Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika

Publikačně široce rozkročený historik dějin středověku a raného novověku Petr Hlaváček (38) se v úvodu svazku Intelektuál ve veřejném prostoru, který sestavil, nezapomněl pochválit: „Za velmi inspirativní si dovoluji prohlásit skutečnost, že jsou zde vedle sebe otištěny texty autorů a autorek velmi rozdílných (profesně, oborově, hodnotově), kteří se příliš často osobně ani literárně nesetkávají. Naše kniha tak představuje především hutný materiál k dalšímu přemýšlení a promýšlení, první svého druhu k tématu ‚intelektuál ve veřejném prostoru‘ v českém kontextu.“

Hlaváček zato opomněl dodat, jak přesně znělo zadání, jímž oslovil tři desítky zastoupených pisatelů, a podle jakého klíče je oslovoval. Výsledek tomu odpovídá. Nejeden příspěvek by se uplatnil ve sborníku zcela jiném, například o průběhu ekonomické transformace po listopadu 1989 (text sociologa Martina Potůčka) nebo o současném českém školství (stať podnikatele ve vzdělávání Ondřeje Šteffla). Volné ruce, které editor osloveným nechal, umožnily většině autorů najet na své nacvičené myšlenkové figury a říci jen trochu jinak to, co jsme od nich, vesměs již nejednou, slyšeli a četli.

Slovo, které dráždí

Protože editor Hlaváček nevymezil pojmy intelektuál a veřejný prostor, u řady pisatelů se celkem logicky setkáme s pokusem o vlastní definici a o připomenutí, kde se termín intelektuál vlastně vzal, jak a kde na něj bylo či je nahlíženo (termín se poprvé objevil ve Francii, na konci 19. století, při polemice kolem Dreyfusovy aféry). Prakticky všichni autoři knihy se v zásadě shodnou na tom, že intelektuál je člověk schopný uvažovat a formulovat v souvislostech; nutně přitom nemusí mít vysokoškolské vzdělání ani se nemusí živit intelektuální činností. Má-li ambici sdělovat své názory na veřejnosti, dnes v médiích, někdo pro takového intelektuála volí přívlastek angažovaný či veřejný.

Za předchůdce moderního intelektuála je v několika příspěvcích označen filozof Sokrates. Schopnost intelektuálů nahlédnout věci veřejné část autorů problematizuje a zpochybňuje. Vysloveně antiintelektuální útok sepsal Roman Joch, který (západní) intelektuály en block obžalovává z „civilizační velezrady“ a argumentuje americkým myslitelem Williamem F. Buckleyem jr.: „Preferoval bych vládu prvních dvou set lidí z bostonského telefonního seznamu před vládou dvou set profesorů z Harvardu.“ Vtip je v tom, že Buckley jr. sám byl výsostný intelektuál, jen ho tak Joch neoznačuje, používá termín konzervativec. Nadto intelektuálem je pochopitelně i Joch, jenom to nechce slyšet, štítí se toho slova. Už z tohoto příkladu je zřejmé, jak se do vnímání pojmu intelektuál promítá světonázorová výbava toho, kdo s ním operuje, jak ten kabátec může někomu smrdět a jiný si v něm hoví.

Nemá ovšem valného smyslu probírat se zde jednotlivými příspěvky a vyzobávat z nich detaily dokládající to či ono. Zajímavější je, když už k takovému knižnímu setkání došlo, poukázat na motivy, které svazkem více či méně pravidelně procházejí a u nichž existuje relativní shoda. Jedním takovým leitmotivem je důraz na vztah intelektuála a jazyka. Intelektuál jej má chránit, používat přesně, demaskovat jeho zneužívání a deformování. Jiným motivem je vztah intelektuál a praktická politika. Má do ní vstupovat? Většinová odpověď zní nikoli, protože nelze zůstat intelektuálem a současně být úspěšným politikem, každá z těch disciplín má jiná pravidla.

Tato skepse k politickému angažmá intelektuálů očividně narůstá směrem k přítomnosti, kdy se politika víc než kdykoli v minulosti řídí PR pravidly. Další leitmotiv obstarávají stesky nad rozšířenou titulománií, jež stojí v přímém protikladu k touze po vzdělanosti; vzdělávací systém nabírá rysy prefabrikované výroby. Frekventovaným je slovo úpadek, například sociolog Ivan Gabal píše: „Nejpatrnější je úpadek intelektuální výkonnosti a kvalifikovaného dialogu v nejpovolanějších sférách veřejné správy, v ministerstvech školství a kultury.“ Jenže úpadek ve srovnání s čím? S devadesátými lety? Na to formulace o úpadku odpovědi nedávají.

Kdo hledá, najde

Editor Intelektuála ve veřejném prostoru Petr Hlaváček šel cestou nejmenšího odporu nejen při formulování tématu, ale i při výběru autorů. Převažují mezi nimi staré známé firmy: Barša, Bělohradský, Cílek, Čulík, Gabal, Hořejší, Hvížďala, Komárek, Pehe, Petrusek, Pithart, Sedláček, Sokol, Šiklová apod. Dominují prostě intelektuálové humanitní a – muži. Čtyři zastoupené autorky mezi jedenatřiceti jmény, to je neomluvitelně málo a neodpovídá to stávajícímu intelektuálnímu mužsko-ženskému rozložení sil. Zato pozoruhodně kopíruje chabé zastoupení žen v politice; jako kdyby editor podvědomě akceptoval sféru, vůči níž by jako intelektuál měl být v tvůrčí opozici.

Jen na okraj k personální obligátnosti této knihy: v minulých dnech vydalo nakladatelství Prostor sborník Krize, nebo konec kapitalismu?. Editor Jiří Pehe přizval mimo jiné Baršu, Bělohradského, Dvořákovou, Hořejšího, Komárka, Potůčka, Sokola… Jistě, jsme malá země, s omezeným lidským potenciálem, nicméně právě proto by editoři takovýchto sborníků neměli oslovovat především svoje a známé lidi, nýbrž hledat i mezi jmény nezavedenými nebo přehlíženými či neladnými.

Mezi třemi desítkami příspěvků Intelektuála ve veřejném prostoru, které jsou od sebe v knize odděleny obrazově slabými a tematicky nesouvisejícími černobílými snímky Hany Rysové, nelze nenajít texty střídmé, věcné a podnětné. Kupříkladu sinoložka Olga Lomová zasazuje téma intelektuála ve veřejném prostoru do globálních souvislostí a snaží se definovat rozdílné chápání role intelektuála v anglosaském a v čínském světě. Lidsky zralou a formulačně pěknou obranu práva intelektuála a vůbec člověka na omyl dodal (nyní již zesnulý) sociolog Miloslav Petrusek. Filozof Jaroslav Peregrin v klidném, argumentačně podloženém textu upozorňuje na nebezpečí, která intelektuála mohou instalovat do role užitečného idiota. Ale co naplat, když kniha jako celek působí roztříštěně a únavně, několikrát i jako platforma pro předvádění vlastní důležitosti a výřečnosti (Horyna, Čulík, Potůček).

Tato publikace není nejlepší vizitkou stávající české intelektuální scény a lze jen doufat, že neodráží její reálný stav, nýbrž že běží pouze o editorsky odbytý projekt.

Autor je redaktorem MF DNES.

Petr Hlaváček (ed.): Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika
Academia, 400 stran