Pašerák snů

Něco vám řeknu. Ty žvásty o přecpaným pracovním trhu pro absolventy bez praxe jsou nesmysl. Mohl jsem mít práci. I dobře placenou práci. Ale vykašlal jsem se na to,“ pronáší cynicky Eduard Remody, literární alter ego brněnského debutanta Daniela Krhuta (29). Otevírá tak svou románovou zpověď, kterou tvoří dvě volně svázané části – starší Modrej soumrak nad městem a novější a podstatně literárně vyzrálejší Pašerák snů. Obě se vyznačují nebývale sugestivním a poetickým jazykem a posedlou upřímností, s níž se autor skrze svého dvojníka vrhá před čtenáře. Ostatně Krhut svůj styl definuje jako „sebevražednou psychoanalýzu“.

Umělé ráje

Mladý Remody nakonec práci u mezinárodní korporace odmítne, protože si už během pohovoru uvědomí, že ani vysoké finanční ohodnocení nedokáže vyvážit šeď a nudu kancelářského života, kterým tak bezmezně opovrhuje. A tak se vrací z Prahy do rodného Brna, kde se s partičkou pikareskních postav vrhá do koloběhu bezuzdných pitek a drogových experimentů, které přerušují vzpomínky z jeho stopování po Evropě. Neodbytným motivem celé knihy je pak popis úsilí o vydání Remodyho (ergo Krhutových) textů.

Formálně lze knihu zařadit velmi obtížně – zčásti jde o deníkovou autobiografii, zčásti o lyrizované obrazy nejniternějších autorových nálad, vjemů a snů a zčásti o brněnský místopis s fascinujícími portréty Remodyho kumpánů. Zaměníme-li Brno za New York či San Francisco, připomíná Pašerák snů svou formální pestrostí proslulý román Na cestě Jacka Kerouaca, k němuž je ostatně Remody v knize přirovnán. V jeho stylu a způsobu řeči je ale cítit i cosi z románů Johna Fanteho, Toma Wolfa, Charlese Bukowského a hlavně Henryho Millera, kterého autor v úvodu cituje: „Uvědomil jsem si, že nemám sebemenší zájem o život, ale pouze o to, co dělám v této chvíli, o jakousi analogii života. (…) To, co je pravdivé, mě takřka vůbec nezajímá, stejně jako to, co je skutečné; zajímá mě pouze to, co existuje podle mých představ, to, co jsem v sobě den co den dusil, abych mohl žít.“

I v případě Krhutovy knihy jde o alchymii reality a smyšlenek, autobiografie a sebestylizace. Jeho dvojník Remody se hédonicky vrhá do víru života ulice, klubů, hospod a barů, do stále nových a nových alkoholových excesů. Mimochodem odtud pochází inspirace pro název knihy – autora prý napadl při popíjení whisky Old Smuggler (Starý pašerák). „Chci propašovat svůj hlas, katarzi, svůj vnitřní trans. Chci propašovat sama sebe a své sny do čtenáře,“ pronesl v jednom rozhlasovém rozhovoru.

Alkohol však není jedinou drogou, s níž Krhutův Remody přichází do styku. V Modrém soumraku nad městem vypráví o své krátké kariéře dealera hašiše. Odtud pochází také nejsilnější pasáž knihy, v níž se Remody rozhodne opěvovaný produkt svého výrobce vyzkoušet sám. Autor tu skvěle zprostředkovává fantaskní symptomy výletu do Baudelairova umělého ráje – extrémní zostření smyslů, chaotické vnímání času a změť barev, které celý zážitek provází. A to včetně nepříjemných schizofrenních panických ataků, jež někdy přicházejí v poslední vlně účinků hašiše.

Takovej temnej půvab

Krhut je zvlášť podmanivý v pasážích, v nichž vykresluje své společníky z brněnských barů, klubů a hospod. „Hlavní barmanka řídila celej večer, tak jak to někdy uměla. Stála za barem jako kněžna všech barevných nápojů, jaký jen můžou rozproudit krev ve vašich žilách. Temně půvabná, s přivřenýma očima, s příchutí snad Mongolska a jasné vůně absintu z devadesátých let devatenáctýho století. Spíš londýnská než pařížská dekadence. Hodila by se vedle Ernsta Dawsona nebo Oscara Wildea. (…) Ztrácela se v kobce nějaké putyky utopené v londýnské mlze sto dvacet let zpátky. Matka mlhy. Přivírala oči jako pavouk. Takovej temnej půvab…“

Při četbě takových obrazů lze snadno získat dojem, že čtenář tu kněžku za pultem nebo další postavy – zchudlého aristokrata či porodníka-sukničkáře – sám potkal včera nad ránem v zakouřeném baru nebo zašlém nonstopu.

Zvláštní kapitolou knihy je líčení Remodyho (Krhutových) četných a neúspěšných jednání s tuzemskými vydavateli, na kterých – snad s výjimkou brněnského Hosta, jemuž autor v závěru děkuje – nezůstává nitka suchá. Krhuta štve, že český trh je plný knih, jejichž „myšlenkový obsahy a emocionální výrazy jsou prázdnější než nádržky na věčně nesplachujících nádražních hajzlech“. Na druhou stranu, tento status quo automaticky nekvalifikuje jeho vlastní texty k vydání. Autorovy trefné filipiky je snadné podepsat, ale zároveň nelze potlačit dojem, že rozhořčení pramení především z vlastního zneuznání, a teprve potom z neutěšeného stavu věcí.

Podobná sebelítost sráží knihu i v pasážích, v nichž se autor sáhodlouze vypisuje z porodních bolestí psaní a depresí s tím spojených: „Po pár slovech mi ruce sjely apaticky na kraj stolu. Už to nešlo dál. Cítil jsem, jak mi to svinstvo zalízá pod nehty… Obracel se mi z toho žaludek.“ Nakladatel sice v předsádce poznamenává, že spíše než tvoření fikce je tento typ literatury způsobem, jak odlehčit realitu, prozkoumat ji, změnit, porovnat rozdíl existujícího a popsaného. Jenže místy to působí opačně: autorský stav „trpím-píšu“ se proměňuje ve čtenářský modus „čtu-trpím“.

Zábava bohů (a bůžků)

Pašerák snů svým jazykovým espritem bezesporu aktualizuje mnoho témat, například „ztracenost“ současné mladé generace, hranice nezávislého a nevázaného života či dvojsečnost drogového nabuzení. Ale pouze je zaznamenává, nepromýšlí je, neprohlubuje. Navíc i ty originálně pojaté a pronikavé pasáže jsou často zastíněny obsedantním soustředěním na vlastní psaní, které Krhut vnímá jako „zábavu bohů, kdy vy jste ten nejvyšší“. V této zábavě přitom chová podezřele silné ambice – jeho dvojník Remody sice okázale odmítne stoupat po žebříčku korporátní sféry, zároveň však úpěnlivě touží po úspěchu a chvále a navíc se to nebojí nutkavě a otravně tematizovat. Olympští bohové nikdy neměli lidskou pýchu rádi.

Autor studuje politologii a komparatistiku.

Daniel Krhut: Pašerák snů
Host, 260 stran