Pohřbít a dost

Litavskej je obří píča,“ hlásá nápis na zdi zpustlé sklárny, která ještě před pěti lety dávala práci řadě místních. Jsme v obci, kterou objev masové vraždy spáchané místními pár dní po konci války na jejich německy mluvících sousedech rozdělil do dvou nesmiřitelných táborů. Jedni říkají: Je to stará věc, nemá smysl se v ní vrtat, nebo také – Němci si to zasloužili. Druzí míní: Vražda je vraždou, je třeba pojmenovat viníky a uctít oběti.

Čtyřicátník Milan Litavský patří ke druhé skupině a svůj názor dává jasně najevo. Právě on vztyčil kříž u prvního odkrytého hrobu se třinácti oběťmi na louce zvané Budínka. Vysloužil si tím citovaný hanlivý nápis neznámého autora, který už víc než rok protíná temnou zeď. Nic moc si z něj ale nedělá, spíš se baví. „Bratra to rozčílilo, jeho dětem se kvůli tomu smáli ve škole. Chtěl nápis hned přetřít. Varoval jsem ho, nedělej to, tím jenom vyprovokuješ další útoky,“ říká Litavský. Navíc zmíněná zeď k rodině Litavských tak trochu patří. „Můj otec na ni v roce 1968 napsal vzkaz Rusům, ať se vrátí domů – šipku s údajem Moskva 2000 km,“ říká Litavský. „Komunisti to léta marně přetírali, nápis se pod barvou objevil vždycky znovu.“

Vyučený truhlář, kterého dnes živí koupelnové studio, sice v Dobroníně vyrostl, o jeho minulosti však nevěděl skoro nic. To, že louka skrývá zavražděné lidi, sice tušil mnohý z místních, nahlas se o tom ale nemluvilo. Když byl malý, rodiče mu nakazovali: „Nechoď na Budínku, je to špatné místo.“ Neptal se proč, měl za to, že je daleko za vsí, a kdyby se mu něco stalo, těžko by ho hledali. Vysvětlení přišlo až v sedmdesátých letech minulého století, když se po vsi rozkřiklo, že při melioracích vyryl bagr na Budínce lidské kosti. „Byl jsem v pubertě, moc mě to nezajímalo,“ vzpomíná Litavský. Když pak začali na louku Budínka jezdit v devadesátých letech Němci, aby uctili památku blízkých v místech, kde tušili jejich pozůstatky, koukal na ně skrz prsty. „Odmalička nám bylo podstrkáváno: Němci tu řádili s nacisty a majetek jim byl po právu odebrán,“ vzpomíná.

Dobronín (Dobrenz)je totiž místem, kde se o historických souvislostech mluví místním docela obtížně. Před válkou zde žili převážně němečtí sedláci. Češi u nich pracovali jako čeledíni, případně byli zaměstnaní v místní sklárně, českých hospodářů tu bylo jen pár. Podle německé spisovatelky Hermy Kennelové, která se historií Dobronína a okolních vsí zabývá, se Němci z jihlavského jazykového ostrova upínali k Adolfu Hitlerovi jako k osvoboditeli. Konaly se tu nábory do NSDAP a SS a obec Kamenná (Bergersdorf) nedaleko Dobronína byla vyhlášena vzorovou obcí proto, že se tu k SS nechalo zverbovat několik desítek mladíků.

Po válce se moci v Dobroníně chopila revoluce – český národní výbor. Kronika Dobronína o květnových dnech říká: „Němci z okolních obcí jsou zajišťováni a předáváni úřadům. Na národní výbor přicházejí první uchazeči o národní správu nad rodinnými domky a hospodářskými usedlostmi. Německé obyvatelstvo je odváženo do sběrných táborů a odsunováno.“ O řádění revolučních gard, které tu odsun provázelo, ale kronika mlčí. Bílé místo na historické mapě zaplnil až v roce 2009 jihlavský novinář Miroslav Mareš.