Virtuózní flákač

Působí, jako kdyby se právě probudil. Hledí nepřítomným pohledem zpoza velkých brýlí. Novináři z něj mají střídavě legraci, nebo se ho děsí. J Mascis dokáže i na přímé otázky typu „Jaké kapely posloucháte?“ kontrovat nekonečně protahovaným „hmmm“ nebo sáhodlouhým mlčením a nakonec z něj vyleze: „Skoro všechny.“

S téměř stejnou nezaujatostí i zpívá. Všechny vyjadřovací obtíže z šestačtyřicetiletého zpěváka ale spadnou, když vezme do ruky kytaru. Není nadsazené tvrdit, že s okolím dokáže komunikovat pouze prostřednictvím hudebního nástroje. A to tak zručně, že dnes dorůstá už druhá generace jeho obdivovatelů.

V době, kdy americká alternativní scéna osmdesátých let šílela z úsporného a nekompromisního hardcore, to byla právě Mascisova kapela Dinosaur Jr., která vrátila do kurzu něco velmi staromódního: precizní kytarové sólo. Prostřednictvím univerzitních rozhlasových stanic zaujali vysokoškolské publikum a pomohli tak otevřít dveře melodičtějšímu písničkovému stylu, který později celosvětově proslavili R.E.M. nebo Nirvana. Sami se však nikdy tak velkými hrdiny nestali: Mascis někdy až příliš důsledně podléhal své flákačské povaze.

Na řeči jej vážně nikdy neužilo. Své si kvůli tomu vytrpěli hlavně spoluhráči z tria Dinosaur Jr.: baskytarista Lou Barlow a bubeník Murph. A byly to právě nulová komunikace s Mascisem a nevyřčené napětí, které oba hudebníky donutily už počátkem devadesátých let kapelu opustit. I když spolu tito kumpáni z dětství od roku 2005 zase hrají a natáčejí skvělá alba, o velkém kamarádství nemůže být řeč.

Čerstvá, v pořadí desátá deska I Bet on Sky boří jeden z největších mýtů, které se s rockovou hudbou od počátku pojí. Kapely bývají vnímány jako spiklenecké tlupy plné vzájemné důvěry. Ovšem na skvělé nahrávky nutně nemusejí panovat přátelské vztahy. Někdy si lidé prostě rozumějí jen ve chvíli, kdy spolu hrají. Dinosaur Jr. jsou toho pádným důkazem.

Ten divný

„Můj bože, ten je tak neuvěřitelně cool,“ pomyslel si Low Barlow, když v roce 1982 spatřil sedmnáctiletého Josepha Mascise, jehož každý oslovoval jen prvním písmenem J. Barlow tehdy sháněl přes inzerát do své kapely bubeníka a na konkurz se dostavil apaticky vyhlížející podivín. Trčící vlasy se mu na hlavě střídaly s lysinami. Ramena měl plná lupů, v očích ospalky a všechno podle něj stálo za prd. Těmito větami popisuje první setkání klíčových členů Dinosaur Jr. americký novinář Michael Azerrad ve strhující biografii Our Band Could Be Your Life, jež mapuje čilý americký underground reaganovských let.

J Mascis byl vždycky ten divný. Dětství v poklidném městečku Amherst ve státě Massachusetts strávil ve svém pokoji za zataženými závěsy. Celá odpoledne jen polehával a poslouchal desky: od starých Rolling Stones po módní Birthday Party Nicka Cavea nebo The Cure. Byl ponořený do svých představ. S nikým se nebavil ani na střední škole. Zamlklost však nebyla dána stydlivostí: Mascis byl mistr v tom dát najevo, že nikoho nepotřebuje, nic se ho netýká a vystačí si sám. To Barlowovi nesmírně imponovalo. Brzy vyšlo najevo také to, že Mascis je skvělý kytarista a talentovaný písničkář, tudíž by byl nesmysl, aby seděl za bicími. Barlow vyklidil pozici frontmana a nemluvný samorost Mascis zaujal v kapele, která si dala jméno Dinosaur Jr., roli ústředního autora i hráče.

Hlavní devízou, kterou si uchoval do dnešních dnů, je kromě technické jistoty naprostá univerzálnost. Chtěl a uměl předvést vše, co v dětství naposlouchal. To je také důvod, proč ho v letošní anketě vyhodnotil americký hudební časopis Spin pátým nejlepším kytaristou všech dob. Nejsou mu cizí metalové riffy, Hendrixovy blázniviny ani strohost postpunkových kapel, které často dokázaly pracovat s jednou notou. Přesně tuto poučenou míchanici vlivů, která působila jako zjevení, nabídli Dinosaur Jr. na albu YouĘĽre Living All Over Me (1987). Okamžitě se stali miláčky té části alternativní scény, kterou více než hardcoreová nasupenost a politická angažovanost zajímaly melodie a intimní pocity hledání sebe sama.

Zatímco hudba vytváří rytmický kytarový uragán plný dramat a zvratů, Mascisův monotónní zpěv signalizuje odosobnělý nezájem flákače čímkoli se vzrušovat nebo investovat do vztahů s jinými lidmi. Jeho nosový projev lehce připomínající Neila Younga jako kdyby stál stranou všech emocí. Kytarová výřečnost a vášeň jde ruku v ruce s totální apatií v hlase. „Nikdy jsem se moc nesnažil, protože jsem se bál něco cítit,“ vyřkl už na debutové desce ve skladbě Severed Lips.

Mascis se tak brzy stal kultovní postavou dospívající generace X, jež na přelomu osmdesátých a devadesátých let s gustem odmítla blahobytný styl života, který měla zdědit po rodičích. Amerika zažívala zlaté ekonomické časy a objevila se generace, kterou zachvátila nuda a nechuť převzít konzumní štafetu. V dobré kariéře už neviděla smysl. Pro vyjádření těchto pocitů nebylo vhodnějšího hlasu.

Lou začal mluvit

Izolovanost od okolního dění si však brzy začala vybírat daň na kapele. Coby autor většiny skladeb Mascis propadl autoritativním sklonům. S rytmickou sekcí komunikoval, jen když je chtěl donutit, jak mají hrát své party. Stydlivý a vnitřně nejistý Lou Barlow, který vždy chtěl od Mascise uznání, do kapely přestal nosit nápady a rozběhl si paralelně vlastní projekt Sebadoh. Teprve úspěchy průkopnické lo-fi formace, jež založila tradici přístupu „udělej si sám“, zvýšily Barlowovi sebevědomí a zkusil být Mascisovi při nahrávání třetího alba Bug oponentem.

„Lou nemluvil celé roky. Pak si našel holku a najednou začal mluvit. A mně došlo, že se mi vůbec nelíbí, co říká. Možná vůbec Loua nemám rád,“ charakterizoval tehdy Mascis lakonicky v rozhovoru pro Spin, proč se rozhodl Barlowa z kapely vyhodit. Barlow navíc na koncertech improvizoval basové linky v písních – to si skladatel Mascis vykládal jako přímou urážku svého ega.

Kromě daru točit skvělé desky a odehrát fenomenální koncerty byli Dinosaur Jr. nefunkční kolektiv nikam nezapadajících dvacátníků. Devadesátá léta, jež byla jejich hudbě mimořádně nakloněná, však zastihla Mascise osamělého, nepřipraveného natočit silný materiál. Po Barlowovi brzy odešel i Murph – a přestože desky s hlavičkou Dinosaur Jr. stále vycházely, natáčel všechny nástroje sám. Alba tak logicky postrádala intenzitu raných nahrávek a v roce 1997 se Mascis rozhodl dát jménu Dinosaur Jr. sbohem.

Žádný oslavovaný comeback by se nekonal, nebýt nového retro publika, jež s příchodem nového tisíciletí objevilo kouzlo rockových průkopníků. V roce 2005, u příležitosti reedice prvních alb, tak původní trojice neodolala nabídce vydavatelství Merge postavit se znovu na pódium. Byl to nečekaný návrat v plné síle a z jednorázové události se brzy stala druhá plnohodnotná éra kapely. Mascis se vedle dávných spoluhráčů opětovně vypjal k vrcholným hráčským i skladatelským výkonům. Nehledě na to, že více prostoru dostává i Barlow.

Novinkové I Bet on Sky je už třetí řadové album od návratu a stejně jako jeho předchůdci sklízí nadšené recenze napříč hudebním tiskem. Ačkoli hudebně nepřináší nic jiného než v začátcích, Dinosaur Jr. představují svůj standardní rukopis: folkový základ písní, jež se rozpínají do šíře velkými kytarovými sóly. Mascisova slova jsou stejně se vším smířená a stoická jako kdysi.

Byla by však chyba si tento happy end romantizovat. Dinosaur Jr. si ani po letech nepadli s pláčem a dojetím kolem krku. Prošedivělý Mascis je stále v rozhovorech dráždivě úsporný. Apatie ani pocit, že mu na věcech nezáleží, nezmizely. Příběh kapely však nesentimentálně ukazuje, kolik osobních neshod se dá hodit za hlavu kvůli tvorbě.

„Není to tak, že bychom si dnes po koncertech plácli, jak dobře se nám to povedlo. Nálada v kapele je vlastně stejná jako dřív,“ uvádí sdílný Barlow v rozhovoru pro newyorský týdeník Village Voice. „Miluju ten pocit, když hrajeme spolu, můžou za to ale především naše písně. Jsou totiž skvělé.“

J Mascis (46)

Narozen jako Joseph Mascis. Americký kytarista a zpěvák, lídr skupiny Dinosaur Jr., jejíž desáté album I Bet on Sky vychází v těchto dnech. Natočil i sólové desky a pro mimořádnou techniku je vyhledávaným producentem i hostujícím hráčem.