Drogová válka s mladými diváky

Akční drama Divoši o souboji dvou nezávislých velkopěstitelů marihuany s mexickým drogovým kartelem představuje pokus o návrat 66letého režiséra Olivera Stonea, který se již více než dekádu potácí v krizi.  Podařilo se mu to jak komerčně, tak umělecky – byť ne bez výhrad.

Stone dříve býval „politickým svědomím Ameriky“ a v dílech jako Salvador,Četa,Wall Street,JFK a Nixon líčil válečná traumata i rozklad víry ve vysokou politiku. Budil vášně ohledně zobrazování násilí kvůli Takovým normálním zabijákům, znovu zpřítomnil atmosféru generace květinových dětí v životopisném filmu The Doors.

Všechny jeho filmy jsou řemeslně dokonale natočené, mají tempo i atraktivní, až agresivní styl. Stone sice nikdy nebyl rafinovaný vypravěč – poselství, která okázale sděloval, zůstávala na úrovni jednoduchých moralit. Nicméně kariéra se mu pokazila až s megalomanským projektem Alexander Veliký, kde se pokusil stvořit nepříjemně kritickou, ale zároveň úspěšnou velkopodívanou.

Reputaci si nenapravil ani kýčovitým dojákem World Trade Center, kde líčil hrdinství policistů zasahujících po teroristickém útoku 11. září. Většina lidí ho pak definitivně odepsala po oslavném dokumentárním portrétu Fidela Castra Comandante, nepřesvědčivě dopadla další biografie W. vyprávějící o Georgi Bushovi ml. i druhý díl snímku Wall Street.

Práce s diváky

O Divochy stál Stone natolik, že na scénáři začal pracovat ještě dříve, než spisovatel Don Winslow dopsal knihu, která se ihned po vydání stala bestsellerem. Román, jenž vyšel i v českém překladu, je ovšem o poznání komplexnější, hlubší, drsnější i vtipnější než výsledný film. Kniha v mnoha odbočkách líčí minulost i niterné prožitky hlavních hrdinů, kteří se jeví se svými chybami živě a dovedou obhájit svůj životní styl. Leckdo tak Stoneovi vytýká, že snímek je roztříštěný a nezvládnutý, a na první pohled to tak vypadá. Přesto stojí za to podívat se, jak si tím Stone zahrává s diváky – především těmi mladšími, kteří chodí do kin nejvíc.

Duo hlavních hrdinů je značně nesourodé. Bývalý mariňák Čon je závislý na drogách a sexu („drogy jsou racionální reakce na šílený svět“) a jeho kamarád, botanik Ben, z peněz za prodej trávy financuje humanitární pomoc třetímu světu. Jejich společná (!) dívka O. (původním jménem Ofélie) pak působí jako svorník jejich protikladných povah. Film však téměř smazává tyto drobnokresby i břitké postřehy, běží dopředu v pekelném tempu a z postav zbývají víceméně prázdné skořápky.

Ze spontánně nahozených diagnóz, jimiž neutrální „božský“ vypravěč v knize častuje jednotlivé figury, se v ústech O. – z níž byla učiněna hlavní subjektivní vypravěčka – stává jen pseudointelektuální filozofování. Hrdinové hraní mladými krasavci tak ve své bezstarostnosti i vzteku a odporu působí spíš povrchně, zatímco padouši, na nichž už se podepsal věk a jsou hráni špičkovými herci, vyhlížejí mnohem zajímavěji.

Diváci se nakonec těší převážně z toho, co démonického zase provede mafiánský zabiják Lado (paleta zavilých výrazů Benicia Del Tora vyvolává až úzkostný smích), jak úskočně se ze všeho vykroutí zkorumpovaný polda z protidrogového oddělení Dennis (opičácký John Travolta), či litují krutou a odkvétající šéfku kartelu Elenu (Salma Hayeková). Nenávist se naopak obrací vůči rozmazlené O. ztvárněné Blake Livelyovou. Jedna z nejzpovykanějších hvězdiček současného Hollywoodu svým posthipísáckým moudrům o svobodném životě divochů možná uchváceně věří, ale diváci v kině jí to nebaští.

Bylo to jinak

A právě v tom se ukrývá trik. Publikum dostává koktejl sexu, krve, vulgarit, emocí i podvratných vtípků, a přitom se s hrdiny na straně dobra nedokáže identifikovat. Vrcholnou pointou této rozpolcenosti je finále snímku, v němž Stone znejišťuje tradiční rozdělení, kdo má zemřít a kdo vyhrát. 

Vyhrává tak nad teenagerskou optikou, když mladým divákům sexy a cool hrdiny znechucuje. Zároveň jim přináší existenciálně odlehčenější, méně chorobnou verzi bratří Coenů, Tonyho Scotta či Quentina Tarantina a jejich filmů o smolařích a vyděděncích, kteří čelí příliš silným nepřátelům. Na rozdíl od svých režisérských kolegů však Stone nakonec nabízí únik z nebezpečného a nejednoznačného světa do ráje.

Možná tím reflektuje i své poněkud nedomyšlené vzpoury proti systému. Divochy lze pořád brát jako prostou agitku „zlegalizujte  trávu, zavládne mír a láska“, ale zároveň Stone poprvé sděluje něco dvojznačně.