů.

Za první republiky si cestu do Spojených států zdaleka nemohl dovolit každý. Zaoceánská plavba byla buď mimořádný luxus, nebo divoké dobrodružství. Tramping znamenal čisté snění. Po roce 1948 zase touhy po vzdálených místech kompenzovaly fyzickou nemožnost kamkoli odcestovat. Když psal Wabi Daněk skladbu Hudsonský šífy, nezdálo se  reálné, že by řeku Hudson někdy spatřil. To vše neplatí, trampingu dnes konkurují prozaické outdoorové sporty, které postrádají veškerou mytologii. Z dnešního pohledu si tak trampská kultura zažila svůj zenit počátkem devadesátých let, kdy se obřích statisícových nákladů dočkala třeba dvoudílná kompilace režimem zakazovaných písní Vandr do padesátejch.

Pokud dnes někdo mluví o tom, že se chce vydat na Yukon, bude mít na mysli spíš skutečnou řeku na Aljašce než potok u Vltavy. Víkendová nádraží už nejsou plná dvacátníků v amerických uniformách a skalní jádro začalo nevyhnutelně stárnout. Za vše mluví už fakt, že většina hráčů na Ďáblově stádu není mezi aktivními trampy: k hudbě přistoupili spíše s romantickou fascinací, byť ne zcela odtrženou od reality.

„Tramping vždy znamenal únik ke svobodě v dobách represí,“ uvažuje Landštof. „Patřím ke generaci, která vyrostla po roce 1990. Zažili jsme si obrovský příliv konzumu, propadli jsme workoholismu, ale zdá se, že tahle vlna okouzlení už pomalu opadá. A tramping tu pořád máme jako možnou alternativu, jako jiný pohled na život.“

Trampská píseň je nejvytrvalejší a dost možná nejpůvodnější jev české hudební scény. Došlo tu k dokonalému přisvojení a průniku, po kterých se volá třeba u dnešního popu. Do trampského archivu patří americké originály s trefnými českými texty i původní domácí tvorba, u níž by si zase nikdo netipl, že nepochází ze zámoří. Už několikátá tuzemská generace je umí nejen zpaměti odzpívat, ale leckdy i zahrát.

Trampům se podařilo něco takřka neuvěřitelného: dát pevné kontury snům a touhám a společně je dlouhá desetiletí prožívat. Prostým procesem přejmenovávání vznikl svět, který držel pohromadě. Stačilo odjet s kamarády za město, vymazat svou sociální roli a člověk se zázrakem ocitl na Divokém západě, kde nic nedávalo větší smysl než zpívat o válce Severu proti Jihu.