Ráno bylo deštivé, a když se nebe konečně trochu vyjasnilo a my vyšli ven, cestu zdobily široké louže. Syn se smál a jeho modré gumáky nevynechaly ani jednu z nich. Do obchodu dnes přivezli zboží, a tak byla fronta až ke dveřím. Lidé trpělivě čekali, až na ně přijde řada, a já zas měla ten podivný pocit, jako by mě stroj času přenesl o několik let zpět.
Ale zdání klame. Sice v této karelské vesnici není kanalizace ani asfalt, krávy, kozy i psi se toulají volně po ulicích, za kulturním domem z kamene stojí dvě nevábné kadibudky a vodu si někteří stále přivážejí domů na dřevěných kárkách z obecné studny, ale všichni tu mají televize, mobilní telefony, auta, mnozí svým dětem pořídili byty v Petrozavodsku a někteří i v Petrohradě. Možná nikde jinde než tady člověk nespatří Rusko takové, jaké opravdu je, nepochopí, proč se děje to, co se právě v téhle zemi děje.
Obědváme, uspávám syna, a pak si s mužem sedáme k televizi, na stanici Dožď běží přímý přenos ze soudní síně, kde má padnout konečný rozsudek v inkvizičním procesu s Pussy Riot. Soudkyně čte rozsudek více než tři hodiny a my průběžně odcházíme, přicházíme, brzy je jasné, že tři mladé dívky jsou vinny, jen čekáme, kolik jim dají.
Zatím se probouzí syn, a pak i přichází z práce matka mého muže. Stojíme všichni u dveří obýváku a muž říká – dva roky. Máma odpovídá, a co bys chtěl, aby je pustili prostě tak? A on jí – mami, víš vůbec o co jde? Kývá hlavou, jako že v televizi říkali, co holky chuligánky napáchaly v chrámu. Muž mě překvapuje svou neodbytností – víš, co zpívaly, co se tam vlastně stalo? Podle oficiální verze, kterou zná ona, chuligánky ponižovaly pravoslavné věřící, ačkoli ve skutečnosti, jak odvětí on, podivná modlitba holek v barevných kuklách byla namířena proti Putinovi a patriarchovi a jejich podivnému spolku moci.
Ale to je jen začátek, muž mluví o dalších procesech, o Alexeji Navalném, Sergeji Magnitském, a máma jen vrtí hlavou, že neví, neslyšela a ani není proč a že by se muž měl taky zamyslet a nevystrkovat hlavu, protože by mohl dopadnout jako oni.
Cítím na sobě její podivný pohled a stíhám jen pokrčit rameny, že já nejsem žádný zahraniční agent, který kazí jejího syna, jména daných pánů znám já od něj, ne naopak. Ale je to jen ubohá snaha o zlehčení situace, oni dva zůstávají vážní. Máma mluví o tom, že člověk musí žít svůj život a do ničeho se neplést, muž o tom, že aby mohl žít svůj život, musí mít aspoň naději na to, že ho žádný z těch mocných nedotknutelných nesrazí v drahém autě na přechodu. Ona mu vyčte radikalitu, on se jí zeptá, a co tedy, a ona žít si své, a kruh se uzavře. Ona si pamatuje roky, v nichž dvakrát přišli o všechny peníze, protože ty najednou neměly cenu. A teď mají lidé plazmové televize, dovolené v Turecku, auta německé výroby. On studoval v době, kdy se konzum stal jediným cílem i nejvyšším smyslem života, a jemu je to málo nebo co?
Zamotaná do ručníku jsem šla z ruské sauny zahradou k domu a dívala se na nebe. V hlavě mi zněl smích mého muže – „teď mají Rusové jedinečnou šanci vyhrát na olympiádě v Soči všechny medaile… nikdo nepřijede“, i podivné fotbalové skandování pravoslavných věřících „Patriarcha Kirill – náš vůdce, hej hej hej…“ a do toho všeho se mi pletla rozečtená Havlova Moc bezmocných, řádky o zelináři a smyslu hesla o proletářích všech zemí vystaveného v jeho výloze, o procesu s Plastic People a následné Chartě 77. Je vůbec možné, aby se Rusko změnilo, aby se obrovská země dočkala svobody, demokracie, práva? Života beze strachu, co přinese zítřek? Co tu dělám zrovna já? A proč se mě to všechno tak bytostně týká?
Syn se odkopal, a tak jsem ho přikryla, chvíli jsem se dívala, jak je krásný, a pak šla taky spát.
Autorka bloguje na blog.respekt.cz.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
