Bez zpáteční jízdenky

Pravidelný a stoprocentně spolehlivý cestovatelský průjem po bezesné noci. Při chystání snídaně se tak raději obloukem vyhýbám dóze instantní kávy. Na Mezzu hrají Keitha Jarreta. Do kufru strkám poslední věci – kondomy, deset krabiček antidepresiv (zásoba na půl roku), Bibli, výbor z poezie Karla Hlaváčka, deštník, staré deníky, dopisní obálky (müsli, čínské polívky a čaj).

Kupuju si lístek z Čáslavi na pražské letiště. Paní za přepážkou se mě ptá, jestli nechci zpáteční. Se zvláštním pocitem jí odpovídám, že ne. S kamarádem, který se nabídl mi pomoci, cpeme čtyři pantagruelické kufry po babičce do vagonu.

Na letišti podávám svému šerpovi ruku a přeju mu hodně štěstí do budoucna. Dotáhne mi zavazadla na odbavení a já odcházím s charakteristickým svíravým pocitem v břiše na pasovku. V brašně naposled kontroluji nejdůležitější věci: pas, palubní vstupenky. Maturitní vysvědčení, potvrzení o cambridgeských zkouškách, potvrzení o udělení stipendia, potvrzení o přijetí na University of Aberdeen. Při bezpečnostní kontrole pípám pořád dokola jako blbec, navíc nechci nechat tři svitky citlivého černobílého filmu projít rentgenem. Jejich „fyzická kontrola“ zřízence evidentně obtěžuje. Za trest musím otevřít každou z deseti krabiček s prášky. Poslední esemesky z českého území.

V letadle se neubráním slzám, žužlám sendvič od British Airways, smrkám a neuroticky posunuji náhodné skladby na iPodu. Hledám vhodnou skladbu pro tuto chvíli – Bach je příliš sofistikovaný, na Debussyho mi nezbývá dost THC v krvi. Končím u drásavého Chrise Garneaua a podivného Owena Palletta. Dal jsem si za úkol se po cestě rozhodnout, jaký jazyk si na univerzitě přiberu k povinným kurzům, ale řešení tohoto dilematu odkládám do budoucna. Při vhodném náklonu letadla je vidět London Eye a Houses of Parliament.

London Heathrow. Babylon. Nebo tu zmátl Hospodin jazyk vší země; a odtud rozptýlil je Hospodin po vší zemi. Dvě hodiny, které zbývají do odletu navazujícího spoje, trávím hledáním jedné z těch ponižujících kukaní, kam zavírají kuřáky, aby se co nejrychleji udusili. Marně – v Londýně nic podobného nevedou. Kafe za pět liber si dovolit nemůžu, takže v košili ze sekáče a botaskách zevluji dvě hodiny okolo obchodů Harrods.

Letadlo se prodírá šedými skotskými mraky. Welcome to Aberdeen Airport – miniaturní, roztomilé letiště. Cut the cord, she’s a creep – Aberdeeeeen. Neprší, na okolních kopcích se pasou ovce. Tráva má sytou, hutnou barvu. Zelené plochy řeže síť nízkých kamenných zídek.

Přesun hromadnou dopravou s mým novým spolubydlícím a třiceti kilogramy věcí v kufrech do nového bytu. Večerní procházka po městě – se zapálenou dýmkou radioheadózním přístavem, s cigaretou viktoriánským centrem, s naskrz promočenými botami středověkou univerzitní čtvrtí. Nákup. Přemítání nad tím, jestli čtyři pinty mléka za dvě libry jsou dražší než dva litry za libru padesát. Před spaním sepisování seznamu úkolů na další den – založit účet v bance, zapsat se k pobytu na úřadě, získat National Insurance number a vyzvednout si na univerzitě studentskou kartičku. Konečně se rozhodnout, jestli se k filozofii a religionistice hodí víc hebrejština, řečtina nebo francouzština. A především začít hledat práci, která by pokryla třísetlibrový nájem. Najít si životní rytmus, který mi v Aberdeenu umožní zvládnout čtyři roky studia a dotáhnout to až k titulu Master of Arts.

Po deseti hodinách na cestách je zase čas jít spát – z přístavu sem přilétají racci, z ulice doléhá drsný skotský přízvuk místních opilců. Aberdeenshire zaplavuje tichý déšť.

MATYÁŠ MORAVEC, čerstvý student University of Aberdeen