Okupace končí

Snaha zlepšit svět může lehce skončit v osamocení. Když loni na podzim hnutí Occupy stavělo před bankami na celém světě své stanové tábory, byly toho plné noviny a k demonstracím se přidávali i ti, kdo předtím nikdy v ulicích neprotestovali. Učitele, propuštěné makléře i lidi, kteří už nedokázali platit své hypotéky, přitáhly slogany namířené proti zkaženosti bank a sdílené rozhořčení z nespravedlnosti světa, jehož pravidla nahrávají nejbohatší superelitě.

Boj za lepší svět ale nelze na ulici vést věčně a tábory s postupujícími měsíci ovládla tíha každodennosti, došly peníze a proklamovaná antihierarchie si vyžádala svoji daň.

Energie slábla a předminulý týden přinesl praktický konec protestních táborů. Německá policie vyklidila poslední významný kemp před sídlem Evropské centrální banky ve Frankfurtu. Stalo se tak nikoli z politických důvodů, ale kvůli zápachu z neodvezených odpadků.

Bez strategie

„Jsme 99 procent společnosti a protestujeme proti jednomu procentu, které žije na náš úkor.“ Slavný slogan Occupy Wall Street, newyorského srdce celého hnutí, ztratil v prvním srpnovém týdnu veškerou symboliku. Ve Frankfurtu policejní zákrok podpořili i místní obyvatelé, kteří „okupantům“ ještě v zimě nosili do jejich stanů jídlo a nabízeli jim u sebe doma teplou sprchu. Demonstranti neměli na placení pravidelného odvozu odpadků, tábor k sobě přilákal krysy a dlouho velmi tolerantní radnice rozhodla o jeho vyklizení ze zdravotních důvodů.

Z několika tisíc loňských demonstrantů nakonec zbylo asi jen čtyřicet nejvytrvalejších a několik bezdomovců, kteří se do stanového městečka nastěhovali. „Stále méně jsme hovořili o tom, jak budovat přímou demokracii. Zato více debat bylo o tom, kdo bude zrovna mýt nádobí,“ popsal jeden z protestujících serveru Spiegel Online postupné vystřízlivění.

Occupy zmizelo z veřejného prostoru. Stále ještě má tábory například v Hongkongu nebo v současné americké baště hnutí v Oaklandu, ale už ho nenajdeme na žádném symbolicky důležitém místě. Potvrdila se tak loňská varování řady skeptiků, kteří předvídali jeho krátkodobost. Postrádali v něm snahu po určení konkrétních požadavků a cílenou strategii, jak jich dosáhnout, a kritizovali neefektivní způsob přijímání společných rozhodnutí.

Proměnili debatu

Například v parku u Wall Street mohl hlasovat každý, kdo přišel na veřejné shromáždění. Nerozhodovalo se přitom většinově, každý měl právo veta. Zůstalo tedy u obecného protestu proti stoupající nerovnosti, proti vlivu mocných bank a firem na politiku, proti tomu, že dopady finanční krize platí hlavně běžní občané. Mnoho skalních demonstrantů to tak ale chtělo. Netoužili po masovém hnutí za každou cenu a chtěli si hlavně udržet svou názorovou „čistotu“.

„Nejde nám o zákony, jde nám o způsob života, o to být kontrakulturou,“ popsal jeden z newyorských demonstrantů rozšířený směr uvažování zpravodaji čtrnáctideníku The New York Review of Books. Odmítnutí pragmatismu ale zabránilo tomu, aby se k hnutí přidali méně radikální občané a aby bylo trvalejší.

Pokud demonstranti smysl své snahy neviděli v konkrétních krocích, ale ve změně myšlení lidí, tak zčásti uspěli. Povedlo se jim přenést téma ekonomické nerovnosti do denní agendy. Podle propočtu serveru Politico.com stouplo užívání sousloví „příjmová nerovnost“ v médiích pětinásobně.

Výrazně se zvýšilo povědomí veřejnosti o nerovnosti – například že nejbohatší procento americké společnosti dnes vlastní více majetku než „chudších“ 90 procent; a že se podíl této nejužší elity na příjmech v minulých třiceti letech exponenciálně zvýšil. Occupy mělo dlouho tak velkou podporu veřejnosti, že Barack Obama včlenil část jeho rétoriky do své volební kampaně. „Occupy změnilo politickou debatu,“ uznal koncem minulého roku editorial deníku Financial Times.

Otázkou teď ale je, co si s rozšířeným vědomím o stále větší nerovnosti v Evropě a Americe počít? Jak konkrétně proměnit svět, s nímž je tolik lidí nespokojeno? Odpovědi na tyto otázky hledáme dál. Teď už ale bez hnutí Occupy.